Článek
Prosinec 1986, Jeruzalém. Před budovou soudu projíždí policejní dodávka s mřížovanými okénky. Uvnitř sedí pohublý muž v doprovodu ozbrojené eskorty. Na sklo náhle z temnoty vozu přitiskne dlaň popsanou fixem. Na jeho ruce stojí anglicky jediná věta: „Unesen v Římě.“ Fotografům čekajícím venku se podaří vzkaz zachytit teleobjektivy.
Teprve z tohoto nápisu svět pochopí, co se s oním mužem stalo – že zmizel, protože byl unesen izraelskou tajnou službou. Tím mužem je Mordechaj Vanunu, bývalý technik z izraelského jaderného centra Dimona, který jen pár týdnů předtím prozradil britskému tisku přísně tajné informace o izraelských atomových zbraních.
Nyní sedí v Jeruzalémě za neprůstřelným sklem policejního vozu, obviněn z velezrady a špionáže. Pro izraelskou vládu i velkou část veřejnosti je zrádcem, který ohrozil bezpečnost státu.
Tajný jaderný program
Mordechaj Vanunu se narodil roku 1954 v židovské rodině v Maroku a jako dítě se s rodiči přestěhoval do Izraele. V dospívání absolvoval povinnou vojenskou službu a poté vystudoval geografii a filozofii na univerzitě. Už během studií se zajímal o politiku a patřil k izraelské levicové mládeži, jež kritizovala okupaci palestinských území a volala po míru. Navzdory těmto nekonvenčním názorům získal v roce 1976 zaměstnání jako technik v přísně střeženém Nukleárním výzkumném centru Negev nedaleko města Dimona.
Areál v neprostupné poušti oficiálně sloužil k vědeckému výzkumu, ale od svého vzniku budil podezření, že ukrývá vojenský jaderný program. Mladý Vanunu měl bezpečnostní prověrku a po několik let pracoval uvnitř komplexu. Postupně pronikal i do jeho utajených prostor a zjištění, která tam učinil, v něm zanechala hluboké znepokojení. Vanunu na vlastní oči viděl, co vnější svět tušil jen z doslechu: Izrael tajně vyrábí jaderné zbraně.
V podzemních laboratořích Dimony se podle jeho pozdějšího svědectví zpracovávalo vysoce obohacené plutonium a kompletovaly součásti jaderných hlavic. Z rozsahu výroby usoudil, že nejde jen o pár odstrašujících bomb pro krajní případy, nýbrž o celý arzenál.
Koncem roku 1985, kdy se uvažovalo o omezování stavu personálu, se Vanunu rozhodl z práce odejít – a také z Izraele vycestovat. Než opustil dimonský podnik, propašoval ven zásadní důkazy: desítky fotografií z přísně nepřístupných prostor reaktoru a pečlivě popsané technické poznámky o výrobě atomových zbraní.
Tento materiál se rozhodl využít k tomu, aby tajný jaderný program zveřejnil. K tomuto kroku ho vedly čistě osobní důvody svědomí – nejednal na objednávku cizí rozvědky ani pro peníze. Jak později uváděl, inspiroval se osudy slavných whistleblowerů a bojovníků proti jadernému nebezpečí, jako byl Američan Daniel Ellsberg (který odhalil Pentagon Papers) nebo filmová hrdinka Karen Silkwoodová.
Londýn 1986
Na jaře 1986 Vanunu opustil Izrael a odcestoval do zahraničí. Několik měsíců strávil v Austrálii, kde navázal kontakty s křesťanskou komunitou a dokonce přijal křest v anglikánské církvi. Právě prostřednictvím australských církevních kruhů se obrátil na významné britské noviny s nabídkou svého svědectví.
V červenci 1986 se spojil s reportérem nedělníku The Sunday Times Peterem Hounamem. Ten za ním nejprve incognito přiletěl do Sydney, aby si ověřil, že Vanunu působí důvěryhodně a skutečně disponuje originálními fotografiemi z Dimony.
Když se první pochybnosti rozptýlily, odvezli novináři svého informátora tajně do Londýna. Na konci léta 1986 se Mordechaj Vanunu ubytoval pod cizím jménem v hotelu v centru Londýna a detailně vypovídal o všem, co v izraelském jaderném komplexu viděl.
Redakce Sunday Times si byla vědoma výjimečnosti i citlivosti takového odhalení. Po skandálu s podvrženými „Hitlerovými deníky“ několik let předtím nechtěli Britové nic ponechat náhodě – Vanunuho informace proto podrobili důkladné expertize.
