Článek
Tento nenápadný muž s klidnýma očima a neodmyslitelným kloboukem byl jednou z nejvýraznějších postav českého protinacistického odboje. Jako nejmladší člen legendární trojice Tří králů – Balabán, Mašín, Morávek – vynikal hlubokou vírou a odvahou hraničící až se ztřeštěností.
Gestapo jej znalo pod přezdívkou „Pobožný pistolník“ kvůli neustále nošené Bibli a dvojici pistolí. A právě víra v Boha, stejně jako důvěra ve své zbraně, formovaly celý jeho život i odbojovou dráhu.
Byl první jarní den roku 1942, podvečer chladný po mrazivé noci. Na pražském Prašném mostě vystupuje z tramvaje osamělý muž – štábní kapitán Václav Morávek. Tuší zradu: jeho kurýr byl před chvílí zatčen gestapem a nepřátelé jsou nablízku. Morávek odhazuje aktovku a bez váhání běží vstříc přesile.
Z pod kabátu tasí dvě pistole a zahajuje palbu za běhu. V minulých letech z takových soubojů vždy vyvázl, třebaže často bojoval proti mnohonásobné přesile. Teď však štěstí pokulhává – první dvě střely ho zasáhnou do nohy, třetí do boku a odbojový kapitán se kácí k zemi.
Ještě naposledy oplácí střelbu, než nepřátelská kulka prořízne tepnu u srdce. Gestapák k němu přiskočí a dvakrát střelí bezvládného muže do hlavy, ale Václav Morávek už byl v té chvíli mrtev. Poslední ze Tří králů dobojoval – padl tak, jak žil: se zbraní v ruce, tváří v tvář nepříteli.
Abychom porozuměli odvaze a vnitřní síle, které Morávka vedly až k tomuto osamělému boji, musíme se vrátit na začátek jeho příběhu. Narodil se roku 1904 v Kolíně, v rodině středoškolského profesora a zbožné matky.
Právě matka Jaroslava hluboce ovlivnila jeho hodnoty – vedla syna k hluboké víře v Boha a lásce k vlasti. Václav byl inteligentní, přemýšlivý chlapec a již na gymnáziu vynikal kreslířským talentem a zájmem o literaturu.
Rodinná víra se promítla i do zásad mladého Morávka – v doslechu okupace si s matkou vyměňoval tajné dopisy, v nichž spolu rozjímali o Bohu, víře a smyslu života. Každý večer před spaním četl ze své oblíbené Bible kralické a nacházel v ní útěchu i odhodlání pokračovat v boji proti zlu. Z této víry čerpal v nejtěžších chvílích sílu „dělat, co je správné“, jak napsala jeho matka roku 1942.
Morávek vstoupil dobrovolně do československé armády krátce po maturitě v roce 1923 a brzy se ukázalo, že je vojákem tělem i duší. Prošel vojenskou akademií, stal se dělostřelcem a v meziválečném období stoupal v hodnostech až na štábního kapitána. Nebyl to však typický důstojník: byl elegantní, veselý společník se smyslem pro jemný humor, ale zároveň hluboce duchovně založený a v soukromí zamyšlený.
Jeho velitel plukovník Bartoš jej charakterizoval jako kamarádského a sebevědomého důstojníka s brilantním rozumem a odpovědností, byť poněkud citlivého. Byl malé postavy a krátkozraký, ve společnosti spíše nenápadný muž – a přece v sobě nosil neobyčejné odhodlání a statečnost.
Miloval koně, věnoval se jejich výcviku a závodil v parkuru; zbožňoval i děti a zvířata – vlastnil dobrmana jménem Ryn, se kterým se často fotografoval. Ačkoli měl Václav rád ženy a měl i vážnou známost, nikdy se neoženil. Rodinu zatím živit nemohl – podporoval finančně matku i sourozence – a možná tušil, že před ním leží jiný, nebezpečný úkol.
Jeho snoubenka na něj po čas války věrně čekala, i když její rodiče vztahu nepřáli; naštěstí gestapo nikdy nepoznalo její totožnost a nemohlo Morávka skrze ni vydírat. Sám Václav se kvůli víře vzdal mladického kouření a místo toho se oddával četbě a psaní vlastních veršů. Láska k Bohu a láska k vlasti v něm zakořenily hluboko.
