Článek
Bezvětří. Jemné houpání mořské hladiny. Tami se probírá z bezvědomí na mokré podlaze kajuty a chvíli nechápe, co se stalo. Všude kolem ní se povalují promočené matrace, kuchyňské nádobí a úlomky zařízení. Jachta Hazana je uvnitř částečně zaplavená, ale nehybně sedí na hladině. Nad hlavou je ticho – bouře skončila. Když se Tami Oldham Ashcraftová vysouká po schůdcích na palubu, uvidí nad sebou klidnou šedou oblohu a kolem dokola prázdný oceán. Richard nikde.
Na palubě nalézá jen kus utrženého bezpečnostního lana. Její snoubenec Richard Sharp, připoutaný během bouře k lodnímu úvazu, zmizel. Tami křičí jeho jméno do všepohlcujícího ticha. Nikdo jí neodpovídá – jen slabé šplouchání vody uvnitř trupu.
Její čelo lemuje hluboká řezná rána od úderu a tělo má plné podlitin. Tami sklouzne zpátky dolů do rozbité kabiny a na chvíli se zhroutí. Jachta se během hurikánu převrátila přes příď, ale zázrakem neklesla ke dnu. Teď se volně pohupuje na vlnách. Tami přesto nabývá dojmu, že loď musí co nevidět klesnout.
Odsune poklop nouzového záchranného člunu připevněného na přídi, vsouká se dovnitř a schoulí se v něm do klubíčka. Mokré šaty se jí lepí na kůži a z rány na hlavě pomalu odkapává krev. Ve tmě nafouknutého člunu propláče celou noc.
Ráno 13. října 1983 však Hazana stále plave. Tami cítí, že nárazový chlad bouře vystřídalo tropické slunce. Opatrně se vrací do své zdemolované lodi a zjišťuje, že trup je sice potlučený, ale nepropouští vodu. Strach pomalu střídá základní instinkt přežít. „Richard zemřel, abych já mohla žít,“ řekne později. Znamená to pro ni jediné: udělat všechno pro to, aby bouři nakonec přece jen někdo přežil.
Hurikán Raymond
O pět dní dříve ještě nic nenaznačovalo katastrofu. 22. září 1983 vypluli z Papeete, hlavního města Tahiti, na palubě 44stopé jachty jménem Hazana. Štíhlý Brit Richard Sharp (35) a Američanka Tami Oldhamová (23) byli zkušení jachtaři a čerstvě zasnoubený pár.
Seznámili se během plavby Pacifikem jen pár měsíců předtím – a moře si oba zamilovali. Richard vlastnil menší plachetnici Mayaluga, na které strávili celé léto křižováním mezi ostrovy Francouzské Polynésie. Když je známí požádali, zda by nepřeplavili jejich novou jachtu z Tahiti až do kalifornského San Diega, neváhali. Čtyři tisíce mil přes oceán je lákalo jako životní cesta.
Prvních 20 dní plavby probíhá klidně. Koncem první říjnového týdne však zaslechli na palubním rádiu znepokojivou zprávu: stovky mil daleko na východě, u pobřeží Střední Ameriky, se formuje tropická bouře. Ta se nad teplými vodami rychle mění v hurikán – a postupuje nezvykle přímo na západ, do volného Pacifiku.
Richard a Tami vědí, co taková situace znamená. Předpověď volají vysílačkou každé tři hodiny, ale bouře mezitím mohutní. Hurikán, který dostal jméno Raymond, nabírá rychlost i na intenzitě. Normálně by se tajfun stočil k Mexiku a zeslábl, vysvětluje Tami později, ale bylo extrémně teplé „El Niño“ léto a živly tentokrát nefungovaly podle očekávání. „Hurikán se hnal tak rychle, že jsme mu zkrátka nemohli ujet,“ vzpomínala.
Tři dny se pokoušejí bouři uhnout. Sledují varování, točí kormidlem k severu – ale Raymond mění směr a žene se přímo na ně. „Bourá se k nám dvakrát rychleji, než můžeme plout,“ telefonuje Richard přes krátkovlnné rádio známému meteorologovi v Kalifornii. 11. října už posádka Hazany nemá kudy uniknout. Mraky houstnou a barometr padá.
