Článek
Březen 1945, tábor Naoecu - V severojaponském zajateckém táboře stojí vyhublý americký vězeň s těžkým dřevěným trámem nad hlavou. Třesoucí se ruce svírají drsné dřevo a nohy se pod ním podlamují vyčerpáním. Před ním mlčky přihlíží japonský dozorce s přezdívkou „Pták“ a v ruce drží revolver.
Ultimátum je jasné: pokud zajatec trám upustí, strážný ho na místě zastřelí. Bezmocný muž pod tíhou klády je Louis „Louie“ Zamperini - bývalý americký olympijský běžec, kterého sadistický dozorce už měsíce týrá a teď z jeho utrpení učinil veřejné divadlo.
Z běžecké dráhy do bombardéru
Louie Zamperini se k dramatické zkoušce v táboře dostal cestou, jakou si neuměl představit ani v nejhorších snech. Narodil se v roce 1917 v New Yorku do rodiny italských přistěhovalců a vyrůstal v Kalifornii. V mládí býval uličníkem a rváčem, ale pak ho starší bratr přivedl k atletice.
Zamperini vynikl jako běžec na střední škole a na 19. narozeniny už reprezentoval USA na olympiádě v Berlíně v roce 1936. V závodě na 5 000 metrů sice skončil osmý, ale poslední kolo zaběhl v nevídaném tempu. Jeho drtivý finiš obdivoval i Adolf Hitler, který si mladého Američana pozval po závodě na krátké podání ruky.
Před válkou patřil Zamperini mezi vycházející hvězdy americké atletiky a experti věřili, že by na dalších hrách mohl útočit na medaili. Olympijské plány mu však zmařil světový konflikt. Koncem roku 1941 vstoupily Spojené státy do války a 24letý Zamperini narukoval k letectvu. Prodělal výcvik jako bombardér na čtyřmotorových strojích B-24 Liberator a v roce 1942 byl nasazen v Pacifiku.
Zamperini brzy okusil, jak nebezpečná je válka ve vzduchu. Při jednom z prvních nasazení jeho bombardér Super Man prokličkoval zpět na základnu prostřílený stovkami kulek. V květnu 1943 ale štěstí došlo. Nad oceánem mezi Havají a ostrovem Palmyra se jejich zastaralému letounu Green Hornet porouchaly dva motory.
„Měl jsem pocit, jako by mě do hlavy udeřilo kladivo,“ popsal později moment nárazu do hladiny. Bombardér se během vteřin potopil a z jedenáctičlenné posádky přežili jen tři muži: Zamperini, pilot Russell Allen Phillips a palubní střelec Francis McNamara. Našli dva malinké gumové záchranné čluny, na kterých začal jejich zoufalý boj o přežití na širém moři.
Měli pár čokoládových tyčinek a několik litrů vody - zásoby, které by vystačily sotva na několik dní. První noc McNamara v panice většinu jídla snědl, a trosečníci se tak museli spoléhat na to, co si uloví. Pod tropickým sluncem a obklopeni hladovými žraloky dokázali obstarat vodu, jen když občas zapršelo.
Jak dny míjely, muži slábli hladem. Chytali mořské ptáky, jejichž syrové maso bylo stěží poživatelné, ale posloužilo aspoň jako návnada na ryby. Každý nový úsvit znamenal další den na rozbouřených vlnách s vyhlídkou smrti žízní, hladem nebo v žaludku žraloka.
Aby si udrželi morálku, zpívali si oblíbené písně a nahlas „vařili“ vymyšlená jídla, o kterých snili. Po dvou týdnech na moři trosečníky málem zabili i jejich nepřátelé - nad hlavou jim přeletěl japonský bombardér a posádka na ně spustila palbu ze samopalů. Kulky zničily jeden člun a prorazily i ten druhý, ale muži unikli zranění.
Zamperini s Phillipsem, kteří se vrhli do vody, museli navíc ve vlnách odhánět dotírající žraloky holýma rukama. Zkázu letounu, žízeň ani střelbu ovšem nevydržel šestadvacetiletý McNamara - po 33 dnech na člunu zemřel vyčerpáním.
Zamperini s Phillipsem zůstali sami dva a vydrželi na moři ještě další dva týdny. Konečně 47. den zahlédli na obzoru zemi. Shodili přes palubu kotvu provizorně vyrobenou z lan a modlili se, aby je proud nezanesl zase pryč. 15. července 1943 dorazili k atolu Marshallových ostrovů, ale ke svému neštěstí padli do rukou japonské posádky. Během těch šesti týdnů uplavali na člunech neuvěřitelných 3 200 kilometrů.
