Článek
Bylo mu šestadvacet, když se poprvé odvážil křičet mocným do tváře, že jejich čas vypršel. Vítr mu čechral dlouhé prameny vlasů a hlas se mu třásl jen nepatrně, zato každé slovo dopadalo na čtvrtmilionový dav jako úder kladiva.
„Pokud uvěříme v naši vlastní sílu, můžeme ukončit komunistickou diktaturu,“ volá mladý vousatý řečník do rozehřátého červnového odpoledne roku 1989. Stojí na budapešťském Náměstí Hrdinů před mořem lidí a odvážně požaduje něco, co si tehdy troufal vyslovit jen málokdo: svobodné volby a odchod sovětských vojsk z Maďarska.
Vzápětí se zvedá bouřlivý potlesk – symbolický rozbřesk nové éry země, která se právě probouzí ze čtyřicetileté totalitní noci.
Starší opozičníci do té doby váhali něco takového vyslovit nahlas; Orbánův odvážný hlas tedy zaplnil ticho a získal si srdce davu. Čtvrt milionu lidí na náměstí sledovalo mladého muže s úžasem a nadějí – jako by v něm spatřovali vtělení svých vlastních snů o svobodě.
Tehdejší Viktor Orbán, radikální student práv a zapálený antikomunista, jako by se zrodil pro tuto chvíli. Nic nenasvědčovalo tomu, že jednou sejde z liberální cesty – naopak, jeho životopis připomínal protirežimní legendu.
Narodil se v roce 1963 v obyčejné rodině v městě Székesfehérvár. Otec byl důlní technik a člen komunistické strany, matka učitelka. Viktor sám v mládí formálně vstoupil do socialistické mládežnické organizace, ale záhy odvrhl dogmata režimu.
Na střední škole a během povinné vojenské služby se už otevřeně stavěl proti komunistům – odmítl spolupracovat s tajnou policií a ve své diplomové práci citoval lídry polské Solidarity. Když roku 1988 spolu s dalšími mladými intelektuály zakládal Svaz mladých demokratů (Fidesz), stál u zrodu opozice, která měla být protipólem strnulého režimu.
Už tehdy rozšiřoval s přáteli ilegální tiskoviny a pomáhal probouzet občanskou společnost – v čemž mu paradoxně vydatně pomohla i technika darovaná americkým filantropem maďarského původu Georgem Sorosem. Jedna ze stovek Sorosem financovaných kopírek na maďarských školách skončila právě u Orbána a jeho druhů a stala se tichým svědkem zrodu revoluce na stránkách samizdatových tiskovin.
Mladý Orbán patřil mezi talentované stipendisty, které Sorosova nadace vyslala na Západ načerpat liberální myšlenky. V roce 1989 získal stipendium na Oxfordu, kam odjel studovat politickou filozofii – chtěl zkoumat „znovuzrození občanské společnosti“.
V Británii ale nakonec strávil jen čtyři měsíce. Jakmile padla železná opona, pospíšil si zpátky domů kandidovat v prvních svobodných volbách. Tehdy by nikoho ani nenapadlo, že právě tento muž jednou označí Sorose za úhlavního nepřítele národa.
O tři dekády později totiž tentýž Viktor Orbán vykreslí svého někdejšího mecenáše málem jako ďábelskou figuru ohrožující stát a spustí proti němu nenávistnou kampaň. Důvod veřejně nikdy nevysvětlí – povídá se, že se s filantropem rozešel ve zlém poté, co Soros finančně podpořil organizace obviňující Orbánovu vládu z korupce.
Sám Soros na to reagoval s lakonickým smutkem: „Náš vztah se zhoršil, protože se zhoršil on. Hodně se změnil. Přeměnil demokracii v nedemokratický režim,“ komentoval v roce 2017 metamorfózu svého bývalého chráněnce.
Prvním politickým bojištěm Viktora Orbána však nebyly stranické intriky, nýbrž ulice plné demonstrantů a jednací sály rodící se demokracie. Po roce 1989 se mladý právník rychle stal jednou z hvězd nového Maďarska. V parlamentních volbách 1990 získala jeho omlazená liberální strana Fidesz přes 9 % hlasů a Orbán se stal poslancem a lídrem poslaneckého klubu.
