Článek
Jerzy Bielecki se narodil 28. března 1921 ve Słaboszówě nedaleko Krakova. Když Německo napadlo Polsko, byl ještě velmi mladý. Pokusil se dostat přes hranici do Maďarska, odkud se chtěl připojit k polské armádě formované na Západě. Němci ho ale zatkli.
Dne 14. června 1940 přijel do Auschwitz v prvním transportu 728 polských politických vězňů. Při registraci dostal číslo 243. Znamenalo to, že zažil tábor téměř od jeho počátku, dávno předtím, než se Auschwitz-Birkenau stal největším nacistickým vyhlazovacím centrem evropských Židů.
Bielecki přežil první roky těžké práce, hladu, násilí i neustálého strachu. Ne proto, že by byl nezranitelný. Jen měl štěstí, uměl se pohybovat mezi nebezpečnými lidmi a postupně získal práci, která mu dávala o trochu větší šanci přežít.
V roce 1944 pracoval v obilném skladu poblíž hlavního tábora. A právě tam potkal ženu, kvůli níž se rozhodl riskovat všechno.
Dívka z Łomży
Cyla Cybulska, v táboře vedená pod příjmením Stawiska, se narodila 29. prosince 1920 v polské Łomži. Po nacistické okupaci skončila jako Židovka v ghettu v Zambrowě.
Dne 19. ledna 1943 byla deportována do Auschwitz. Po selekci na rampě ji nacisté nezařadili mezi lidi poslané bezprostředně na smrt. Dostala číslo 29558 a byla přidělena k nucené práci. Její rodina válku nepřežila.
Cyla pracovala spolu s malou skupinou vězeňkyň na opravách pytlů na obilí. Právě na tomto pracovišti se setkávala s Jerzym. Kontakt mezi mužskými a ženskými vězni byl přísně zakázaný. I pár slov navíc mohl znamenat bití, trestný blok nebo smrt.
Po určité době byly Cyla a další ženy přeřazeny do sousední budovy. Bielecki se s ní ale dál setkával tajně. V prostředí, kde lidem vzali jména, rodiny, budoucnost i důstojnost, vznikl vztah, který neměl mít žádnou šanci.
Jenže pro Bieleckého se z lásky brzy stala i odpovědnost. Věděl, že Cyla je Židovka a že její šance přežít tábor se s každým dalším dnem zmenšuje. Rozhodl se, že se pokusí uprchnout. Nešlo jen o útěk jednoho člověka. Chtěl vzít s sebou ji. Plán zněl šíleně. A právě proto mohl uspět jen tehdy, kdyby byl proveden s naprostou přesností.
Bielecki nejprve oslovil svého přítele Tadeusze Srogého, který pracoval ve skladu oděvů SS. Srogi se na útěku nakonec nepodílel, ale pomohl mu obstarat uniformu a propustku, kterou esesmani používali při pohybu mimo střežený prostor tábora.
To samo o sobě nestačilo. Barvy propustek se pravidelně měnily, aby se padělaly obtížněji. Bielecki proto podle vzoru připravil šest různých průkazů. Pomohl mu také vězeň pracující v táborové tiskárně, který mu opatřil potřebné typy písma.
V den útěku si Bielecki vyžádal krátké uvolnění z práce. Tvrdil, že jde převzít uzeninu, kterou prý získali kolegové z řeznictví. Esesman souhlasil, protože mu Bielecki slíbil podíl. Pak se Polák dostal na půdu, kde měl schovaný mundúr, jídlo a věci pro Cylu.
Svlékl vězeňský pruhovaný oděv, oblékl uniformu SS, nasadil tmavé brýle a vzal s sebou pláštěnku i druhé boty pro ženu, kterou měl vyvést. Stačila jediná chyba. Jediný člověk, který by se na něj zadíval o vteřinu déle. Jediný strážný, který by poznal, že před ním nestojí příslušník SS, ale vyhublý vězeň.
„Na výslech“
Dne 21. července 1944 přišel Bielecki v uniformě k Cylinu pracovišti. Vystupoval jako muž z politického oddělení tábora a vyvolal ji podle čísla vytetovaného na ruce.
Oznámil, že ji odvádí na výslech. Cyla musela hrát svou roli stejně dokonale jako on. Nezvednout oči, neprozradit radost, neudělat nic, co by naznačilo, že svůj doprovod zná. Vyšli z budovy a zamířili k výstupu v blízkosti podoboru Raisko.