Vítr během pár hodin zesiluje z čerstvého vánku na kvílivý orkán. Ještě odpoledne to vypadá, že je centrum hurikánu na jih od jejich kurzu – ale v noci se situace dramaticky mění. 12. října nad ránem už vítr řve na plné síle a oceán vypadá jako noční můra: ztemnělá změť hor zpěněné vody. Richard budí Tami a spolu dokončí nouzové přípravy. Na stěžních nezůstane ani čtvereční metr plachty, všechny poklopy pevně utahují a volné věci z paluby dávno uklidili. Zbývá jediné: vydržet nápor živelné síly.
Proudy vzduchu na anemometru přesahují 200 km/h, pak přístroj vlivem náporů odlétá neznámo kam. Voda má podobu 15metrových valů, které přicházejí ve skupinách. Jachta najíždí přímo proti nim – její příď se vydrápe na hřeben, celá loď se ve vzduchu chvěje a pak padá za vlnu do prázdna. Trup při každém dopadu zaskřípe a zaduní. Tami se pevně drží a polohlasem opakuje modlitby, přestože není věřící.
Pak Richard zakřičí na Tami, aby slezla pod palubu a připoutala se dole. Ona poslechne – prodírá se dovnitř a v ztemnělé kabině nasazuje svůj popruh ke stabilnímu oku. Obří přívalová vlna udeří do trupu z boku. Loď se během vteřiny vyšvihne přídí vzhůru, ztratí rovnováhu a přetočí se ve vzduchu přes příď.
Tami cítí, jak se její tělo odlepuje od podlahy a letí kajutou. Tvrdě naráží hlavou do stropu a okamžitě ztrácí vědomí. V téže chvíli je Richard vytržen z kokpitu. Když se Hazana převrátí o 360 stupňů, voda strhává snoubence přes palubu i s rozepnutou karabinou od úvazu.
Provizorní stěžeň a sextant
Hazana se ve zpěněném pekle moře překulí a po pár dlouhých sekundách se trup převrací zpět. Jachta je převrácením těžce poškozená, ale nepotopila se. Tami ležela v bezvědomí několik hodin. Když procitla, bouře už dávno odtáhla pryč – nechala po sobě jen rozlámanou loď a nezměrnou prázdnotu. Přes počáteční šok se Tami dokáže zvednout a zhodnotit situaci.
Trup je sice zalitý vodou, ale zdá se být neporušený. Oba lodní stěžně však zmizely. Leží zlomené někde na dně oceánu spolu s celou sadou plachet. Nejde nastartovat motor a palubní elektronika s navigací umlkly – slaná voda zničila veškerou elektroniku včetně rádia a satelitní navigace.
Tami nečeká na zázrak. Ještě téhož dne si svlékne promočenou vestu a začne pumpovat vodu z podpalubí. Ruční pumpa, integrovaná v lodi právě pro tyto situace, naštěstí stále funguje. Po hodinách rytmického pohybu se káď ručního čerpadla plní nakalenou mořskou vodou.
Okýnkem ve dně trupu jí vypouští ven. Když se hladina v kajutě sníží o několik desítek centimetrů, může se konečně pohnout po lodi a prohledat věci. S úlevou zjistí, že Hazana má někde v kýlu zabudovanou i automatickou elektronickou pumpu – po vysušení kontaktů dokonce občas naskočí a pomůže s vysáváním nejhoršího. Její jachta se nepotápí.
Usazuje si v hlavě priority a chladně se rozhoduje, co dál. Žádný záchranný signál zvenčí nepřichází, a tak už první den po bouři zkouší volat o pomoc sama. Každých 15 minut zapíná malou vysílačku VKV a vysílá nouzové signály Mayday. Po pěti dnech pravidelného volání utichá i poslední VKV vysílačka, prožraná solí a zkratem. Tami Oldhamová ví, že se bude muset zachránit sama.
Na základě papírových map a orientace podle kompasu si rychle uvědomí klíčová čísla: nejbližší pevnina je zřejmě v dálce 2 400 kilometrů na severozápad. Havajské ostrovy asi v polovině cesty mezi Tahiti a pobřežím Ameriky – s polomrtvou lodí stále nepředstavitelně daleko, ale nic bližšího neexistuje. Tami proto zvolí cíl: ostrov Hawaiʻi s přístavem Hilo.
