„Vesmírná loď“ nad Berlínem: Příběh budovy, která měla ohromit svět

V Berlíně se stačí jen rozhlédnout kolem a člověk vidí (často i svérázné) symboly minulosti. Mezi těmi nejimpozantnějšími a zároveň nejkontroverznějšími stojí někdejší chlouba Západního Berlína: monstrózní stavba, přezdívaná „vesmírná loď“ – Internationales Congress Centrum (ICC).

Ještě koncem 70. let se v západním cípu rozděleného města začal rodit architektonický zázrak, který měl soupeřit se stavbami vznikajícími ve Východním Berlíně a zároveň odvážně reprezentovat kapitalistickou otevřenost. Po desetiletí v provozu, několika úpadcích a krátkých znovuoživeních je dnes budova už léta nevyužitá, přesto (či právě proto) vzbuzuje emoce, vášnivé diskuse i úvahy o tom, jaká města chceme v budoucnosti budovat.

V roce 1979, tedy v době, kdy se město už necelé dvě dekády dělilo na Východní a Západní zónu, byla ideologická konfrontace mezi oběma systémy cítit snad ve všem – od každodenní reality obyvatel až po rozvoj městské infrastruktury. Zatímco ve Východním Berlíně rostl Palác republiky (Palast der Republik) a televizní věž na Alexandrově náměstí, Západ hledal způsob, jak světu předvést, že technologie, pokrok i peníze jsou na jeho straně.

Právě tehdy se v hlavách manželské dvojice architektů Ralfa Schülera a Ursuliny Schüler-Witte začala rodit myšlenka stavby, která spojí veletržní areál s moderním kongresovým centrem. Výsledkem se stala obří konstrukce, jež si brzy vysloužila přezdívku „vesmírná loď“ či „UFO“. Její vznik nebyl ani zdaleka pouhým rozmar­em – šlo o politicky podložený projekt, který se měl stát fyzickým prohlášením: „Západ tu je, Západ to myslí vážně a Západ to dokáže.“

Podle pamětníků to byla doba horečných plánů a téměř neomezeného rozpočtu, kterým chtěli politici Západního Berlína předčit východní konkurenci. Cena se nakonec vyšplhala k jedné miliardě západoněmeckých marek (v dnešních hodnotách přes miliardu dolarů, bez započtení inflace). A tak se zrodila jedna z nejnákladnějších poválečných budov Berlína.

Na pohled se ICC jeví jako gigantická modulární soustava ocelových trámů, traverz, nosníků a oblouků, které z vnějšku připomínají kulisy pro natáčení sci-fi seriálu konce 70. let. Fascinující však je, že tohle sci-fi fungovalo i uvnitř: obrovské dveře s elektronickým ovládáním, šachty s pojízdnými plošinami, komplexní systém vzduchotechniky a – tehdy takřka futuristický – efekt dvojitého pláště.

Manželé Schulerovi navrhli stavbu tak, že uvnitř „skořápky“ ze zvenku patrných ocelových nosníků funguje ještě samostatná budova – vnitřní železobetonové jádro, které bylo pro lepší akustiku i stabilitu zavěšeno na ocelových táhlech. Tím se minimalizovaly vibrace z okolních rušných dálnic a zároveň se uvnitř mohla konat řada akcí současně, aniž by se navzájem rušily. V největším sále, který pojme až 5 000 lidí, bylo navíc pódium výškově polohovatelné, a dokonce šlo propojit sousední sál, čímž se kapacita zvětšila na takřka 9 000 sedadel.

Jakmile člověk vstoupil do haly, strhl ho festival barevných světelných trubic. Ty navrhl berlínský umělec Frank Oehring jako „nervová vlákna“ modře a červeně proplétající různé úrovně budovy, která měla návštěvníky navigovat k jednotlivým sálům. V jinak strohém betonovo-ocelovém pojetí šlo o fascinující a živý prvek – avantgardní způsob, jak spojit člověka s architekturou, a přitom mu usnadnit pohyb.

Po slavnostním otevření v roce 1979 nebyla nouze o superlativy. Hned na začátku tu proběhly kongresy, koncerty, lékařské konference i obchodní summity. Prezidenti, vědci, obchodníci, ale i filmaři a umělci se sem sjížděli z celého světa. Berlín vykřikoval do světa, že tohle město – obklopené zdí a tak trochu „rozdělené“ – je současně kosmopolitní křižovatkou.

Jenže kolem roku 2000 se ukázalo, že kolosální stavba s ročním provozním rozpočtem spolykajícím enormní částky je pro město trochu příliš. Náklady na údržbu i modernizaci se zdály astronomické, a tak se akce postupně přesouvaly do jiných, skromnějších prostor. A po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se najednou objevily mnohem atraktivnější (a hlavně novější) možnosti, kam pořádat velké eventy – například vedle nově budovaných mrakodrapů na Potsdamer Platz či ve zrekonstruovaných budovách kolem Alexanderplatzu.

