Více než 20 000 Čechů a Slováků bylo odvlečeno do ruských táborů smrti - gulagů. Tisíce čekala smrt

Nacisté utekli dřív, než stihli vystřelit. Borecký přežil svůj první ortel smrti doslova v poslední minutě. Netušil, že za pár let jej čeká další – a tentokrát od těch, kteří ho právě zachránili. Sovětská NKVD si totiž vedla svůj vlastní seznam „nepohodlných“. A na něm bylo i Boreckého jméno.

Po skončení války začalo pro mnohé vlastence drama paradoxně nanovo. Sovětský svaz rozpoutal hon na lidi, které považoval za nepřátele režimu, a neváhal je zavléct do gulagu – rozsáhlé sítě pracovních táborů, kde se z trestanců stávaly otrocké pracovní síly. Tyto tábory byly rozesety v nejnehostinnějších koutech země: v nekonečných lesích Sibiře, na mrazivé Dálném východě či v polárních oblastech.

Život vězňů v gulagu byl extrémně krutý. Kdo nepracoval, nedostal najíst – a i ti, kteří dřeli od úsvitu do soumraku, dostávali tak žalostné příděly jídla, že se z urostlých mužů stávaly během pár měsíců chodící kostry. Zubožení lidé v lágrech často ze zoufalství lovili krysy a toulavé psy, jen aby zahnali strašlivý hlad.

Vyčerpáním a podvýživou vězni kolabovali přímo při práci a mnozí už nevstali. Dennodenně zde docházelo k umírání v zapomnění – bez soudu, bez zájmu okolního světa.

Do této říše smrti a absurdity se po roce 1945 dostaly desítky tisíc lidí mnoha národností, včetně Čechů a Slováků. Z Československa jich bylo odvlečeno přes 20 tisíc a domů se jich vrátila jen necelá polovina.

Bohumil Borecký byl legionářská legenda – za první světové války bojoval s československými legiemi v Rusku a v březnu 1918 dokonce jako velitel jednotky potlačil bolševické povstání v Krasnojarsku. Právě tím si však zpečetil osud. Sověti na podobné věci nezapomínali.

Borecký po válce 1918–1920 odjel domů jako válečný hrdina a pokračoval v kariéře důstojníka v nově vzniklé československé armádě. Když v roce 1939 zemi obsadili nacisté, zapojil se do odboje proti Němcům. O pět let později ho gestapo odhalilo a poslalo na smrt do Malé pevnosti Terezín. Tam čekal na popravu až do května 1945, kdy ho doslova z hrobu vyrvala příchozí Rudá armáda.

Ironií osudu se právě ta samá Rudá armáda stala záhy jeho katem. Po osvobození se Borecký vrátil ke své vojenské jednotce, ale po únoru 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany. Dobře tušil, co komunisté chystají pro důstojníky z demokratických dob, a raději odešel do výslužby.

Naneštěstí to nestačilo – sovětská zpravodajská služba na něj měla spadeno kvůli dávnému Krasnojarsku. V červnu 1949 přišli do jeho bytu v Hradci Králové příslušníci československé Státní bezpečnosti (StB). Pod falešnou záminkou ho zatkli a předali agentům NKVD.

Začal proces, ve kterém nešlo o spravedlnost: Borecký byl tajně odvlečen do Moskvy, kde ho sovětský vojenský soud obvinil z absurdních zločinů – údajné účasti na protisovětském povstání a spolupráce s carskou tajnou policií. Ve skutečnosti ho soudili za to, že před třiceti lety bojoval proti bolševikům.

Dne 25. března 1950 si Borecký v moskevské soudní síni vyslechl rozsudek: trest smrti. Poprava byla později z „milosrdenství“ změněna na 25 let nucených prací v gulagu. Pro 58letého muže to ale nebyl dar života, nýbrž jen odložená poprava – pomalá smrt v nelidských podmínkách.

Borecký putoval tisíce kilometrů na východ, až dorazil do táborového komplexu Ozerlag poblíž města Tajšet na východní Sibiři. Zde vězni těžili dřevo a stavěli strategickou železnici v nesmírně drsném klimatu. Zimy v Ozerlagu atakovaly čtyřicetistupňové mrazy, v létě zase oblast sužovaly hejna hmyzu a vyčerpávající vedra.