Z rebelského mládežnického hnutí se stala respektovaná politická síla – dokonce natolik, že někteří spoluzakladatelé Fideszu začali uvažovat o sloučení s větší etablovanou liberální stranou, aby zvýšili svůj vliv. Orbán však již tehdy projevil ohromnou ctižádost a ochotu podřídit své ideály vidině moci.
Odmítl rozpustit Fidesz v nějaké širší koalici a trval na vlastní cestě. Brzy se ukázalo, že jeho instinkty míří doprava. V roce 1993 byl Viktor Orbán zvolen předsedou Fideszu a začal stranu proměňovat – opouštěl liberální kosmopolitní tón a místo něj čím dál hlasitěji zazníval konzervativní nacionalistický akord.
Mladá strana zrušila původní věkový limit členů a otevřela se všem generacím; zároveň obohatila program o křesťansko-demokratické hodnoty a o důraz na ochranu maďarského jazyka, kultury a práv Maďarů za hranicemi. Tato taktická proměna byla překvapivá, ale ukázala se jako prozíravá – Orbán pochopil, že na roztříštěné pravici může jeho strana sehrát ústřední roli, zatímco v přeplněném středu by byla jen jednou z mnoha „náhradních součástek“ politického stroje.
„Nechci do té pasti spadnout, ale pokud to bude nutné, ať se tak stane,“ odvětil prý Orbán v polovině 90. let na poznámku, že jeho moderní konzervativní strana může ve volbách snadno sklouznout ke ztrátě ideálů. V této jediné větě jako by předznamenal vše, co mělo přijít.
Mladý politik neváhal obětovat původní liberální hodnoty na oltář volebního úspěchu – moc byla cílem, ke kterému směřoval neochvějně, i kdyby to znamenalo proměnit se v něco, čím dříve pohrdal. Právě tak se i stalo. Fidesz pod Orbánovým vedením zcela změnil tvář: roku 1995 si do názvu přidal přívlastek „Maďarská občanská strana“ a definoval se jako konzervativní vlastenecká síla.
Orbán a Bush
Orbán, původně hlasitý ateista z kalvinistické rodiny, náhle objevil kouzlo náboženské rétoriky – nechal se biřmovat, s manželkou Anikó obnovili svůj sňatek církevním obřadem a všech pět svých dětí dal pokřtít. Z posměváčka, který kdysi ironizoval okázalou zbožnost politických rivalů, se stal zastánce tradičních křesťanských hodnot. I to byl strategický krok. Orbán pochopil, že konzervativní venkov a věřící střední vrstvy mohou být zdrojem jeho budoucí moci.
Roku 1998 přichází pro Viktora Orbána první vrchol. Fidesz vítězí v parlamentních volbách a 35letý Orbán se stává nejmladším premiérem v moderních dějinách Maďarska. Mladý předseda vlády působí energicky a sebevědomě. Jeho první kabinet zavádí daňové úlevy pro rodiny, podporuje domácí podnikatele a připravuje zemi na vstup do Evropské unie.
Ve stínu oficiálních úspěchů se však objevují první náznaky jiného Orbána – Orbána, který se nebojí využít moci k vlastnímu prospěchu. Už během tohoto funkčního období vypukne skandál kolem premiérova otce. Maďarská média odhalují, že společnost napojená na Orbána a jeho školního přítele Lajose Simicsku pomohla Orbánovu otci získat kontrolu nad částečně privatizovaným dolomitovým lomem – a že rodinná firma poté dostávala od vlády velkorysé státní zakázky.
Mladý premiér se veřejně chlubil ekonomickými výsledky, ale o těchto praktikách taktně pomlčel. Navenek Maďarsko pod Orbánovým vedením vzkvétalo, ve skrytu se však začal rodit systém, v němž se politika a byznys proplétají ve prospěch úzké elity.
Orbánova vláda z let 1998–2002 nicméně dokončila přípravy vstupu země do NATO a EU, a Maďaři si na chvíli zvykli, že jejich mladý lídr slaví na Západě úspěchy. O to větší šok přišel na jaře 2002, kdy Fidesz překvapivě prohrál volby. Orbán, do té doby vítěz, najednou stanul tváří v tvář nečekané porážce.
Dav jeho příznivců se shromáždil večer po volbách v historické budapešťské Hradní čtvrti, v rukou pochodně a v očích slzy – tentokrát slzy hořkosti. Viktor Orbán vyšel před své voliče, ale místo kajícných slov pronesl věty, z nichž mrazilo. „Národ nemůže být v opozici,“ hřímal k lidem, kteří mu přišli vyjádřit podporu navzdory volební prohře.