Na kontrolním stanovišti Bielecki předložil padělanou propustku. Podle dokumentace Památníku Auschwitz-Birkenau nevzbudila podezření. Strážný je pustil. A tak se stalo něco, co se v Auschwitz podařilo jen nemnohým: vězeň v uniformě SS vyvedl živou židovskou vězeňkyni z tábora.
Teprve za hranicí střeženého prostoru mohli začít chápat, že první, nejnebezpečnější krok vyšel. Neznamenalo to ovšem bezpečí. Znamenalo to jen, že jsou na útěku v okupovaném Polsku, bez jistoty jídla, přístřeší a bez možnosti vrátit se.
Bielecki a Cyla se pohybovali hlavně v noci. Přecházeli pole, lesy a řeky, vyhýbali se silnicím i vesnicím, kde je mohl někdo poznat nebo udat. Byli promáčení, hladoví a vyčerpaní. Cyla postupně přestávala mít sílu pokračovat. Podle svědectví, které později zaznamenal Jad Vašem, ho prosila, aby ji nechal být. Bielecki to odmítl. Když už nemohla, nesl ji.
Po devíti nocích dorazili do oblasti Miechówa, kde jim začali pomáhat lidé napojení na Bieleckého příbuzné a na polské podzemní hnutí. Dne 1. srpna 1944 se dostali do Muniakowic. Tady se jejich cesty rozdělily. Jerzy vstoupil do partyzánské jednotky Armie Krajowe a bojoval v ní do konce války. Cyla našla úkryt u polské rodiny Czernikových ve vsi Przemęczany. Tam přečkala okupaci až do osvobození. Byli svobodní. Ale už nebyli spolu.
Devětatřicet růží
Po válce Cyla odešla do Spojených států a usadila se v New Yorku. Bielecki žil v Polsku, oženil se, měl rodinu a věnoval se práci s bývalými vězni Auschwitz. Oba se domnívali, že ten druhý možná nepřežil. Zlom přišel až v roce 1983, a to téměř neuvěřitelnou náhodou. Cylu doma navštěvovala Polka, která jí pomáhala s úklidem. Cyla jí jednou vyprávěla, jak ji z Auschwitz vyvedl mladý Polák v uniformě SS.
Žena zpozorněla. Podobný příběh prý slyšela v polské televizi. Jeho hrdinou měl být muž jménem Jerzy Bielecki, žijící v Nowém Targu. Cyla získala telefonní číslo a zavolala. Po devětatřiceti letech se znovu ozval hlas člověka, kterého oba dávno považovali za ztraceného.
Dne 8. června 1983 přiletěla Cyla do Polska. Bielecki na ni čekal na letišti u Krakova s kyticí devětatřiceti červených růží. Jedna růže za každý rok, který uplynul od jejich útěku. Oba už prožili celé životy, měli rodiny, děti, vzpomínky, ztráty i závazky.
Ale znovu se setkali. A oba věděli, že bez toho druhého by možná žádný další život nepřišel. Cyla se do Polska vracela opakovaně. Navštívila Auschwitz i lidi, kteří jí po útěku pomohli přežít. Jerzy ji zase navštívil v New Yorku. Jejich pouto se nedalo shrnout jednoduchým slovem. Byla v něm láska, vděčnost, bolest i vědomí, že společně prošli něčím, co by většina lidí nedokázala ani vyslovit.
Dne 27. června 1985 uznal izraelský Jad Vašem Jerzyho Bieleckého za Spravedlivého mezi národy. Ocenění se uděluje lidem, kteří během holokaustu zachraňovali Židy s nasazením vlastního života.
Bielecki se po válce se dlouhodobě věnoval bývalým vězňům Auschwitz a působil v Křesťanském sdružení rodin osvětimských vězňů. Zemřel 20. října 2011 v Nowém Targu ve věku devadesáti let. Cyla Cybulska, později Zacharowiczová, zemřela o něco dříve v roce 2006.
Zdroje:
https://lekcja.auschwitz.org/en_15_ucieczki/sco_35.html
https://www.auschwitz.org/en/history/resistance/escapes-and-reports/
https://wwv.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/righteous-auschwitz/bielecki.asp
https://www.jfr.org/rescuer/jerzy-bielecki
https://sprawiedliwi.org.pl/en/stories-of-rescue/there-was-love-auschwitz-too-story-jerzy-bielecki
https://www.cbsnews.com/news/ex-inmate-recalls-daring-escape-from-auschwitz/
https://www.washingtonpost.com/local/obituaries/jerzy-bielecki-who-saved-jewish-girlfriend-in-auschwitz-dies-at-90/2011/10/22/gIQAxw8TDM_story.html
