Velký měsíční podvod: První fake news v roce 1835 napálily miliony lidí. Ti uvěřili životu na Měsíci

Noviny The Sun přinesly zprávu tak šokující, tak neuvěřitelnou, že se lidé zastavovali uprostřed kroku a horečně hledali v kapsách jeden jediný cent, aby si mohli přečíst o objevu, který měl navždy změnit lidstvo. Slavný astronom Sir John Herschel prý na Měsíci objevil život! Nejen nějaké mikroby, ale jednorožce, dvounohé bobry a inteligentní okřídlené humanoidy. New York zachvátila horečka. Svět zatajil dech. Nikdo netušil, že se stal obětí jednoho z nejgeniálnějších a nejúspěšnějších mediálních podvodů v historii.

Abychom pochopili, jak mohl celý svět uvěřit takové nehorázné lži, musíme se vrátit do New Yorku roku 1835. Bylo to město plné chaosu, změn a příležitostí. A právě zde se zrodila mediální revoluce: penny press. Až do té doby byly noviny drahým zbožím. Stály šest centů, prodávaly se na základě předplatného a jejich obsah byl určen pro bohatou elitu – suché zprávy o politice a obchodu. Většina obyčejných, pracujících lidí si je nemohla dovolit, a i kdyby mohla, nezajímaly by je.

To vše změnil v roce 1833 ambiciózní vydavatel Benjamin Day, když založil deník The New York Sun. Jeho nápad byl prostý, ale geniální: prodávat noviny za pouhý jeden cent přímo na ulici. Najal armádu chlapců – kamelotů – kteří výtisky hlasitě nabízeli kolemjdoucím. Informace se tak staly dostupnými pro masy.

Tato nová, obrovská čtenářská obec však měla úplně jiné chutě. Chtěla drama, skandály, zločiny a hlavně příběhy, které by je pobavily a odtrhly od každodenní dřiny. Obchodní model The Sun tak nestál na drahém předplatném, ale na masivním nákladu, který přitahoval inzerenty. A aby se náklad prodával, musel Day nabídnout něco, co nikdo jiný neměl. Něco senzačního.

V srpnu 1835 se mu to podařilo způsobem, který překonal i ty nejdivočejší sny. 25. srpna vyšel první článek ze série s titulkem VELKÉ ASTRONOMICKÉ OBJEVY. Zpráva tvrdila, že nejrespektovanější astronom své doby, Sir John Herschel, učinil na Mysu Dobré naděje v Jižní Africe pomocí revolučního teleskopu dechberoucí objevy. Město bylo okamžitě na nohou. Výtisky The Sun mizely z ulic rychlostí blesku. Během odpoledne nebylo možné sehnat jediný kus. Scéna byla připravena pro největší divadlo, jaké tisk kdy zinscenoval.

Za touto geniální operací stáli dva muži. Prvním byl zmíněný vydavatel Benjamin Day, který zoufale potřeboval zvýšit prodeje. Tím druhým a skutečným mozkem celé akce byl Richard Adams Locke, na Cambridgi vzdělaný, ale také muž bez zábran. A reportér The Sun.

Locke nebyl jen obyčejný podvodník. Byl to intelektuál s radikální minulostí, který měl dva hlavní cíle. Prvním bylo samozřejmě prodat co nejvíce novin. Tím druhým, mnohem rafinovanějším, bylo zesměšnit populární, ale vědecky pochybné teorie tehdejších náboženských astronomů.

Jeho hlavním terčem byl reverend Thomas Dick, jehož knihy byly v Americe bestsellery. Dick byl přesvědčen, že vesmír je plný života, protože všemohoucí Bůh by přece nestvořil planety jen tak, aby byly prázdné. Dokonce „vědecky“ vypočítal, že sluneční soustava má přes 21 bilionů obyvatel a samotný Měsíc obývají 4,2 miliardy bytostí. Locke považoval toto směšování víry a vědy za nebezpečný nesmysl a rozhodl se ho zesměšnit tím, že vytvoří satiru tak dokonalou, že jí lidé uvěří.

