Článek
Byla hluboká noc a v zapadlé východoslovenské vesnici krajem února 2015 panovalo mrazivé ticho. Dva muži (Peter Kalmus a Luboš Lorenc) se tiše přiblížili k čerstvě odhalené bronzové bustě. Jeden z nich vytáhl plechovku rudé barvy a pomalými tahy začal polévat kovovou tvář – strnulou tvář muže s kamenným pohledem.
Druhý mezitím na podstavec nasprejoval jediné slovo: „Sviňa“. Studený kov jako by zkrvavěl. Busta stála na svém místě pouhých několik hodin a už rudá barva stékala po bronzových rysech.
Tím mužem z kovu byl Vasil Biľak – rodák z této vesnice. Jeho jméno vyvolává dodnes v české i slovenské společnosti vášnivé spory. Zatímco někteří místní starousedlíci vzpomínají na „svojho Vasila“ s vděčností – prý obci za svého vlivu pomohl a zaslouží si uznání – pro jiné je Biľak zosobněním zrady.
„Takoví zrádci si zaslouží soud, ne památníky,“ prohlásil jeden z dvojice vandalů po činu a rudou barvu na bustě označil za krev obětí okupace. Biľak sám byl už rok po smrti, ale ani posmrtný klid mu osud nedopřál.
Byl jedním z nejmocnějších komunistů své doby. Vasil Biľak se narodil roku 1917 v malé rusínské obci Krajná Bystrá na východě Slovenska do chudých poměrů. Vyučil se krejčím a jako mladík poznal tvrdý život mezi dělníky. Možná už tehdy v sobě živil tichou zahořklost vůči „pánům“ a těm, kterým patřil svět – zahořklost, která ho provázela celý život.
Když přišla druhá světová válka a s ní chaos i naděje na společenské změny, mladý Biľak se brzy přimkl ke komunistickému hnutí. Už od roku 1936 byl aktivní v rudých odborech a záhy po válce vstoupil do komunistické strany. Nebyl vzdělancem ani rétorem – spíše naopak, svou nevzdělanost nikdy nezapřel – zato měl neochvějnou oddanost ideologii.
Takové kádry tehdejší režim potřeboval. Strana vynesla prostého krejčího vzhůru: v 50. letech už zastával posty krajského tajemníka na východním Slovensku a poslance parlamentu. V Praze na Ústředním výboru KSČ usedal od roku 1954 po boku nejmocnějších mužů země.
Svou politickou duši kalil v nejtvrdší ocel padesátých let. Byl svědkem procesů, poprav i čistek těch časů, aniž by zaváhal. Když sovětský model přikázal hledat vnitřního nepřítele, Biľak a jemu podobní poslechli. Osudy „třídních nepřátel“ je nechávaly lhostejnými.
V zemi padaly rozsudky smrti a do věznic a pracovních táborů mířily tisíce lidí. Mnoha rodinám se přes noc změnil život v peklo – stačilo nemít ten správný kádrový původ či názor.
V tomto prostředí si Biľak upevnil pověst zarputilého stalinisty a dogmatika. Věřil straně jako jiní lidé víře. Nedopouštěl pochyby. Možná i proto ho změny, které přišly o dekádu později, zasáhly tak hluboko.
Koncem šedesátých let se totiž zdálo, že se v Československu začíná blýskat na lepší časy. Pražské jaro 1968 – období odvážných politických reforem a společenského uvolnění – vlilo mnoha lidem do žil naději. Zrušení cenzury, svobodnější kultura, rozhovory o „socialismu s lidskou tváří“.
Otevřely se archivy, začalo se mluvit o nespravedlnostech 50. let a rehabilitovat nevinně odsouzení. Celá země se nadechla. Jenže pro funkcionáře Biľakova typu představoval tenhle svěží vítr něco nepředstavitelného. Co se to dělo? Kam zmizel strach, poslušnost a jednotná linie? Vasil Biľak náhle kolem sebe viděl rozvrat, „kontrarevoluci“.
Byl to pro něj chaos, ohrožení pořádku – zpochybnění všeho, čemu zasvětil život. V duchu se zřejmě děsil: co když se celý ten pracně budovaný komunistický svět zhroutí? Začal se proto potichu stavět proti reformám. A nebyl sám.
V zákulisí se zformovala skupina spiklenců. Konzervativní křídlo KSČ, do nějž patřil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder a další, se nehodlalo smířit s nastoupenou cestou. Připadali si v defenzivě – reformisté kolem Alexandra Dubčeka měli podporu veřejnosti i většiny strany – ale měli jedno eso v rukávu: oporu v Moskvě.
Sovětský vůdce Leonid Brežněv pozorně sledoval československé události a dogmatici jako Biľak jej aktivně zásobovali varovnými zprávami. Biľak podle pozdějších svědectví už na jaře 1968 donášel na sovětskou ambasádu, líčil tamější diplomatům hrůzný obraz „pravicového spiknutí“ uvnitř strany. Očernil Dubčekovy reformy jako nebezpečný puč. Moskva jeho zprávám naslouchala. Začala se rodit myšlenka vojenské „bratrské pomoci“.