Zajatcem „Ptáka“
Namísto záchrany čekalo Zamperiniho s Phillipsem nepřátelské zajetí. Japonci je nejprve uvěznili na atolu Kwajalein, v obávané věznici přezdívané „Ostrov popravených“. Vězni tam obvykle nepřežili déle než pár týdnů - devět zajatých amerických vojáků bylo na ostrově předchozí měsíc bez milosti sťato.
Zamperini brzy pochopil, proč se táboru říká Ostrov popravených: přes mříže své cely viděl vybledlé vzkazy, které do stěn vyškrábali před smrtí jeho předchůdci. Sám byl vyslýchán kvůli vojenským informacím a také kvůli své identitě. Když Japonci zjistili, že mají v rukou slavného amerického olympionika, změnili plán.
Místo popravčí čety čekalo na Zamperiniho využití pro propagandu. Koncem roku 1943 ho převezli na hlavní japonské ostrovy do tábora Ofuna. Tam zesláblý běžec dostal nečekaný rozkaz: nastoupit na improvizovaný ovál a závodit proti japonským strážím.
I po měsících hladovění dokázal Zamperini několik Japonců v běhu porazit. Za tu drzost, že si dovolil vyhrát, ho dozorci surově zbili bambusovými holemi. Bývalý olympionik tak záhy poznal, že jeho sportovní věhlas ho před tvrdým zacházením neuchrání.
Po Ofuně následovalo střídání několika zajateckých táborů a s ním postupně ještě horší podmínky. Koncem roku 1944 byl Zamperini přemístěn do tábora Ómori u Tokia a tam ho poprvé čekalo setkání s člověkem, který ztělesňoval to nejhorší z japonského zacházení s válečnými zajatci.
Desátník Mutsuhiro Watanabe, jemuž se mezi vězni přezdívalo „Pták“, patřil k nejhledanějším válečným zločincům Japonska. Surový a psychicky labilní dozorce si oblíbil měnit rutinní ponižování vězňů v orgie násilí. Svým nadřízeným se Watanabe jevil jako schopný velitel, ale vězni ho považovali za krutého sadistu.
Obávaný „Pták“ rychle zaměřil svou pozornost právě na Zamperiniho - prominentního Američana, kterého nešlo zlomit. Watanabe mladého důstojníka bil při každé příležitosti: pěstmi, řemenem nebo dřevěnou holí. Bez varování ho napadal při nástupech i při těžké práci. V zimních mrazech zajatce schválně nechával v tenkém oděvu uklízet sníh, a když omdleli, poléval je studenou vodou.
Při každém setkání s Watanabem čekal Zamperini další útok nebo rafinovaný příkaz, který ho měl zdeptat. Jednou musel spolu se skupinou zajatých Američanů nastoupit do řady a na rozkaz dozorčího se navzájem bít pěstmi do obličeje, dokud všichni jeden po druhém neupadli v bolestech na zem.
Jindy mu Watanabe vtiskl do rukou dárek pro válečné sirotky - a pak ho donutil tu vzácnost (balíček plný jídla) hodit do bláta a pošlapat před očima hladových spoluvězňů. V Naoecu u Japonského moře, kam byl „Pták“ i jeho oblíbený vězeň přesunut koncem roku 1944, dosáhlo týrání vrcholu v chvíli, kdy Watanabe nařídil Zamperinimu vztyčit nad hlavu masivní trám.
Z mučivé zkoušky síly, během níž strážný mířil na klesajícího vězně pistolí, nakonec vyšla vítězně oběť - vyčerpaný Američan neupustil břemeno, dokud zoufalý dozorce nepřerušil vlastní krutou hru.
Návrat domů
2. září 1945 Japonsko kapitulovalo a Louie Zamperini se po dvou letech a čtyřech měsících ocitl na svobodě. Vážil sotva 35 kilogramů. O několik týdnů později se vrátil do Spojených států a dočkal se bouřlivého uvítání jako hrdina, který „vstal z mrtvých“. Armáda ho totiž mezitím vedla v evidenci jako nezvěstného a v roce 1944 byl oficiálně prohlášen za padlého v boji. Americké noviny přinesly jeho pozoruhodný příběh a rodné město Torrance mu vystrojilo triumfální návrat.
Z vnějšku se zdálo, že 28letý veterán může začít nový život - dostal vyznamenání Purpurové srdce a chystal se oženit se svou snoubenkou Cynthií Applewhiteovou. Uvnitř však zůstal těžce poznamenaný. Každou noc ho pronásledovaly vzpomínky na mučení a v myšlenkách se mu opakovaně zjevoval „Pták“ Watanabe.
Během dne ho sžírala zloba a pocit ponížení, který zažil v Japonsku. „Bolest mi nevadila. Ale to, že mi ničili důstojnost, ve mně zůstalo,“ řekl po letech. Aby zahnal děsivé obrazy z hlavy, začal popíjet alkohol - nejprve příležitostně, pak čím dál více. Měl výbuchy vzteku a své trápení ventiloval na okolí.