Jachta Hazana je v tom stavu prakticky neovladatelná, dokud nemá stěžeň s plachtou. Tami proto ještě druhý den po bouři vyráží znovu na palubu vymyslet provizorní oplachtění. Nachází polámanou duralovou tyč (část posuvu, který drží příčnou plachtu) o délce asi tří metrů. Jeden její konec spouští do hluboké schránky v přídi lodi (řetězovna) a druhý upevní několika lany.
S notnou dávkou improvizace tak vytváří náhradní přední stěžeň. Jako jedinou použitelnou „plachtu“ má k dispozici už jen malou bouřkovou kosatku – trojúhelníkový kus hrubé plachtoviny, který se v podobných situacích používá spíš ke stabilizaci při silném větru. Tami ji upevňuje na svůj provizorní stěžeň. Hazana se opět dává do pohybu.
Loď v hurikánu odneslo daleko od kurzu a proudy mezitím přihnaly jachtu víc na sever. Podle polohy Slunce a hvězd odhaduje Tami svoji zeměpisnou šířku. Letité znalosti astronavigace jsou teď k nezaplacení. Dlouhé minuty soustředění každé poledne, kdy slunce stojí nejvýš a tzv. kulminuje, jí umožňují odečíst svou polohu: vychází jí kolem 12 stupňů severně od rovníku.
Potřebuje se dostat výš – až na 19. severní rovnoběžku, pod níž se táhne Havaj. Otáčí kormidlem a křečovitě fixuje kurz provizorním lanovým úvazem. Míří k severu, aby takovou šířku dosáhla. Na podrobnější navigaci zatím nemá pomůcky, protože nikde nemůže najít své náramkové hodinky.
Bez přesného času je výpočet zeměpisné délky takřka nemožný. Tami se tedy rozhodne plout „na široko“ – nejdřív k rovnoběžce s Havají a pak zabočit na západ v naději, že ostrovy nemine.
Dny ubíhají jednotvárně. Tami každé ráno kontroluje a utahuje provizorní stěžeň, ve dne sedí nad mapami a zápisníkem, večer pumpuje vodu a připravuje jednoduché jídlo. Neví, jak dlouho bude muset vydržet, proto od počátku přísně šetří potravinami i vodou. Z proviantu na lodi naštěstí zůstalo dost konzerv, sucharů a dehydratovaných jídel – včetně plechovek s ovocným kompotem a sardinek v oleji.
Každý den otevře jen jedinou malou konzervu a část sní ráno a část večer. Pitné vody má omezené zásoby v barelech, plovoucí v podpalubí. Pár menších balení pití objevila také v nouzovém nafukovacím člunu: plechovky s vodou a balíčky elektrolytového nápoje. Zásobu záchranného člunu nechala uvázaného na palubě; pokud by Hazana přeci jen začala klesat, mohla by do něj rychle přesednout.
V průběhu plavby se občas z dešťových mraků spustí přeháňka – Tami nastavuje improvizovanou plachtu a zkouší stékající vodu chytat do kanystrů. Množství je to malé, ale i tak pomůže. Tak zoufalá je situace, že si Tami zakáže i plakat: dobře ví, že každá ztracená slza znamená zbytečně promarněnou tekutinu.
Sedmý den od hurikánu vyčerpá Tami poslední větší kaluže vody z podpalubí. Na dně jedné z nich se nečekaně zatřpytí kovový řemínek – její ztracené náramkové hodinky. Přes solné usazeniny a uvízlou drobnou špínu stále tikají. Pro navigaci je to přelomový moment. Díky přesnému času dokáže pomocí sextantu a námořních tabulek určit i zeměpisnou délku, tedy zjistit, kde přesně na oceánu se nachází.
Korigovaná poloha lodi se liší od hrubého odhadu, takže Tami upravuje kurz. Brzy se jí daří s poškozeným kormidlem najet do vhodného mořského proudu. Moře teď Hazanu nese rychlostí až 6 uzlů (přes 10 km/h) a pomáhá tak dvakrát zrychlit plavbu oproti tomu, co by kocábka zvládla jen s malou plachtou.
Tami si svou polohu pravidelně zapisuje do lodního deníku. Snaží se zaznamenat všechno podstatné – je to způsob, jak si udržet denní režim a nepodléhat panice. Zároveň myslí na své blízké. „Chtěla jsem zanechat záznam, kdyby mě nenašli živou. Aby rodina věděla, co se mi stalo,“ vysvětlí později.