Oblečení měli trestanci žalostné, jídla minimum a lékařské péče téměř žádnou. Mnohým vypadaly zuby z nedostatku vitamínů, těla pokrývaly vředy od podvýživy. Borecký, zvyklý z vojny ledasčemu, se snažil přežít, jak to jen šlo – dřel do úmoru a tiše trpěl hladem, nemocemi i šikanou dozorců. V duchu ho zřejmě držela naděje, že se jednou vrátí ke své rodině.

Na jaře 1954 přišel do Československa překvapivý dopis. Odesílatel: Bohumil Borecký, Gulag, Sibiř. Po dlouhé době dali Sověti vězni možnost poslat krátké psaní domů. Vyhublý plukovník v něm úpěnlivě prosil rodinu o zaslání jídla a šatů. Slova z dopisu mrazila – zoufalství a hlad z nich přímo čišely. Bylo jasné, že Borecký už mele z posledního.

Odpověď z domova možná ani nestihl přečíst. Podle svědectví spoluvězňů byl nedlouho poté při práci zabit při posunu vlakových vagónů – zesláblý muž údajně nedokázal uskočit včas před rozjetým vozem a ten ho rozdrtil na kolejích. Jiná verze uvádí, že zemřel na komplikace těžkého zápalu plic.

Jisté je, že 14. října 1954 Bohumil Borecký v Tajšetu naposledy vydechl – daleko od vlasti, v bezejmenném hrobě kdesi pod sibiřskou hlínou. Československo o něm dlouhé roky nevědělo; rodina marně čekala na jeho návrat. Teprve po pádu komunismu byl Borecký rehabilitován a vyznamenán in memoriam.

Sergej Vojcechovský měl osud podobně tragický. Narodil se jako Rus, ale stal se československým generálem a významně přispěl k budování prvorepublikové armády. Za první světové války bojoval v ruských legiích proti Němcům, pak i proti bolševikům v občanské válce.

Do Československa přišel v roce 1920 a jako zkušený voják si rychle získal respekt – stal se jedním z nejvýše postavených generálů naší armády. Ještě v září 1938 apeloval na prezidenta Beneše, aby se republika bránila Hitlerovi. Za německé okupace musel stranou, ale udržoval kontakty s odbojem. Když Praha v květnu 1945 povstala proti nacistům, generál Vojcechovský se dočkal osvobození země – jenže pro něj osobně svoboda netrvala ani týden.

Dne 12. května 1945, pouhých pár dní po konci války, zaklepal na dveře Vojcechovského pražského bytu nezvaný návštěvník – důstojník sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Pod záminkou výslechu generála vylákal a okamžitě ho zatkl a odvlekl do SSSR. Československého hrdinu, který celý život bojoval za svobodu, Sověti brali jako válečnou kořist – byl pro ně bývalým „bělogvardějcem“, nepřítelem bolševiků. Vojcechovský zmizel beze stopy; nová komunistická vláda v Praze se jeho osudem nijak nahlas nezabývala.

Cesta na východ byla rychlá. Ještě v létě 1945 seděl Sergej Vojcechovský v obávané moskevské věznici Lefortovo, později v proslulé věznici Butyrka. Nikdo ho neinformoval, co se s ním děje – práva neměl žádná. Až v září byl bez veřejnosti a bez obhájce odsouzen za údajnou „protisovětskou činnost“ k deseti rokům gulagu.

Rozsudek zněl paradoxně mírněji než u Boreckého, ale v praxi znamenal totéž: doživotí v pekle. Čerstvě 62letý generál putoval do neblaze proslulého Unžlagu, systému táborů v centrálním Rusku. Tam vězni dřeli především v lesích – káceli a odkorňovali kmeny stromů ve dne v noci, za každého počasí. Po třech letech, v roce 1948, Sověti zřídili speciální tábory pro prominentní politické vězně, tzv. osoblagy, a Vojcechovského převezli do jednoho z nich: do už zmíněného Ozerlagu na východní Sibiři.

V Ozerlagu se tak znovu ocitl společně s dalšími Čechoslováky, jako byl Bohumil Borecký. Podmínky byly stejně otřesné pro všechny. Vojcechovský, kdysi statný důstojník, v nelidském režimu rychle chátral. Mráz, hlad a dřina – to byl jeho každodenní příděl. Noci trávil na pryčně v dřevěném baráku přeplněné vězni, kteří ve spánku vyčerpáním úpěli bolestí.