Když v září 1938 přišla mobilizace, velel Morávek dělostřelecké baterii v Olomouci. Jako tisíce jiných vojáků byl odhodlán bránit republiku do posledního dechu. Mnichovská dohoda však bez boje odevzdala pohraničí nepříteli – a mladý důstojník vnímal tuto „nedobrovolnou kapitulaci“ s hořkostí.
Nesložil ale ruce do klína. Hned po vzniku Protektorátu Čechy a Morava na jaře 1939 se zapojil do formujícího se odboje. Nejprve zkusil přejít hranice do Polska a připojit se k zahraničnímu odboji, ale pokus selhal. Morávek se tedy rozhodl bojovat doma – „škodit okupační moci zevnitř“, jak sám říkal.
Zapojil se do organizace Obrana národa a v rodném Kolíně vybudoval vlastní ilegální skupinu s krycím názvem „Pribina“. Při cestách do Prahy na porady Obrany národa se seznámil s podplukovníky Josefem Balabánem a Josefem Mašínem. Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra spolupráce – tři důstojníci spojila nenávist k nacismu a odhodlání pokračovat ve boji za svobodu.
Tak vznikla legendární odbojová skupina, které se později začalo říkat Tři králové. Sami si tak neříkali – mezi sebou prý používali přezdívku Tři mušketýři – ale pražské gestapo je překřtilo na Tři krále pro jejich drzé a odvážné činy. Každý z trojice byl jiný typ osobnosti a vzájemně se doplňovali.
Balabán, nejstarší z nich, vynikal jako rozvážný organizátor a konspirátor. Josef Mašín byl bouřlivák plný emocí a smělosti, který strhával druhé svým nasazením. Václav Morávek byl něco mezi – prostředník mezi Balabánovým klidem a Mašínovou živelností.
Emočně měl blízko k Mašínově dobrodružné nátuře, ale povahou i vzhledem působil nenápadně, skromně. Tato kombinace z něj dělala ideálního agenta. Měl výbornou znalost němčiny a uměl splynout s davem, čehož brzy využil při nejriskantnějších úkolech.
Skupina Tří králů se zpočátku zaměřovala hlavně na získávání zpravodajských informací o nepříteli, které pak přes vysílačky a kurýry putovaly do Londýna k exilové vládě. Zároveň vydávali ilegální časopis V boj! a šířili protinacistické letáky, aby pozvedli morálku národa.
Morávek sám prokázal mimořádné nadání pro zpravodajskou činnost i diverzi. V praxi uplatnil svou skvělou mušku: byl přeborníkem armády ve střelbě z pistole a dokázal údajně z kapsy zasáhnout na několik kroků cíl velikosti hlavy.
Po nocích cvičil v pražských sklepích střelbu od boku sebe i své druhy, což se v ostrých akcích náramně hodilo. Nikdy neopouštěl byt bez svých dvou oblíbených pistolí Colt a zásoby nábojů – a také bez malého kapesního vydání Bible. K okamžité obraně byl vždy připraven a zároveň si každý večer četl z Písma.
Když se ho Josef Mašín při jejich prvním setkání udiveně zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu Morávek legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“. Tím byla jeho povaha beze zbytku definována. Hloubavý věřící s pistolí za pasem – onen pobožný pistolník, jak ho trefně nazvali nepřátelé.
Nebezpečí, stres a neustálé skrývání doprovázely činnost Tří králů na každém kroku. Balabán, Mašín i Morávek každodenně riskovali život a proti takové zátěži si pomáhali humorem, často černým a provokativním. Ze svých odvážných kousků si udělali skoro hru, čímž si ulevovali od napětí a zároveň dráždili gestapo k nepříčetnosti.
Václav Morávek se stal přímo mistrem provokace. Například se opakovaně odvážil přímo do jámy lvové: v převleku doručoval na pražské ředitelství gestapa povinný výtisk časopisu V boj! – drze tak gestapákům vnucoval do rukou vlastní ilegální tiskovinu. Také pod rouškou tmy napsal na budovu gestapa výsměšná protinacistická hesla.
Nejproslulejší je však jeho příhoda s gestapáckým komisařem Oskarem Fleischerem, který byl pověřen dopadením Tří králů. Morávek neváhal vkročit do oblíbené hospody Oskara Fleischera a přisednout si k jeho stolu, aniž ho Fleischer poznal. S předstíranou pokorou gestapáka požádal o oheň a nechal si od něj připálit cigaretu.