S pomocí nezávislých jaderných vědců ověřovali týdny každý detail. Předběžné závěry byly ohromující: utajený reaktor v Negevské poušti zřejmě produkoval dost plutonia k vyrobení více než stovky jaderných hlavic. Izrael – ač to nikdy veřejně nepřiznal – se tak stal po USA, SSSR, Francii, Británii a Číně fakticky šestou jadernou mocností světa. Než však Sunday Times stačil článek dokončit a otisknout, situace se zkomplikovala.
Vanunu, izolovaný a napjatý v cizím městě, začal mít obavy, že ho izraelská tajná služba vypátrala. Tlačil na novináře, aby publikovali co nejdříve. Ti ale trvali na dokončení verifikace materiálu. Vanunu často měnil hotely, nesměl se na veřejnosti nikomu představovat a žil v neustálém stresu. Právě v té době, v první polovině září 1986, se v Londýně seznámil s mladou ženou, která se představila jako turistka z USA.
Byla pohledná, přátelská a – k Vanunuho potěšení – kritická k izraelské politice. Jmenovala se Cindy. Pro osamělého a nervózního whistleblowera, trávícího dny převážně zavřený v hotelovém pokoji, představovala vítanou společnost. Netušil, že tato „Cindy“ je ve skutečnosti agentkou izraelské rozvědky Mossad, která dostala za úkol získat si jeho důvěru.
Koncem září 1986 přišla Cindy s návrhem, aby si spolu na pár dní odpočinuli od pochmurného Londýna a vyrazili na výlet do romantické Itálie. Vanunu, který si skutečně připadal v britské metropoli jako štvanec, souhlasil. Dne 30. září 1986 nasedl se svou novou známou do letadla společnosti British Airways a odletěl do Říma. Netušil, že právě udělal osudovou chybu.
Únos
V podvečer po příletu do Říma zamířili Vanunu a Cindy do pronajatého bytu v jedné z bočních uliček nedaleko centra města. Jakmile Mordechaj vešel dovnitř, vrhli se na něj tři muži. Přepadli ho zcela nepřipraveného – než stihl klást odpor nebo volat o pomoc, ucítil injekci a ztratil vědomí. Mossad, obávaná izraelská tajná služba, právě provedl jednu ze svých nejodvážnějších zahraničních operací. Získal Vanunua zpět, uneseného potají ze země, kde žádná izraelská jurisdikce neplatila.
Zdrogovaného Vanunua agenti naložili do připravené dodávky a odvezli mimo Řím. Na pobřeží čekala loď, na kterou byl bez vědomí italských úřadů tajně převezen. Izraelská nákladní loď Noga se záhy potichu vydala na plavbu Středozemním mořem. V podpalubí ležel spoutaný izraelský občan, kterého právě jeho vlastní stát unesl na cizí půdě. S Mordechajem Vanunu se v tu chvíli slehla zem.
Když následujícího víkendu – 5. října 1986 – vyšlo ve Sunday Times dlouho připravované odhalení s titulkem „Odhaleno: tajemství izraelského jaderného arzenálu“, jeho autoři už netušili, kde je jejich klíčový svědek. Článek přinesl detailní popis izraelského programu výroby atomových zbraní včetně několika fotografií z Dimony.
Zpráva vyvolala mezinárodní pozdvižení a ostře zvýšila zájem o izraelskou jadernou politiku. Jen v Izraeli jako by žádná bomba nevybuchla – tamní média o celé věci nesměla prakticky referovat a úřady k zahraniční publikaci nezaujaly oficiální stanovisko.
Na přímé dotazy, kde se nachází Mordechaj Vanunu, odpovídali izraelští představitelé vyhýbavě. Teprve v listopadu 1986, po více než měsíci mlčení, izraelská vláda přiznala, že Vanunua zadržuje ve své vazbě.
Podrobnosti o únosu však žádný představitel Izraele nepotvrdil – oficiálně se Vanunu „dobrovolně vrátil“ a stanul před soudem pro podezření z vyzrazení státního tajemství. Mossad držel Vanunua po únosu na neznámém místě v naprosté izolaci a pod falešným jménem, aby zatajil, koho se mu podařilo dopadnout.
Až koncem prosince 1986 byl přepraven do Jeruzaléma k uzavřenému soudnímu slyšení. Právě při opouštění jednací síně se Vanunu pokusil sdělit svůj příběh světu oním zoufalým nápisem na dlani. Stihl na ruku fixem napsat základní údaje: „Vanunu M. unesen v Římě 30. 9. 86“. Když ho stráže vedly k obrněné dodávce, zvedl před novináři ruku a vzkaz ukázal.
