Článek
Růžena Svobodová, rozená Čápová, se narodila 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma. Její otec Jan Čáp spravoval premonstrátské panství. Když později získal místo centrálního ředitele premonstrátských statků, rodina se přestěhovala do Prahy a bydlela přímo v areálu Strahovského kláštera.
Bezpečí dětství však netrvalo dlouho. Otec zemřel v roce 1882, když byla Růžena ještě dospívající. Jeho smrt nesla těžce; doma pak převážila přísná, nábožensky založená výchova matky, proti níž se Svobodová celý život vnitřně vzpírala.
Absolvovala Vyšší dívčí školu a pracovala jako domácí učitelka. Vedle toho četla, psala a hledala způsob, jak se v době, kdy byly možnosti žen velmi omezené, dostat k vlastnímu samostatnému životu.
V roce 1887, v devatenácti letech, si do deníku zaznamenala svůj strach z budoucího sňatku s Františkem Xaverem Svobodou: „Nemohu milovat svého muže. Tělesné lásky jsem neschopna.“ Dále psala, že ji vášnivé objetí nechává chladnou a že duševní láska podle ní ve všedním manželském životě zahyne.
Sňatek navzdory obavám
Přesto se v roce 1890 za Františka Xavera Svobodu provdala. Byl o osm let starší, pracoval jako úředník Městské spořitelny pražské a zároveň byl známým spisovatelem a dramatikem. Růžena se za něj provdala přes matčin odpor.
Manželství jí otevřelo dveře do pražského kulturního prostředí. Svobodovi žili ve společenském světě literátů, divadelníků a výtvarníků, cestovali a jejich domácnost se postupně stala místem pravidelných setkání.
To však neznamená, že by se naplnily romantické představy o šťastném svazku. Její deníky i pozdější korespondence ukazují, že pro ni byla důležitější blízkost duchovní než tělesná a že manželství vnímala často jako omezení.
V roce 1893 se seznámila s kritikem, novinářem a spisovatelem Františkem Xaverem Šaldou. Přátelství mezi nimi časem přerostlo v intenzivní a dlouhodobý vztah, jak jej popisuje Česká divadelní encyklopedie.
Šalda pro ni nebyl jen blízkým člověkem. Stal se jejím prvním čtenářem, osobním kritikem a literárním partnerem. Četl rukopisy, připomínkoval je a výrazně ovlivnil její vývoj. Část jejich rozsáhlé korespondence vyšla v roce 1969 pod názvem Tíživá samota, vydaný svazek však představuje pouze zlomek dochovaných dopisů.
Z dopisů je patrné, jak mimořádně silné jejich pouto bylo. Přesný charakter soukromého vztahu nelze po více než století bezpečně zjednodušit na jednu nálepku. Jisté však je, že Šalda představoval pro Svobodovou člověka, u něhož hledala porozumění, oporu i potvrzení vlastní tvorby.
Domácnost Svobodových se proměnila v literární salon. Setkávali se zde mimo jiné Antonín Sova, Vilém Mrštík, F. V. Krejčí, J. S. Machar, Arne Novák, Hana Kvapilová nebo Božena Benešová. Pro Růženu to nebyla jen společenská zábava. Salon jí umožnil být součástí živé kulturní debaty své doby, do níž ženy jen zřídka vstupovaly jako rovnocenné osobnosti.
V roce 1902 se seznámila s mladší spisovatelkou Boženou Benešovou. Jejich přátelství trvalo až do Svobodové smrti a mělo na Benešovou velký vliv. Svobodová podporovala začínající autorky a stala se pro část mladší generace důležitou literární i osobní oporou.
Psala o ženách, které nechtěly jen poslušně žít
Její vlastní prózy se soustředily na ženy sevřené mezi společenskými očekáváními, manželstvím, touhou po vzdělání a potřebou svobody. Už v raných textech, například Přetížený klas, Ztroskotáno nebo Na písčité půdě, řešila otázku, jak se žena může uplatnit nezávisle na manželovi.
Následovaly knihy Zamotaná vlákna, Milenky, Pěšinkami srdce, Plameny a plaménky, Marné lásky, Posvátné jaro nebo Po svatební hostině. K jejím nejznámějším dílům patří baladický román Černí myslivci z roku 1908.
Její styl se pohyboval mezi realismem a impresionismem. Zajímaly ji vnitřní stavy, citová osamělost, vztahy mezi lidmi i napětí mezi tělesností a představou duchovní čistoty. Právě tím se její prózy odlišovaly od velké části dobové české literatury.
Za první světové války se její život nezastavil u psaní. Podílela se na vzniku dobročinné organizace České srdce a vedla její dětský odbor. Organizace pomáhala hladovějícím dětem, budovala pro ně útulky a posílala je na zotavenou k rodinám na venkov.
V roce 1918 založila a redigovala časopis Lípa, věnovaný umění, kultuře a otázkám doby. O rok později se stala šéfredaktorkou týdeníku Zvěstování, zaměřeného na ženské a humanitní otázky.
V posledních letech života tak nebyla jen spisovatelkou v salonu. Byla také veřejně činnou ženou, která svůj vliv využila k praktické pomoci. Růžena Svobodová zemřela náhle 1. ledna 1920 v Praze. Byla pohřbena na vyšehradském Slavíně.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-zivot-ruzeny-svobodove-protkany-laskou-k-zenam-a-odmitanim-sexu-40311893
https://www.mikulovice.eu/ruzena-svobodova
https://dvojka.rozhlas.cz/usilovala-o-emancipaci-zen-a-odmitala-intimni-lasku-osudove-zeny-ruzena-7452029
https://www.hostbrno.cz/svobodova-ruzena/
https://zena-in.cz/clanek/mezi-dvema-muzi-netypicky-milostny-trojuhelnik-v-dejinach-ceske-literatury
https://www.vlasta.cz/clanek/psychologie-valka-sex-manzelstvi-polygamie-znojmo-laska-zaskrt-porod-skola-knihy.html
https://www.knihovnazn.cz/kalendarium/260-rok-2018/3491-cervenec-18.html