V roce 2014 se dveře ICC téměř definitivně zavřely a budova se ocitla v jakési podivné hibernaci. Hovořilo se o přítomnosti azbestu, o vysokých provozních nákladech, o složitých jednáních. V mezičase krátce sloužila jako ubytování pro uprchlíky (v letech 2015–17) nebo očkovací centrum během pandemie covidu-19. Jinak působila dojem obřího sci-fi monstra, které kdysi slibovalo spásu a teď trpělivě čeká na znovuobjevení.

Když procházím fotky ztemnělých chodeb ICC a sleduji odlesky neonových linek na kovových plátech, nemohu se ubránit romanticko-futuristickému dojmu. Tady se potkává chladná estetika s naivitou doby, která do kovu a betonu promítla snahu o technický pokrok a víru, že setkávání lidí přinese lepší zítřky. Vtírá se však otázka: Proč to tak nedopadlo?

Možná právě proto, že zatímco v 70. a 80. letech se architektura v Berlíně – a vlastně i jinde na světě – nechávala unášet optimismem a okázalou reprezentací, současnost žádá spíš efektivitu, flexibilitu a skromnost. A přesto nás tohle ocelové „UFO“ neopouští. Pořád v sobě nese náboj silného příběhu – příběhu o pýše, soutěžení, velkých snech i rozčarování.

Člověka napadne, zda by se dnes vůbec mohlo postavit něco podobného. V éře důrazu na úsporu energií, environmentální dopady a dlouhodobou udržitelnost je obří klimatizovaná budova pro tisíce návštěvníků možná skoro anachronismem. Avšak kouzlo pramení z toho, že ICC je víc než jen hala pro konference: je památníkem doby, kdy se architekti nebáli snít, a to ve velkém.

Slova pamětníků připomínají, jak na konci 70. let do Berlína přijely davy cizinců a volali „tady je budoucnost“. Teď, o skoro padesát let později, se na budoucnost díváme se směsí obav a opatrností. Možná jsme ztratili kus oné radostné víry ve vědu, veřejné investice a architekturu coby tvůrkyni něčeho většího, co přesahuje běžné lidské starosti.

Nad budoucností ICC Berlín se vznáší hodně otazníků. V roce 2019 byla stavba prohlášena za památkově chráněnou, což ji do značné míry chrání před demolicí, ale zároveň komplikuje každou větší úpravu či přestavbu. Nová soutěž vypsaná městem vypadá jako pokus o smíření ekonomické i kulturní logiky – soutěž s příslibem, že investor si může budovu pronajmout na 99 let zdarma, pokud do ní vloží dost prostředků, aby se opět stala živým místem.

V roce 2026 by mělo město rozhodnout, kdo s budovou dál naloží a jak. Nejspíše to bude dlouhý proces hledání konsenzu – a bude-li úspěšný, je reálné, že ICC ještě chytí druhý dech. Pořád totiž dokáže přilákat pozornost, a to i přes to, že zvenku působí až odtažitě chladně.

Pro mě osobně jde o symbol sporu mezi vizí a realitou, mezi megalomanským snem a střízlivou úsporností. Někdy sníme, budujeme velkolepé plány, a nakonec se potýkáme s jejich praktickými dopady. Doufám, že Berlín dokáže že umí žít se svými památkami modernismu, funkcionalismu i brutalismu… Zkrátka s pestrou koláží, která odráží i naše (někdy) temné, avšak fascinující dějiny.

ICC je ikonou, která si zaslouží víc než jen chátrat ve stínu dálnic. Je to vzácný artefakt z doby, v níž byla architektura nositelem nadějí na světlé zítřky. Město, jež dokázalo se ctí zrekonstruovat budovy mnohem starší, by si mělo i své moderní poklady hýčkat.

A snad právě v té kontradikci – surový ocelový plášť a uvnitř měkká, téměř „organická“ krajinotvorba foyer a sálů – spočívá důvod, proč na ICC tak snadno nelze zapomenout.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezinárodní_kongresové_centrum_Berlín

https://www.visitberlin.de/en/icc-internationales-congress-centrum-berlin

https://www.abandonedberlin.com/stories/icc

https://www.domusweb.it/en/architecture/2021/12/19/the-fate-of-the-icc-the-spaceship-that-seems-just-too-much-even-for-berlin.html

https://graftlab.com/en/journal/the-magic-of-the-icc-a-trip-back-to-an-optimistic-future

https://www.tagesspiegel.de/berlin/neuanfang-fur-das-icc–nach-25-jahren-scheitern-2996833.html