K tomu potřeboval důvěryhodnou tvář. A nenašel nikoho lepšího než Sira Johna Herschela. Byl to skutečný a všeobecně uznávaný vědec, syn objevitele planety Uran. A co bylo nejdůležitější – Herschel se skutečně nacházel na astronomické expedici v Jižní Africe, tisíce kilometrů daleko, bez možnosti rychle se k věci vyjádřit.

Byl dokonalou, nevědomou loutkou v Lockově hře. Locke tak nestavěl lež na zelené louce. Postavil ji na pevných základech pravdy: skutečný vědec, na skutečném místě, se skutečným (i když v článku značně přikrášleným) teleskopem. Navíc se odvolával na údajný přetisk z Edinburgh Journal of Science, což byl skutečný, ač v té době již zaniklý, vědecký časopis.

Veřejnost, která byla díky spisům reverenda Dicka a dalších přesvědčena o existenci života ve vesmíru, byla na takovou zprávu dokonale připravena. Locke jim nedal něco, čemu by nemohli uvěřit; dal jim potvrzení toho, v co už dávno doufali.

Locke dávkoval svůj příběh mistrovsky, den po dni, a postupně tak stupňoval napětí i míru absurdity. Byla to učebnicová lekce, jak postupně uvařit žábu, aniž by si všimla, že se voda otepluje.

Den první (25. srpna): Vědecká předehra. Série nezačala mimozemšťany, ale hustým, technicky znějícím popisem Herschelova revolučního teleskopu. Údajně měl čočku o průměru 24 stop (přes 7 metrů) a byl schopen neuvěřitelného 42 000násobného zvětšení díky „novému principu“, který promítal obraz na plátno podobně jako mikroskop. To vytvořilo auru vědecké serióznosti.

Den druhý: První známky života. Teleskop zamířil na Měsíc. Herschel a jeho fiktivní asistent Dr. Andrew Grant spatřili měsíční lesy, pláže, oceány a obrovské ametystové krystaly. A pak se objevili první tvorové: stáda zvířat podobných bizonům a hravé, kozám podobné bytosti s jedním modrým rohem na čele. Jednorožci!

Den třetí: Ještě podivnější stvoření. Absurdita se stupňovala. Locke popsal miniaturní zebry a především druh bobra bez ocasu, který chodil vzpřímeně po dvou nohou, stavěl si důmyslné chýše a znal oheň. „Svá mláďata nosí v náručí jako člověk a pohybuje se lehkým, klouzavým pohybem. Jeho chýše jsou postaveny lépe a výše než u mnoha kmenů lidských divochů,“ stálo v článku.

Den čtvrtý (28. srpna): Bomba – Nejsme sami. Nastal vrchol odhalení. Locke představil světu Vespertilio-homo neboli člověka-netopýra. Popis byl strhující a detailní: „Měřili v průměru čtyři stopy, byli pokryti, s výjimkou obličeje, krátkou a lesklou srstí měděné barvy a měli křídla složená z tenké blány, bez srsti, úhledně složená na zádech od ramen až po lýtka.“ Čtenáři se dozvěděli, že tyto bytosti jsou inteligentní, schopné letu a vedou mezi sebou racionální rozhovory.

Den pátý: Měsíční civilizace. Netopýří lidé byli pozorováni ve společnosti, shromáždění před úchvatnou stavbou: velkolepým chrámem z leštěného safíru, jehož střecha byla zdobena zlatou koulí. To už nebyl jen důkaz života, ale inteligentní civilizace.

Den šestý (31. srpna): Pohodlná katastrofa. Právě když objevy dosáhly svého vrcholu, příběh náhle a velmi příhodně skončil. Autoři oznámili, že obrovská čočka teleskopu zafungovala jako lupa, soustředila sluneční paprsky a nešťastnou náhodou zapálila celou observatoř. Přístroj byl zničen, pozorování skončilo. Opona spadla.