Fotografii Vanunuovy popsané dlaně tehdy přetiskly světové agentury. V Itálii se dokonce rozběhlo formální vyšetřování možného porušení italských zákonů cizími agenty, ale celá záležitost byla záhy uložena k ledu. Přátelské vazby mezi Itálií a Izraelem převážily nad incidentem, který by pro obě strany byl mimořádně choulostivý.
Utajený proces
V Izraeli mezitím Mordechaje Vanunua čekal proces za zavřenými dveřmi. Obvinění znělo na velezradu a špionáž podle přísných paragrafů, které měly odradit každého, kdo by chtěl příště vyzradit státní tajemství. Soud začal v létě 1987 v Jeruzalémě. Probíhal celý tajně – bez přístupu veřejnosti a médií, pod dozorem vojenské cenzury. Vanunu neměl dovoleno hovořit s novináři ani během přestávek, každé jeho slovo bylo kontrolováno.
Před soudem, reprezentovaným trojicí izraelských soudců, stanul jako obžalovaný, který „zradil svou zemi ve prospěch ciziny“. Jeho čin, ač motivovaný svědomím, byl posuzován jako úmyslná pomoc nepřátelům státu. Vanunu svou vinu neuznával. Připouštěl, že porušil slib mlčenlivosti, který podepsal jako zaměstnanec jaderného projektu, trval ale na tom, že jednal ve vyšším zájmu míru a světové bezpečnosti. Prokuratura označila jeho pohnutky za irelevantní.
V březnu 1988 izraelský soud vynesl rozsudek: Mordechaj Vanunu je vinen. Dostal osmnáct let odnětí svobody, tedy nejvyšší možný trest, jaký mu hrozil. V době vyhlášení verdiktu mu bylo 33 let.
Krátce po soudu byl převezen do přísně střežené věznice Šikma v přístavním městě Aškelon. Úřady rozhodly, že tento vězeň bude držen v mimořádném režimu izolace. Obávaly se, aby nevyzradil další informace nebo aby se nestal cílem cizí rozvědky či domácích extremistů.
Vanunu byl proto na příkaz ministerstva obrany umístěn na samotku, v níž strávil nepřetržitě více než 11 let. Jeho cela měřila zhruba dva krát tři metry a po většinu dne v ní byl zcela sám, bez kontaktu s dalšími vězni. Mluvit směl jen s dozorem, občas s vězeňským duchovním. V silně osvětlené místnosti s betonovými zdmi neměl ani okno – jen malý průhled ve dveřích. Procházky na dvorku trávil odděleně od ostatních. Izraelský vládní psycholog později připustil, že účelem této izolace bylo „zlomit Vanunua psychicky“.
Tvrdé podmínky vyvolaly kritiku mezinárodních organizací na ochranu lidských práv. Amnesty International a další skupiny poukazovaly na to, že i za mřížemi má Vanunu nárok na důstojné zacházení. Prodloužená samovazba bývá označována za formu psychického mučení, a v případě Vanunua trvala nepřiměřeně dlouho. Petice a rezoluce požadující zmírnění jeho podmínek podepisovaly v 90. letech stovky tisíc lidí z celého světa. Izraelská vláda však jakékoli ústupky odmítala – Vanunu byl pro ni extrémně nebezpečný vězeň.
Teprve po jedenácti letech, v roce 1998, byl z naprosté izolace přeřazen do o něco volnějšího režimu mezi ostatní vězně. Zbytek trestu si ale i tak odpykal za zdmi věznice v Aškelonu, odkud za celých osmnáct let nevycházel. Na Západě se mezitím Vanunu stal pro mnohé hrdinou. Už roku 1987 mu byla v absenci udělena prestižní cena Right Livelihood Award čili „alternativní Nobelova cena za mír“. Opakovaně byl také nominován na Nobelovu cenu míru.
Jeho jméno se stalo známým symbolem boje proti šíření jaderných zbraní. V rodném Izraeli ale podobné pocty jen posilovaly negativní obraz. Většinový názor zněl, že Vanunu zradu vlasti ničím neospravedlnil. Odhalením státního tajemství prý podkopal bezpečnost všech občanů, a zaslouží tudíž být zapomenut za mřížemi. Izraelská společnost v té době ještě semknutě podporovala politiku jaderné dvouznačnosti – tedy princip, že Izrael „nepotvrdí ani nevyvrátí“, zda má atomové zbraně, a tím případné protivníky ponechá v nejistotě.
Vanunu tento strategický mlčenlivý souhlas narušil. Když mu izraelský prezident v 90. letech dvakrát zamítl žádost o milost, nikdo se příliš nedivil. Sám Vanunu v průběhu dlouhého trestu pevně trval na svém: ničeho nelituje. Ze své malé cely psal dopisy, v nichž vysvětloval, že cílem jeho činu bylo zabránit jaderné katastrofě. „Chtěl jsem jen varovat svět před nebezpečím,“ psal v jednom z dopisů, které unikly cenzuře.