Klidně s ním prohodil pár slov, vypálil cigaretu dohořívající od gestapákova doutníku – a zmizel v noci dříve, než Fleischer pojal sebemenší podezření. Následujícího dne pak Morávek poslal Fleischerovi poštou drsný vzkaz, v němž se k celé scéně přiznal: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se o tisíc korun, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu, a oznamuji Ti, že jsem sázku vyhrál.“.
Provokatér Morávek neodpustil ani výhrůžku: ať prý Fleischer přestane týrat české lidi, jinak se zlou potáže. Ponížení, které tím gestapákovi uštědřil, ještě vystupňoval fakt, že dopis adresoval přímo Fleischerovu nadřízenému. Výsledek na sebe nenechal čekat – Fleischer zuřil a jeho hon na „pobožného pistolníka“ nabral osobní rozměr.
Podobných odvážných akcí měl Morávek na kontě víc a stával se mezi gestapáky přízrakem, kterého se obávali. Několikrát ho obklíčili a domnívali se, že tentokrát již neunikne – ale on jim vždy proklouzl doslova jako duch.
V říjnu 1941 gestapo přepadlo jiný úkryt Tří králů. Morávek i tehdy unikl oknem, ale tentokrát kryl jeho útěk střelbou Josef Mašín. Ten padl do zajetí, zatímco Václav se probil na svobodu za cenu poranění ruky. O něco později, v prosinci 1941, se Morávek sám ocitl v bytě obklíčeném deseti příslušníky gestapa.
Neváhal – rozstřílel skleněnou výplň dveří a způsobil útočníkům šok. Vrhl se střemhlav skrze místnost plnou zmatených nepřátel a doslova jim proběhl mezi hlavněmi do mrazivé noci. Podařilo se mu i tentokrát beze stopy zmizet.
Tyto neuvěřitelné útěky a střelecké mistrovství učinily z Morávka legendu už za jeho života. Gestapo zuřilo – v Praze operoval nepolapitelný fantom, který jim dělal z honby ostudnou frašku a ještě je veřejně zesměšňoval. Pro český národ naopak začal Morávek představovat symbol hrdinství, vzdoru a naděje, že nacistům se lze postavit.
Jenže opravdový život hrdiny není román a štěstěna nemůže stát při odvážlivci věčně. Už v průběhu roku 1941 se smyčka kolem Tří králů začala utahovat. Na jaře 1941 gestapo zatklo Josefa Balabána, když šel nic netušící na schůzku – po zradě byl obklíčen a po přestřelce těžce raněn a zajat.
Balabán statečně vzdoroval výslechům, ale 3. října 1941 byl v pražském Ruzyni popraven. V té době ještě žil druhý „král“ Josef Mašín. Toho dostihlo gestapo o pár týdnů později – v listopadu 1941 jej obklíčili v úkrytu a po dramatické přestřelce zajali.
I Mašín byl po měsících mučení popraven v červnu 1942. Václav Morávek zůstal z celé trojice posledním volným mužem. Po zatčení druhů pracoval v odboji dál, teď však už jako samotář bez nejbližších spolupracovníků. Přesto dostával odbojové úkoly nesmírného významu – právě jemu londýnské velitelství důvěřovalo natolik, že mu svěřilo kontakt s utajeným informátorem v srdci nacistické říše.
Morávek tak navázal spojení s agentem A-54, kterým byl vysoký důstojník Abwehru Paul Thümmel. Každá schůzka s Thümmelem přinášela cenné zprávy o nepříteli, ale zároveň hrozné riziko – stačilo málo a český odbojář by spadl přímo do pasti gestapa.
Thümmelova dvojí hra je dodnes předmětem debat; ač ho někteří považovali za falešného přeběhlíka, informace od něj získané byly tehdy vysoce ceněny a pomohly spojencům. Morávek kvůli schůzkám s tímto „dvojitým agentem“ cestoval často po Čechách a musel být obezřelý.
Gestapo nakonec Thümmela odhalilo a zatklo na podzim 1941. Němci však zkusili rafinovanou lest: nechali špiona nějaký čas na svobodě a sledovali ho, aby přes něj dostali Morávka. Začátkem roku 1942 se Morávek skutečně znovu pokoušel s Thümmelem spojit – a gestapo bylo tentokrát připravené.