New York a brzy i celý svět zachvátila naprostá mánie. Náklad The Sun explodoval a noviny se na čas staly nejčtenějším deníkem na světě. Brožura se sebranými články se prodala v nákladu 40 000 kusů. Příběh byl přetiskován v novinách po celých Spojených státech i v Evropě.

A nepodlehli jen obyčejní lidé. Delegace vědců z Yaleské univerzity se vypravila do New Yorku a dožadovala se nahlédnutí do původních článků z Edinburgh Journal of Science. Zaměstnanci The Sun je prý vodili od kanceláře ke kanceláři, dokud to frustrovaní profesoři nevzdali, aniž by tušili, že byli dokonale napáleni. Různé náboženské skupiny začaly vážně plánovat, jak vyslat na Měsíc misionáře, aby spasili duše netopýřích lidí.

Ne všichni však byli nadšení. Mladý a tehdy ještě nepříliš známý spisovatel Edgar Allan Poe zuřil. Jen o dva měsíce dříve totiž publikoval vlastní povídku o cestě na Měsíc. Byl přesvědčen, že mu Locke ukradl nápad a provedl ho mnohem lépe.

Poe byl znechucen důvěřivostí veřejnosti, ale zároveň fascinován Lockovým vypravěčským uměním. Jeho slavný povzdech dokonale vystihuje atmosféru doby: „Ani jeden člověk z deseti tomu nevěřil. Vážný profesor matematiky z virginské koleje mi s naprostou vážností řekl, že o pravdivosti celé záležitosti vůbec nepochybuje!“

A co na to skutečný Sir John Herschel? Zprávy o jeho fantastických objevech k němu do Jižní Afriky dorazily se zpožděním. Zpočátku ho to pobavilo a poznamenal, že jeho skutečná pozorování nikdy nemohou být tak vzrušující. Postupem času ho však neustálé dotazy lidí, kteří podvodu uvěřili, začaly nesmírně obtěžovat.

Sláva The Sun však nemohla trvat věčně. Konkurenční noviny, zejména New York Herald Jamese Gordona Bennetta, praskaly závistí. Začaly v příběhu hledat díry, poukazovaly na nesrovnalosti a hlavně na fakt, že Edinburgh Journal of Science už několik let nevycházel. V newyorském tisku se na několik týdnů rozpoutala mediální válka, kde se oba deníky přely o pravdivost měsíčních zpráv.

K odhalení pravdy nakonec nevedlo investigativní pátrání, ale obyčejná lidská slabost. Jednoho večera se Richard Adams Locke v opilosti přiznal reportérovi z konkurenčních novin, že si celý příběh vymyslel. Ten samozřejmě neváhal a senzaci okamžitě zveřejnil.

Hra skončila. 16. září 1835 deník The Sun konečně přiznal, že příběh byl smyšlený. Ale nečekejte žádnou omluvu. Vydavatel Benjamin Day místo toho drze napsal, že příběhy nebyly na škodu, protože „měly užitečný účinek v odvedení pozornosti veřejnosti“ od vážnějších problémů. A veřejnost?

Ta nebyla pobouřená. Byla pobavená. Lidé smekli před chytrostí podvodu a náklad The Sun vůbec neklesl. Ukázalo se, že za jeden cent si nekoupili pravdu, ale prvotřídní zábavu. A to jim stačilo.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Moon_Hoax

https://www.history.com/this-day-in-history/august-25/the-great-moon-hoax

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/lunar-bat-men-the-planet-vulcan-and-martian-canals-76074171/

https://liberalarts.mercer.edu/wp-content/uploads/sites/5/2019/12/003-Moon-Hoax-for-publication-Black.pdf

https://www.britannica.com/story/the-great-moon-hoax-of-1835-was-sci-fi-passed-off-as-news