Svoboda s omezeními
Dne 21. dubna 2004 se před věznicí Šikma v Aškelonu shromáždily desítky novinářů a mírových aktivistů z celého světa. Po osmnácti letech měl vyjít na svobodu Mordechaj Vanunu. Za plotem stáli zástupci světových médií i zahraniční příznivci, kteří léta bojovali za jeho propuštění. Přímo u brány čekala také skupinka rozhořčených Izraelců s transparenty odsuzujícími „zrádce národa“. Když se brána dopoledne otevřela a drobný prošedivělý muž vykročil ven, jeho první slova mířila k přihlížejícím novinářům:
„Jsem pyšný na to, co jsem udělal. Jsem svobodný člověk a jsem rád, že se mi to povedlo přežít.“ Vedle stojící policisté ho vzápětí odvedli do připraveného vozu a odvezli jej přímo na nejbližší policejní stanici. Ještě než mohl oslavit nový den na svobodě, byl oficiálně seznámen s přísnými restrikcemi, které jej budou nadále svazovat. Izraelské úřady se totiž rozhodly Vanunua i po odpykání trestu nadále kontrolovat.
Na základě zákona o ochraně státního tajemství mu ministerstvo vnitra uložilo bezprecedentní omezení pohybu i svobody projevu. Vanunu nesměl po propuštění vycestovat z Izraele, a to ani na jediný den.
Bylo mu zakázáno přiblížit se k hranici nebo na mezinárodní letiště. Nesměl komunikovat s cizinci – ať osobně, telefonicky nebo prostřednictvím internetu – bez předchozího schválení. Každou změnu bydliště či delší přesun uvnitř země musel hlásit úřadům.
Měl také přikázáno nevyjadřovat se k tématům spojeným s dřívější prací v Dimoně. Tyto restrikce byly stanoveny s odůvodněním, že Vanunu by prý ještě mohl odhalit další utajované informace, které získal před rokem 1986.
Pro čerstvě propuštěného vězně to znamenalo pokračování izolace jen v o něco volnější podobě. Vanunu se uchýlil do východního Jeruzaléma. V komunitě anglikánské katedrály sv. Jiří našel útočiště jako pomocný kostelník – navázal tak na víru, kterou přijal v Austrálii těsně před svým odhalením.
Už v listopadu 2004 byl znovu zatčen poté, co poskytl rozhovor zahraničním novinářům a pokusil se opět kontaktovat cizince přes internet. Soud mu za to později udělil několikaměsíční trest, který si odpykal formou domácího vězení v areálu katedrály. V následujících letech Vanunu opakovaně dával najevo, že nechce v Izraeli zůstat. Žádal, aby směl vycestovat – nejprve do Evropy, později alespoň do sousedního Palestinského území, třeba jen na pouhou návštěvu.
Všechny takové žádosti izraelské soudy zamítly. Své štěstí Vanunu nezkusil jen u soudu, ale i v osobním životě. V roce 2015 se v Jeruzalémě oženil s Kristin Joachimsenovou, profesorkou teologie z Norska, která jej dlouhodobě navštěvovala a podporovala. Doufal, že manželství s norskou občankou povede k jeho povolenému odjezdu z Izraele.
Norská vláda mu skutečně nabídla azyl. Izrael však opět odmítl vydat Vanunuovi cestovní pas. Jeho žena nakonec musela odcestovat sama. Vanunu zůstal uvězněný ve své zemi, byť už ne za mřížemi. Od Vanunuova odhalení uplynulo přes třicet let a z muže, který kdysi býval středem celosvětové pozornosti, je dnes šedesátník žijící tiše v úkrytu.
Mordechaj Vanunu nikdy nepřestal věřit, že jednou dosáhne úplné svobody. „Nemám zájem bojovat s Izraelem. Chci jen žít obyčejný život, jako svobodný člověk někde venku,“ prohlásil v roce 2004 po propuštění. Tato jednoduchá touha – opustit Izrael a začít znovu jinde, daleko od pouštního komplexu v Dimoně – se mu však dodnes nesplnila.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mordechai_Vanunu
https://www.theguardian.com/world/2004/apr/16/israel
https://www.theguardian.com/media/2004/nov/15/middleeastthemedia.israel
https://pressgazette.co.uk/archive-content/top-scoops-british-journalism-all-time-revealed-secrets-israels-nuclear-arsenal-sunday-times-1986/
https://www.aljazeera.com/news/2004/3/2/israeli-whistleblower-details-kidnap
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1986-12-23-mn-273-story.html