Léto 1968. Československo netuší, že se schyluje k nejhorší zradě v jeho poválečných dějinách. Vasil Biľak mezitím dostává od Moskvy tajný úkol: připravit půdu pro invazi. Má dát dohromady loutkovou „dělnicko-rolnickou vládu“, která by po vstupu vojsk okamžitě převzala moc a formálně požádala Sověty o zásah. A hlavně – sepsat dopis, záminku pro zákrok.
Biľak a spol. se činí. V úzkém kroužku konspirátorů vzniká tzv. zvací dopis, list, ve kterém prosí „spřátelené armády“, aby přišly na pomoc a zachránily zemi před kontrarevolucí. Jenže jak ho předat Kremlu, aby se o tom Dubčekova vláda nedozvěděla? I na to má Biľak řešení.
Dne 3. srpna 1968 se v Bratislavě koná schůzka nejvyšších představitelů Sovětského svazu a zemí východního bloku. Dubček i Brežněv zde ještě před kamerami demonstrují jednotu – ale za kulisami se odehrává temný výjev hodný špionážního románu.
Je pozdní večer a Vasil Biľak odbočuje z osvětlených chodeb konferenčního sálu do veřejných toalet. U pisoárů už čeká muž, kterého tu tajně zavedli: Petro Šelest, šéf ukrajinských komunistů a blízký Brežněvův spolupracovník. Nikdo jiný kolem není, jen v koutě tiše postává nenápadný pán v obleku – důstojník KGB.
Biľak beze slova podává Šelestovi nenápadnou obálku. Sovětský agent Savčšenko ji rychle přebírá, schovává pod kabát a všichni tři se pohledem ujistí, že je hotovo. Byť si jen letmo stiskli ruce, právě v téhle tiché minutě na pánských toaletách bylo rozhodnuto o osudu Československa. Zvací dopis zamířil do Kremlu.
O necelé tři týdny později vtrhly do Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy. Byla noc z 20. na 21. srpna 1968 a obloha nad okupovanou zemí temněla hukotem letadel a vrtulníků. Bez varování překročilo hranice půl milionu cizích vojáků. Lidé se probouzeli do rána, kdy se jim u domů valily kolony tanků s cizími výsostnými znaky.
Vasil Biľak tuhle noc nejspíš probděl u telefonu. Čekal na zprávy, zda jeho plán vyšel. Musel cítit triumf – „bratrská pomoc“ dorazila. Jenže brzy přišla zpráva, kterou nečekal: v Praze se mimořádně sešlo předsednictvo ÚV KSČ a invazi odsoudilo sedmi hlasy proti čtyřem. Dubček ani zbytek vedení se nehroutili, naopak sepsali protestní prohlášení proti okupaci. Loutková dělnicko-rolnická vláda, kterou Biľak slíbil vytvořit, se do rána jaksi neobjevila. Plán selhal.
Ještě té noci byli Dubček a další reformní vůdci zatčeni okupačními silami. Biľak ale tušil, že tím to nekončí – naopak, teď může přijít účet jemu. V ulicích Prahy křičely stovky lidí „Zrádci!“, když se doslechli o zradě uvnitř strany. Rozhlas už hlásil, že někdo musel Sověty pozvat. Biľaka popadl strach. „No tak mě lynčujte, no!“ vykřikoval v rozčilení po jednacím sále předsednictva, kde ho kolegové právě přehlasovali.
Tvář měl rudou napětím. Věděl, že pro mnohé je teď zrádcem národa – a že jakmile se zpráva rozkřikne, mohl by jej dav skutečně roztrhat. Rozhodl se utéct. Společně s Aloisem Indrou uprchli oknem z budovy a zamířili rovnou na sovětské velvyslanectví požádat o ochranu.
Venku zuřilo srpnové vedro a městem zmítal chaos; neprojely tramvaje, hořely barikády z vyvrácených značek. Oba funkcionáři zoufale zastavují projíždějící sovětský obrněný transportér. Špinaví vojáci je vtahují dovnitř – a tak dva vyděšení kolaboranti prchají Prahou ukrytí v útrobách železného monstra.
Drama srpnových dní nakonec skončilo nevyhnutelnou porážkou československého pokusu o vlastní cestu. Dubček a spol. se vrátili z Moskvy pokoření. Okupační moc diktovala nové pořádky. A Vasil Biľak? Ten nakonec slavil hořké vítězství. Brežněv se rozhodl vyměnit Dubčeka za jiného Slováka – Gustáva Husáka. Dubček byl odstaven a nastala „normalizace“ – postupný návrat starých pořádků.