Jako by tím naznačil, že jen on a jeho strana představují skutečný „národ“ – a kdo je porazil, nemá právo vládnout. Své zklamání shrnul Orbán po svém: usoudil, že kampaň Fideszu byla prostě „příliš poctivá“ a proto neuspěla. V té chvíli se v něm lámalo něco zásadního. Bývalý liberál právě udělal další krok k politickému cynismu. Těsná prohra ho nezlomila, nýbrž zatvrdila.
Následovala dlouhá léta v opozici (2002–2010), která Viktor Orbán využil k vybudování svého politického impéria. Centralizoval stranu a postupně propojil mocenské a ekonomické páky tak, aby už nikdy nemusel zažít podobné zklamání jako v roce 2002. Do čela Fideszu se vrátil už v roce 2003 a okamžitě pověřil věrného Lajose Simicsku – bývalého spolužáka a stranického pokladníka – vybudováním provládního mediálního impéria.
Simicska, s Orbánovým požehnáním, skupoval vlivné noviny a rádia, budoval stavební firmy, které bohatly na státních zakázkách, často placených z peněz EU. Zatímco Budapešť žila politickými skandály socialistických vlád a vypjatými demonstracemi (roku 2006 zemí otřásly protesty proti levicovému premiérovi Ferenci Gyurcsányovi, jenž se přiznal, že „lhal ráno, v poledne i večer“ o stavu ekonomiky), Orbán trpělivě spřádal plány na velký návrat. Když pak Maďarsko dopadla finanční krize a vládní socialisté ztratili poslední zbytky důvěry, nastal jeho čas.
V roce 2010 se Viktor Orbán vrátil k moci v triumfálním stylu – vyčerpaná země mu padla k nohám. Voliči, unavení korupčními aférami a hospodářským propadem, mu ve volbách dopřáli tzv. volební zemětřesení: Fidesz získal ústavní většinu v parlamentu, více než dvě třetiny křesel. Orbán triumfoval a prohlašoval, že nastal čas „skoncovat s érou politiky sloužící soukromým cílům, soukromým zájmům a soukromé moci“.
Málokdo tušil, jak hořce bude tahle slova historie ironizovat. Nový premiér se chopil příležitosti s nebývalou razancí a okamžitě začal předělávat stát k obrazu svému. Transformace Maďarska, kterou Orbán odstartoval, šla až na samotnou dřeň ústavy a institucí. Nechal schválit zcela novou ústavu – ta vypustila z názvu státu slovo „republika“ a definovala Maďarsko důrazněji jako jednotu rodiny a národa, zakotvenou v křesťanských hodnotách.
Do preambule vložil odkaz na Boha a „svorník svaté Koruny“, čímž symbolicky navázal na monarchistickou tradici. Individuální svobody jsou podle nové ústavy naplňovány „jen ve spolupráci s ostatními“ a „základním rámcem našeho soužití je rodina a národ“.
Ústavní soud přišel o část pravomocí a systém brzd a protivah, tak podstatný pro liberální demokracii, se začal povážlivě vychylovat.
Netrvalo dlouho a přibyly další zákony upevňující moc nové vlády. Orbán a Fidesz si naklonili volební systém i média:změna volebního zákona zvýhodnila velké strany (v praxi tedy Fidesz), zatímco nová zvláštní daň uvalená na velké mediální domy připravila nezávislá média o značnou část příjmů.
Veřejnoprávní televizi a rozhlasu ovládli loajální ředitelé a opozice se do éteru téměř nedostala. Regionální tisk skupovali podnikatelé blízcí vládní garnituře. Krok za krokem Orbán budoval něco, co později sám pojmenoval jako „neliberální demokracii“.
V červnu 2014 veřejně pochválil Rusko, Čínu či Singapur a prohlásil, že se jimi chce inspirovat – že v Maďarsku vybuduje „neliberální stát“, který sice nepopírá základní principy svobody, ale klade důraz na zvláštní národní přístup. „Je třeba konstatovat, že demokracie nutně nemusí být liberální,“ řekl tehdy politik, kterého už v té době mnozí považovali za symbol autokracie ve střední Evropě.
Maďarsko se pod jeho vedením výrazně odklonilo od modelu liberální demokracie západního střihu – Orbán otevřeně hlásal, že suverenita a tradiční hodnoty jsou důležitější než liberální instituce a pluralita názorů.