Nespasil ho ani návrat k běhání: kvůli poškozenému zdraví musel sportovní kariéru brzy definitivně vzdát. Mladé manželství se rychle ocitlo v krizi. Zamperiniho žena už nedokázala snášet jeho opilecké výbuchy a v roce 1949 podala žádost o rozvod.
Víra a odpuštění
Zlom v Louieho poválečném boji přišel až ve chvíli, kdy se ocitl pod velkým bílým stanem v Los Angeles. Tamní sérii setkání pořádaných stoupajícím evangelistou Billym Grahamem nejprve navštívila Zamperiniho manželka. Zážitek její rozhodnutí změnil: místo rozvodu začala doufat, že by se její muž mohl uzdravit.
Nakonec přesvědčila i Louieho, aby si přišel kázání také poslechnout. V září 1949 seděl Zamperini neochotně v poslední řadě, ale slova kazatele v něm probudila starý slib. Vzpomněl si, jak se na vratkém záchranném člunu v Pacifiku modlil za záchranu a slíbil Bohu, že když přežije, zasvětí zbytek života službě druhým. Tehdy v Los Angeles, 32letý a na dně svých sil, tento slib splnil.
Po skončení kázání s hlavou skloněnou tiše poprosil Boha o pomoc a rozhodl se přijmout křesťanskou víru. „Když jsem se vrátil domů, stalo se něco neuvěřitelného. Tu noc jsem poprvé neměl žádnou noční můru - a od té doby už nemám,“ vzpomínal později na svůj zlomový večer. Změna v jeho životě nastala okamžitě.
Zamperini nalil všechen alkohol v bytě do výlevky. Přestal zuřit na lidi kolem sebe a jeho mysl opustily nutkavé představy pomsty. Uvědomil si, že jediná cesta, jak se oprostit od minulosti, je odpustit.
Roku 1950 se Louie Zamperini poprvé vrátil do poválečného Japonska. V Tokiu navštívil věznici Sugamo, kde čekali na rozsudky uvěznění japonští váleční zločinci. Předstoupil tam před své někdejší nepřátele - bývalé dozorce z táborů - a každému z nich nabídl smíření. Objímal muže, kteří ho kdysi bili, a otevřeně říkal, že jim odpouští. Největšího trýznitele mezi nimi ale nenašel. Mutsuhiro Watanabe se trestu vyhnul a dlouho se skrýval.
Zamperini mu přesto napsal dopis, ve kterém prominentnímu dozorci vzkázal, že mu odpouští také. Watanabe odmítl osobní setkání a nepotvrdil ani známku lítosti - bývalý vězeň přesto shodil břímě nenávisti ze svého srdce. Doma v Kalifornii pak Zamperini založil tábor Victory Boys Camp pro problémové chlapce, kterým pomáhal najít životní cíl.
O svých zážitcích napsal knihu, začal veřejně vystupovat a inspirovat publikum svým poselstvím odpuštění i odolnosti. Přes své válečné jizvy se dožil vysokého věku v plné aktivitě. V roce 1998, ve svých 81 letech, nesl olympijskou pochodeň v Japonsku na zimních hrách v Naganu.
Trasa běhu vedla také ulicemi bývalého Naoecu okolo míst, kde kdysi trpěl jako zajatec. Místní Japonci ho na celé cestě vítali potleskem a úklonami. „Tím se mi bohatě vykompenzovaly všechny ty minulé roky v Japonsku,“ řekl tehdy o mimořádném okamžiku smíření.
Životní příběh Louieho Zamperiniho zůstal dlouho známý hlavně ve Spojených státech. V roce 2010 o něm americká spisovatelka Laura Hillenbrandová vydala bestseller Unbroken (česky Nezlomený), který Zamperiniho osudy přiblížil nové generaci.
Stárnoucí veterán se dočkal i filmového zpracování svého příběhu ve stejnojmenném hollywoodském snímku Nezlomný (2014). Louie Zamperini zemřel v červenci 2014 ve věku 97 let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Zamperini
https://www.olympics.com/en/athletes/louis-silvie-zamperini
https://www.ww2online.org/view/louis-zamperini
https://unwritten-record.blogs.archives.gov/2014/12/24/louis-zamperini-the-story-of-a-true-american-hero/
https://www.britannica.com/biography/Louis-Zamperini
https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-louis-zamperini-20140704-story.html
https://apnews.com/movies-general-news-arts-and-entertainment-4c47c27059e240ac92c1a570d7d4ab25
https://billygrahamlibrary.org/louis-zamperini/
https://archive.org/details/devilatmyheelshe0000zamp