Biľak stanul po boku Husáka mezi hlavními architekty nového režimu. Začaly jeho zlaté časy. Stal se hlavním ideologem strany, tajemníkem ÚV KSČ odpovědným za zahraniční politiku, a jeho tvrdá ruka byla brzy znát. Už v prosinci 1970 spolupodepsal nechvalně proslulý dokument Poučení z krizového vývoje.
Tento elaborát, plný nenávisti k „1968“ a všemu, co představoval, stanovil oficiální výklad: pražské jaro prohlásil za kontrarevoluci organizovanou nepřáteli socialismu a sovětskou invazi povýšil na bratrskou pomoc. Následovala čistka nebývalých rozměrů. Během pár měsíců bylo z komunistické strany vyškrtnuto či vyloučeno na 470 tisíc členů – všichni ti „pomýlení“, kteří snad v reformní rok projevili nesouhlas či jen nedostatečné nadšení.
Každého prověřila stranická komise - stačila fotka Dubčeka na stole nebo nevhodný vtip a letěli jste z práce. Tito lidé i jejich rodiny se přes noc stali občany druhé kategorie, mnozí skončili v manuálních profesích, jejich děti nesměly na školy. Společnost dostala lekci z krizového vývoje – lekci pokoření. A Biľak u toho stál jako spokojený dozorce. Právě on patřil k těm, kdo v zákulisí rozhýbali kola nové perzekuce.
Sedmdesátá a osmdesátá léta tak probíhala v temném stínu strachu, který Biľak a jemu podobní pomohli vrátit. Země se uzavřela, krytá sovětskými bodáky, a ustrnula v šedi. Ve vysokých funkcích se Biľak držel bezmála do konce 80. let. Neotřáslo jím nic – ani drobné náznaky změn v SSSR za Gorbačova. Zůstal neoblomný. Když v Polsku a Maďarsku začali komunisté ustupovat od moci, v Praze Biľakův hlas dál varoval před kontrarevolucí.
Esem mu zůstal Husák, který věrně plnil roli „generálního tajemníka-normalizátora“. Ještě v létě 1989 seděl Biľak v důchodu na chalupě a uklidňoval se, že dramatické změny v sousedních zemích československé dělníky neosloví. Mýlil se. V listopadu 1989 lidé masově vyšli do ulic a komunistický režim se zhroutil i u nás.
Přišel pád – a s ním otázka viny. Biľak byl vyloučen z KSČ hned v prosinci 1989. Moc, kterou držel desítky let, mu proklouzla mezi prsty v pár týdnech. Na rozdíl od jiných představitelů režimu on neodešel do penze s čistým štítem. V nových poměrech se brzy začalo mluvit o trestním stíhání pro jeho podíl na srpnové invazi.
Oficiálně byl obviněn z velezrady – spoluautorství onoho tajného zvacího dopisu pro Moskvu. Mnozí v tom viděli satisfakci: spravedlnost dohoní muže, který pozval cizí tanky proti vlastním lidem. Jenže skutečnost nebyla tak jednoduchá. Soudy se táhly dlouhé roky. Biľak svůj podpis na dopisu do konce života zatvrzele popíral – dokonce prohlašoval, že žádný takový dopis nikdy ani neviděl.
A klíčový důkaz, originál listiny s jeho podpisem, zůstal uzamčen v moskevských archívech. Ruská vláda i po pádu komunismu odmítala české straně dokument vydat. Nebyli svědci – spoluviníci jako Indra či Kolder zemřeli dřív, než mohli svědčit.
Po letech neúspěšného vyšetřování slovenská prokuratura případ v lednu 2011 definitivně odložila pro nedostatek důkazů. Vasil Biľak tak unikl pozemské spravedlnosti. Zemřel o tři roky později, v únoru 2014, ve věku 96 let, ve své bratislavské vile – v klidu a bez trestu.
Na klidu mu ovšem nedopřáli lidé. V paměti národa zůstal Biľak symbolem pro zradu. Už krátce po revoluci v roce 1991 neznámý pachatel vypálil jeho dřevěnou chalupu v rodné obci, jako by chtěl spálit i vzpomínku na něj. V Bratislavě míval Biľak před koncem života nenápadnou ochranku – obával se, že by ho někdo mohl na ulici napadnout.
V srpnu 2012, na výročí invaze, přistavili aktivisté k jeho vile dokonce skutečný tank. Starý sovětský stroj namířili na jeho okna jako mrazivé memento, aby mu připomněli noc, kdy do země povolal cizí vojska.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Biľak
https://enrsi.stvr.sk/articles/news/74610/controversial-statue-vandalised-after-unveiling
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73345/vasil-bilak-genius-prumernosti-jak-se-jeden-z-nejodpudivejsich-lidi-dostal-k-moci.html
https://www.kyivpost.com/post/20779
https://denikn.cz/1348021/bilak-fungoval-v-roce-1968-jako-sovetska-spojka-opravdu-predal-zvaci-dopis-na-panskem-wc/
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vasil-bilak-ceskoslovensko-srpen-1968-invaze-ksc-krejci-slovensko-okupace_1808031230_haf