Každé ráno je křik a nadávky dozorců hnaly na směnu. Těžili dřevo, kopali základy, pokládali koleje – práce od úsvitu, s minimem přestávek. Ruce rozpraskané mrazem a namožené do krve, žaludky prázdné. Vojcechovský jako bývalý generál neměl u dozorců slitování; spíše naopak, rádi lámali jeho vůli a dávali mu ty nejhorší úkoly. Navzdory věku se nevzdával – pokoušel se přežít s vírou, že jednou trest skončí. Jenže tělo už nemohlo dál.

Dne 7. dubna 1951 Sergej Vojcechovský v táboře zemřel na celkové vyčerpání organismu. Podle spoluvězňů se doslova udřel k smrti – zkolaboval při práci v tajze, kde ho hlídači nechali ležet. Když jeho pohublé tělo hodili do společného hrobu, nikdo netušil, kdo vlastně byl. V zemi, které celý život sloužil, se o jeho konci nevědělo.

Až po více než 45 letech, v 90. letech, vyšla pravda najevo a generál Vojcechovský byl posmrtně vyznamenán.

Také Jozef Bobalík by mohl vyprávět o absurdní cestě do gulagu. Na rozdíl od Boreckého a Vojcechovského nebyl slavný ani vysoce postavený – byl to obyčejný devatenáctiletý kluk ze Slovenska, který po válce uvěřil líbivé propagandě. Psal se rok 1947 a komunisté lákali volyňské Čechy a Slováky ze zahraničí zpět do vlasti, zatímco jiným lidem v Československu nabízeli možnost odejít „budovat socialismus“ do SSSR.

Mladý Jozef, který v rodném východoslovenském kraji těžko sháněl práci, viděl svou šanci. Sovětská agitace slibovala skvělý život, studia a práci v „dělnickém ráji“. Jozefovi se představa zalíbila. Koncem ledna 1947 tedy nasedl spolu s matkou na vlak a odcestovali do Sovětského svazu. Jejich cílem byla vesnice Mirohošť na Ukrajině, kde měla rodina začít nový život.

Reality SSSR však nově příchozím vzaly iluze rychle. Místo blahobytu – bída; místo svobody – přídělový systém a strach. Jozefovi se brzy rozplynul sen o studiu, a aby s matkou neumřeli hlady, vzal práci jako prodavač. V lednu 1948 pak přišel v Československu komunistický převrat.

To Jozef s matkou v Mirohošti ještě netušili, že domů se už jen tak nevrátí. V polovině února 1948 se kolem Jozefa semkla osudová smyčka: stal se obětí provokace sovětské tajné policie. Údajně byl neprávem nařčen z nějakého přestupku či sabotáže – patrně jen záminka. O dva dny později už ho zatkli a po krátkém vyšetřování sovětský soud vynesl verdikt: deset let nápravně-pracovních táborů. Nešťastník se ocitl v šoku – vždyť dobrovolně přijel pracovat pro Sověty a ti s ním jednali jako se zločincem!

Začala cesta na Dálný východ. Jozef byl jedním z tisíců odsouzených, které transportovali v dobytčácích napříč celou Sibiří. Mladík tehdy ještě netušil, že uvidí svou mámu až za mnoho let – pokud vůbec. Na jedné z nekonečných železničních zastávek v mrazivé pustině došlo k dojemné scéně.

Vlak zastavil a eskorta vyváděla vězně. Venku stáli příbuzní, kteří se přišli s odsouzenými rozloučit. Jozef zahlédl matku – stála jen pár kroků od něj. Chtěl k ní běžet, ale ozbrojený strážce ho hrubě zadržel. Nedovolil mu ani podat matce balíček s věcmi, natož ji obejmout. Mladík tak aspoň zoufale vykřikl: „Mami, neplač, já se určitě vrátím!“. Bylo to naposledy, co svou matku viděl.

První zastávkou na Jozefově martyriu byl opět pověstný Ozerlag na Sibiři. Zde strávil skoro čtyři roky – 1948 až 1952 – a v nelidských podmínkách pomáhal stavět Bajkalsko-amurskou magistrálu (BAM), strategickou železnici tajgou. Každý den kladivem a krumpáčem rozbíjel zmrzlou zeminu, tahal těžké kolejnice, hloubil příkopy. Mráz kolem –30 °C byl všudypřítomný, ruce v cárech rukavic mrzly na kost.