Havaj na obzoru
Přes pět týdnů od ztroskotání je Tami Oldhamová na moři už fyzicky i psychicky vyčerpaná. Slunce ji spálilo do krve, drobná poranění na rukou a nohou pálí od soli a energie z minimální stravy rychle dochází. Pořád však pracuje systematicky: kontroluje mapu, polohu, kurs, snaží se vymáčknout z plachty i poslední trochu tahu.
Koncem 39. dne plavby konečně spatří v dálce malou tmavou siluetu. Na východním horizontu vykukuje mezi mraky pravidelný tvar, který se nepohybuje. Ostrov! Nebo jen přelud? Tami mhouří oči do zapadajícího slunce, ale nedokáže poznat, jestli vidí vrcholek ostrova Hawaiʻi, nebo jen temný déšť padající z mraku. Než se obrysy za šera rozliší, stahuje se obloha nízkou tmavou dekou a případná země mizí z dohledu.
Hned druhého rána se objevuje jiná naděje: vzlétá k ní malý dvoumotorový letoun. Prolétá jen pár set metrů nad Hazanou – nepochybně hlídkový let z Havajských ostrovů nebo amerického námořnictva, zkouší si Tami tipnout. Vysílená žena se s posledním elánem shání po světlicích. Jednu najde v nouzovém balíku a zapálí ji.
Jasně červená ohnivá čára šlehá k nebi, zatímco letadlo mizí na západě. Tami čeká, jestli se stočí zpět – ale letoun se nevrací. V tu chvíli se v ní něco zlomí. Před téměř šesti týdny se prokázala jako nadlidsky odolná, ale teď má pocit, že už nemůže dál. Už dvakrát předtím zaznamenala na obzoru siluetu nákladní lodi a pokaždé jen bezmocně sledovala, jak mizí za horizontem.
Za dva dny – v noci ze 40. na 41. dne plavby – zaznamenají přístroje v přístavu Hilo neidentifikovatelné čelo lodi, pohupující se několik kilometrů od vstupu do zátoky. Je hluboká noc těsně po půlnoci a Hazana se blíží k civilizaci. Tami vidí na obzoru světla města, slyší dokonce slabé hučení aut v ulicích, ale nemůže slavit předčasně.
Do přístavu zbývá vplout úzkým koridorem mezi útesy a tahem mořského proudu. Jeden chybný pohyb kormidlem a osud lodi může být zpečetěn několik set metrů od břehu. Tami se rozhodne počkat do rána. Nechává jachtu pomalu křižovat sem a tam poblíž pobřeží. Ještě pár hodin.
Za úsvitu 41. dne ke stěží ovladatelné jachtě Hazana připlouvá japonská výzkumná loď Hokusei Maru, která východně od ostrova zrovna sbírá vzorky planktonu. Vědci si všimnou osamělé plachetnice a obratem pochopí, že jde o trosečníka. Přirazí k Hazaně, která má potrhanou plachtu a otlučený trup, a promluví na vyčerpanou jachtařku anglicky.
Tami naposledy nasadí úvaz a přechází z Hazany na cizí palubu. Japonští námořníci její loď zajistí lanem a vlečou ji až za vlnolam přístavu. V Hilo už čekají pobřežní záchranáři, kteří Tami pomohou vystoupit na pevnou zem a okamžitě ji odvážejí k lékařskému vyšetření.
Sanitka zastaví u malé nemocnice v Hilo a Tami Oldham Ashcraftová – bosá, dehydrovaná a zesláblá na kost – poprvé po šesti týdnech cítí pod nohama pevnou zem. Je 22. listopadu 1983 a její neuvěřitelná 41denní odysea končí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Tami_Oldham_Ashcraft
https://en.wikipedia.org/wiki/Adrift_(2018_film)
https://rnli.org/magazine/magazine-featured-list/2019/april/adrift-tami-oldham-ashcraft
https://explorersweb.com/a-survival-classic-tami-oldham-ashcrafts-41-days-alone-at-sea/
https://www.upi.com/Archives/1983/11/22/A-woman-who-spent-41-days-alone-in-a/6461438325200/
https://www.hawaiinewsnow.com/story/38329987/35-years-later-incredible-story-of-survival-at-sea-to-hit-the-big-screen/
https://www.historyvshollywood.com/reelfaces/adrift/
https://www.stylist.co.uk/long-reads/shipwreck-beach-sea-boats-sailing-weather-hurricane-disaster-fiance-relationship-love-adrift-film/239602