Přesto Orbánova „revoluce shora“ měla i své zastánce. Vláda Fideszu skutečně dokázala zemi vyvést z nejhorší ekonomické krize: předčasně splatila půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu a snížila ceny energií pro domácnosti.
Nezaměstnanost klesla z více než 10 % na historická minima a HDP opět rostl. Zatímco v roce 2010 mělo práci jen 54 % Maďarů v aktivním věku, o několik let později to bylo 70 %. Orbán neváhal uplatnit tvrdé nástroje hospodářského nacionalismu: zahraniční banky a korporace zatížil zvláštními daněmi a přinutil je tak platit za obnovu země, což mu v očích mnohých vyneslo pověst ochránce „obyčejných lidí“ proti cizím zájmům.
Také zestátnil soukromé penzijní fondy, aby zalátal díry v rozpočtu. Tyto kontroverzní kroky odradily část investorů a přispěly k odchodu přibližně 600 tisíc Maďarů za lepším životem do západní Evropy, přesto měl Orbán doma stále silnou oporu. Jeho příznivci věřili, že po dvou dekádách tápavého postkomunistického vývoje vrací Maďarsku hrdost a suverenitu.
„Premiér vede Maďarsko správnou cestou,“ znělo přesvědčení v nejedné vesnické hospodě i na budapešťských předměstích, kde lidé pocítili zlepšení životní úrovně. Skeptici naopak bijí na poplach, že Orbánův kabinet provází systémová korupce – premiérův zeť a řada spřátelených oligarchů pohádkově zbohatli na veřejných zakázkách a unijních dotacích.
Samotný Orbán však jakoukoli vinu odmítá a tvrdí, že jen buduje „národní systém spolupráce“, který zbavuje zemi cizí závislosti.
Oním novým nepřítelem se pro Orbána stal Západ, respektive liberální Evropa – tedy tentýž svět, ke kterému se v roce 1989 upínaly naděje mladého Fideszu. V Orbánově pojetí však Brusel postupně nahradil Moskvu v roli diktující mocnosti.
Premiér se stylizuje do úlohy obránce Maďarska před vším, co přichází zvenčí a ohrožuje „tradiční způsob života“. Symbolem této éry se stal plot, který nechala jeho vláda v roce 2015 postavit na jižní hranici se Srbskem a Chorvatskem, aby zastavila masivní příliv uprchlíků.
„Starou železnou oponu postavili proti nám, tuto stavíme my pro nás,“ prohlásil Orbán v roce 2015, když hájil ostnatý drát na hranicích s tím, že má ochránit Maďarsko a celou Evropu před chaosem migrační vlny. Rétorika „pevnosti v ohrožení“ se stala ústředním motivem jeho vystoupení. Rád sahá k historickým příměrům – někdy až bizarním.
Přirovnal se například ke kapitánu Istvánu Dobóovi, hrdinovi románu Hvězdy Egeru o obraně uherského hradu proti Osmanům v 16. století. Tvrdí, že stejně jako kdysi hrdinní vojáci bránili křesťanskou Evropu před Turky, on dnes brání Maďarsko a celou západní civilizaci před „nájezdníky“ z Jihu.
„Jsou tací, kteří nám chtějí vzít naši zemi. Ne jedním škrtem pera jako v Trianonu před sto lety; teď po nás chtějí, abychom během několika dekád dobrovolně předali svou zemi jiným,“ varoval Orbán v jednom ze svých předvolebních projevů.
Těmi „jinými“ jsou podle něj přistěhovalci a menšiny, a těmi „vnějšími silami“ zase mezinárodní liberální elitáři, neziskové organizace a média – ztělesnění samotným jménem George Soros. Konspirační teorie o „Sorosově plánu“ na zaplavení Maďarska muslimskými imigranty jeho vláda šířila billboardy, v televizi i v tisku.
A mnoho Maďarů této hrozbě uvěřilo. Právě strach z „těch druhých“ v očích nemalé části veřejnosti legitimizuje Orbánovu neomezenou vládu a pomohl mu k opakovaným volebním triumfům. Fidesz pod jeho vedením vyhrál volby v letech 2010, 2014, 2018 i 2022 – pokaždé přesvědčivě, navzdory varováním evropských institucí, že v Maďarsku mizí férová soutěž a demokratické svobody.