Kdo se zranil nebo onemocněl, měl smůlu – normu musel plnit i v horečkách, jinak nedostal ani ten krajíc chleba navíc. Po čtyřech letech tohoto pekla byl Jozef přemístěn ještě dál na východ, na „Stavbu 507“ – budování tunelu pod Tatarským průlivem na ostrov Sachalin. Pracovalo se po pás ve studené vodě a blátě, v izolaci daleko od civilizace. Tunel se nikdy nedokončil, ale tisíce vězňů tam nechaly zdraví.

Na jaře 1953 Bobalíka převezli do třetího lágru: do Usť-Kujgy za polárním kruhem na Dálném východě. Tady zimu kraloval ještě krutější mráz – teploty padaly k –50 °C. V takových podmínkách pracovali vězni venku celé dny. Mnozí omrzli až na kost, ostatním popraskala kůže, která ani nestíhala hojit věčné omrzliny. Jozef se udržoval při životě snad už jen silou vůle a vzpomínkou na matku doma. Každé ráno si opakoval svůj slib: „Já se vrátím.“

V únoru 1955 přece jen přišel zázrak: Jozef Bobalík byl propuštěn. Po Stalinově smrti došlo k jistému uvolnění a některé nesmyslné tresty byly přezkoumány – mladík byl omilostněn a po osmi letech strávených v gulagu získal svobodu. Jeho radost však kalilo hořké vědomí: domů na Slovensko se hned vrátit nemohl a hlavně – máma už na něj nečekala.

Zemřela v roce 1952, zatímco on byl v lágru. Jozef tedy zamířil zpět do ukrajinské Mirohošti, kde kdysi zanechal jejich skromný domov. Tam několik let živořil, postupně se otřepal, dostudoval střední školu, oženil se a založil rodinu. Až v roce 1967 mu sovětské úřady konečně povolily návrat do Československa.

Do rodné země přijel čtyřicetiletý muž s předčasně zestárlýma očima, který toho prožil víc než většina lidí za celý život. Jeho příběh vyšel najevo po pádu komunismu, kdy o něm historici napsali studii s příznačným názvem: Dobrovolně dobytčákem do Sovětského svazu. Jozef Bobalík zemřel v roce 2021 v úctyhodném věku 93 let – jako jeden z mála, kterým se podařilo útěk z ráje včas přežít.

Osudy plukovníka Boreckého, generála Vojcechovského, Jozefa Bobalíka a mnoha dalších dokazují, jak krutý a absurdní byl mechanismus sovětských represí. Nevinní lidé – často vlastenci, kteří bojovali proti nacismu nebo mladí idealisté – se přes noc stali oběťmi mašinérie Gulagu.

Vykonstruovaná obvinění, únosy přes hranice, tajné soudy a pak už jen nekonečná agónie v dolech, na stavbách a v lesích daleko na Sibiři. Mnozí vzdorovali v duchu a doufali, že se vrátí. Několika šťastnějším se to po letech podařilo, ale tisíce dalších v gulagu zemřely – vyčerpáním, zimou, hladem či ranou do týla.

Jejich příběhy měly zůstat zapomenuty, pohřbeny v masových hrobech a zaprášených archivech. Dnes je však na nás, abychom si je připomínali. Ne jako čísla ve statistikách, ale jako živé lidské osudy – plné odvahy, bolesti a naděje, že spravedlnost nakonec zvítězí, byť pro mnohé z nich bohužel až posmrtně.

Zdroje:

https://cechoslovacivgulagu.cz/en/historie_represi_obeti_zavleceni_sergej_vojcechovsky.html

https://www.pametnaroda.cz/sk/bobalik-jozef-1928

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/101409/odsouzeni-k-smrti-praci-mrazive-fotografie-ze-zivota-v-sibirskem-gulagu.html

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/cechoslovaci-v-gulagu/r~fe9044b0c85211ebb02dac1f6b220ee8/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/v-gulagu-skoncily-tisice-cechu-jejich-osudy-se-dostavaji-z-archivu-az-ted-86646