Zima 1941–42 pro něj byla krutá i psychicky. Po ztrátě Balabána a Mašína se Morávek ocitl v izolaci. Mnozí jeho bývalí druhové z odboje se od něj odvrátili – kontakt s proslulým „pistolníkem“ byl příliš nebezpečný a přitahoval pozornost gestapa.
Z bezradnosti a strachu o rodiny odmítali lidé osamělému bojovníkovi otevřít dveře. Morávek se tak často skrýval po provizorních úkrytech sám, jen se svými zbraněmi a Biblí. V těch chvílích na něj doléhala trudnomyslnost.
Podle vzpomínek odbojářky Marie Líkařové cítil hořkost, že jej všichni opustili: „Byl velice nešťastný. Říkal: Když se dožiju konce, všechny je postřílím. Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se.“
Tíha života štvance, kdy člověk nemůže nikomu důvěřovat a každý den může být poslední, dolehla i na tohoto silného muže. Přesto se Morávek nevzdával myšlenky na pokračování boje. V únoru 1942 se mu londýnští nadřízení chystali předat nový úkol – měl navázat spolupráci se skupinou paravýsadku Silver A, vysazenou v protektorátu před atentátem na Heydricha. Osud mu ale už nedopřál tuto misi splnit.
Dne 21. března 1942 se kapitán Václav Morávek vydal na jednu ze svých tajných schůzek v Praze. S největší pravděpodobností měl znovu kontaktovat Paula Thümmela, netuše, že tentokrát je z něj návnada nastražená gestapem. Krátce před šestou hodinou večer čekal Morávek poblíž pražského Prašného mostu na svou spojku Václava Řeháka, vracejícího se od Thümmela.
Místo něj se ale z šera vynořili dva ozbrojení gestapáci a další byli v okolí. Morávek okamžitě pochopil, co se děje. Nyní stál tváří v tvář přesile beze zbytku sám, zrazen a obklíčen – ale rozhodnut se nevzdat. Rozhodl se probojovat si cestu jako už tolikrát předtím.
Následovala ona přestřelka, již jsme popsali: Václav Morávek vsadil vše na jednu kartu a rozpoutal zuřivý boj. Podle dochovaných zpráv vypálil na pronásledovatele okolo padesáti ran a několik jich skutečně zasáhl.
Jeho přesná střelba ovšem tentokrát nestačila. Gestapáci opětovali palbu a střely jej smrtelně zranily. „Pobožný pistolník“ se své nejhorší noční můry – zajetí gestapem – nedočkal. Padl v boji na dlažbě u Prašného mostu a zemřel jako svobodný muž, který se nikdy nevzdal.
Smrt Václava Morávka byla pro český odboj citelnou ranou. Gestapo si konečně oddechlo – obávaného nepřítele již nemuselo honit. Ale příběh nekončí jeho smrtí, právě naopak. Okolnosti posledního boje i Morávkův neohrožený konec se staly inspirací pro mnoho dalších.
Jeho mučednická smrt povzbudila české vlastence k ještě odhodlanějšímu odporu vůči nacistům. Morávek sám se už osvobození nedočkal, ale svým příkladem pomohl k tomu, že jednou zvon svobody opět zahlaholil.
Příběh statečného osamělého bojovníka hluboce zasáhl i poválečnou společnost. Již krátce po válce byl Václav Morávek povýšen in memoriam na podplukovníka a v novodobé historii (roku 2005) dokonce na brigádního generála. Posmrtně obdržel řadu vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž 1939 a v roce 2022 také nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva I. třídy.
Na místech spojených s jeho životem a smrtí dnes stojí pamětní desky a pomníky – například v pražských Dejvicích poblíž místa posledního boje byl zřízen Morávkův park a pomníček s bronzovou siluetou odbojáře v klobouku a dlouhém kabátě. Kolín, jeho rodné město, nese Morávka ve zvláštní úctě – místní gymnázium i veřejnost každoročně pořádají pietní akty a připomínají si svého slavného syna, jenž se stal symbolem statečnosti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Morávek
https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2011/pietni-vzpominka-na-pobozneho-pistolnika/
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/pohnute-osudy-legenda-tri-kralu-vaclav-moravek-verim-v-boha-a-sve-pistole/
https://www.ceskepribehy.cz/pribeh_moravek.html
https://www.mojebohema.cz/blog/vaclav_moravek_tri_kralove/
https://spolekodboje.cz/79-let-od-smrti-skpt-vaclava-moravka/