Ironií dějin je, že Orbán – někdejší symbol boje proti sovětské nadvládě – se mezitím sblížil s Moskvou způsobem, který znepokojuje i někdejší spolubojovníky. Ještě v roce 2007 se ostře stavěl proti ruskému vlivu a prohlašoval, že není myslitelné, aby se „někdo, koho jsme vyprovodili dveřmi, vracel oknem“.
V roce 2008 v narážce na energetickou závislost Maďarska pronesl, že nedopustí, aby jeho vlast byla „nejveselejším barákem Gazpromu“ – parafrází dal najevo, že odmítá poslušnost vůči Rusku. Jenže jakmile převzal moc, rétorika se vytratila. Orbán začal Vladimira Putina označovat za přítele a v lednu 2014 s ním dohodl obří zakázku na dostavbu jaderné elektrárny Paks.
Detaily financování projektu ruskou firmou Rosatom jeho vláda utajila, přestože Orbán kdysi volal po transparentnosti. Maďarsko dnes dováží z Ruska kolem 80 % plynu a 75 % ropy. Zatímco EU se snaží omezovat závislost na kremelských zdrojích, Orbán ji naopak prohlubuje – pouta mezi Budapeští a tolik nenáviděným Východem jsou čím dál těsnější.
Maďarského premiéra za to kritizují domácí opozice i zahraniční média. Ruští komentátoři naopak s jistou dávkou škodolibosti poznamenávají, že „Maďarsko má mnoho konfliktů s EU a vrací se ke své ruské matičce“. Viktor Orbán se tak v očích světa stal rozporuplnou postavou – v Moskvě ho vidí jako pragmatika, v Bruselu jako potížistu a autoritáře.
Na malé vesnici Felcsút, Orbánově rodišti asi 45 km od Budapešti, stojí fotbalový stadion pro 3800 diváků – paradoxně dvojnásobek toho, kolik má ves sama obyvatel. Hned vedle stadionu vede úzkokolejná železnice, po níž občas projede turistický vláček do sousední vísky. Tento megalomanský areál, financovaný štědře z fondů EU, zeje většinu dní prázdnotou.
Stadion i vláček se staly groteskním památníkem metamorfózy Maďarska pod Orbánovým vedením. Připomínají, že politik, který v roce 2010 sliboval vymýtit z maďarské politiky sobecké zájmy a oligarchii, se sám stal architektem systému, jenž přesně to umožňuje – Národního systému spolupráce (NER).
Orbán sám oficiálně vlastní jen skromný majetek (rodinný dům ve Felcsútu u stadionu, byt v Budapešti, úspory kolem 5,7 milionu forintů), avšak lidé z jeho okolí zbohatli pohádkově. Jeho přátelé z dětství a členové rodiny figurují v žebříčcích nejmajetnějších Maďarů.
Bývalý spolužák Lőrinc Mészáros – někdejší vesnický plynař a později starosta Felcsútu – dokázal během pár let zázračně rozmnožit své jmění z 8 miliard forintů (2015) na více než 500 miliard (2025) a stal se nejbohatším mužem v zemi. Sám Mészáros k tomu s úsměvem podotkl: „Bůh, štěstí a Viktor Orbán určitě sehráli roli v tom, čeho jsem zatím dosáhl“.
Takové příběhy budí v Maďarsku rozhořčení i rezignované pokrčení ramen – pro mnoho Orbánových voličů jsou ale jen vedlejší daní za stabilitu a „silné Maďarsko“, kterému věří.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Viktor_Orbán
https://www.brusselstimes.com/1283021/__trashed-5
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-za-orbanova-premierovani-si-prisli-na-miliony-dcera-zet-i-kamarad-z-mladi-273367
https://www.euractiv.com/opinion/a-brief-history-of-graft-in-orbans-hungary/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/z-liberala-ostrym-konzervativcem-politicky-chameleon-orban-opet-uspel-v-honbe-za-napravou-historicky-83905
https://www.demokratickystred.cz/promeny-viktora-orbana/
https://english.atlatszo.hu/2025/02/26/how-his-dynasty-grew-while-orban-watched-from-afar/
https://www.intellinews.com/prime-minister-viktor-orban-s-proxy-is-richest-hungarian-ever-202020/
https://www.bbntimes.com/society/viktor-orban-s-net-worth-ethnicity-and-personal-life
https://english.atlatszo.hu/2016/10/27/premiers-family-tied-to-shady-characters-from-far-off-places/
