Článek
Narodil se krátce po válce v severočeském Chomutově, dětství prožil v nedaleké vsi Droužkovice. Rodiče, původem z Prahy, sem přišli dosídlit Sudety a vedli tam ochotnický divadelní spolek. Malý Vlastík poprvé stanul na jevišti v pěti letech – jako „Východní vítr“ rozdmýchával plášť, který mu přehodili přes ramena. Kouzlo divadla ho uchvátilo navždy.
Byl nejmladší z šesti sourozenců a první syn. Dvě sestřičky zemřely v útlém věku ještě dřív, než se narodil. Náruč velké rodiny ho sice chránila, ale i tak se někdy cítil osamělý.
Starší sestry už měly svůj svět a rodiče byli věčně v práci. Toulal se tedy sám po návsi, běhal s vrstevníky po okolních kopcích a loukách. Když ho nejmladší z děvčat měla hlídat, často ji to nebavilo – prostě ho zamkla doma a odběhla za kamarádkami. Možná právě z těch chvil ticha v prázdném domě pramenilo jeho pozdější porozumění samotě.
Cesta k tanci nebyla přímá. Jako kluk toužil hrát na housle a rodiče ho přihlásili i na hodiny rytmiky. Ukázalo se, že má mimořádný pohybový talent – učitelé doporučili studium na taneční konzervatoři v Praze. Odjezd do velkého města ve čtrnácti letech byl skok do neznáma.
Konzervatoř ho zpočátku zaskočila tvrdou disciplínou. Klasický tanec mu zprvu příliš nešel, na vysvědčení míval čtyřky. Zlom nastal až těsně před maturitou – dřina se zúročila a z průměrného studenta se stal absolvent s vyhlídkami na velkou kariéru. Nikdy však nebyl se sebou zcela spokojen – právě tahle vnitřní nespokojenost ho poháněla k dalším výkonům.
Ve dvaceti letech nastoupil jako tanečník do baletu Národního divadla. Psal se rok 1966. Jeviště historické budovy se mu stalo druhým domovem. Poprvé vstoupil na scénu „zlaté kapličky“ a splnil se mu sen.
Už jako mladý se vypracoval na sólistu souboru. Jeho talent a píle rozkvetly naplno – před očima publika se z venkovského mladíka stal princ z baletu. V Labutím jezeře jako princ Siegfried poprvé zvedl primabalerínu nad hlavu a sám ucítil závrať z potlesku.
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala zenit jeho taneční kariéry. Tančil hlavní mužské role prakticky ve všech slavných baletech klasického repertoáru. Byl Romeo i Merkucio v Prokofjevově Romeovi a Julii, vášnivý Spartakus, hrdý Macbeth i lyrický princ Désiré ze Spící krasavice. Každý večer na scéně žil jiný příběh a do každého vkládal kus sebe.
Během těch let vystupoval i na zahraničních scénách. Jako stálý host baletních scén v Německu a díky řadě pozvání do světa – od Skotska přes římskou Operu až po Tokyo City Ballet – představoval československé umění po celém světě.
Byl charismatický, technicky skvěle vybavený a diváci ho zbožňovali. V televizní divácké anketě dokonce opakovaně vyhrál titul tanečníka roku. Balet a jeho hvězdu tak poznali i lidé, kteří by jinak do divadla nezavítali. V té době ho proslavily také filmové role – například v rodinné komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku si ho oblíbily generace televizních diváků.
Jenže doba nebyla jen o umění. V roce 1977 se zařadil mezi umělce podepsané pod tzv. Antichartou. Byla to daň za možnost nerušeně tvořit, nebo selhání svědomí? Někteří kolegové mu to po revoluci vyčítali. Místo toho se soustředil na další role a vyhýbal se politickým hrám. Balet ho naučil překonávat bolest – i tu morální, kterou v sobě ukryl jako jizvu.
Světla ramp zalévala jeho profesionální život jasem, ale zákulisí skrývalo stíny. Mladý pohledný tanečník byl středem pozornosti žen. Na natáčení filmu Marketa Lazarová v polovině 60. let okouzlil mladičkou herečku Magdu Vašáryovou – pro oba to byla první velká láska. Tahle romance ale neměla dlouhého trvání a jejich cesty se rozdělily.
Harapes později nacházel větší porozumění ve společnosti mužů, což v tehdejší konzervativní době znamenalo jediné: skrývat podstatnou část svého života. První svatbu měl spíš z rozumu. Jeho manželkou se stala herečka Elena Strupková, s níž ho pojilo přátelství a umělecké zájmy. Byli mladí, talentovaní – a každý jinak orientovaný. Jejich sňatek působil jako tichá dohoda o vzájemním alibi.
Manželství zůstalo bezdětné a poměrně brzy se rozpadlo. Vlastimil o něm později téměř nemluvil. Možná ho tížilo svědomí, že místo skutečné lásky naplnil jen společenskou konvenci, možná to bral jako uzavřenou kapitolu.
Profesní triumfy střídaly i chvíle pochybností. Když stál na špičkách v kostýmu prince, vypadal nedotknutelně – byl to idol československého baletu. Ale doma ve starobylém domě na pražské Malé Straně, kde bydlel společně s dramatikem Josefem Topolem a jeho rodinou, ze sebe shazoval kostým i masku. Tam byl prostě Vlastimil – unavený muž, který po zkoušce si v tichu vařil čaj.
Ve společnosti Josefa Topola našel to, co mu jinde unikalo. Žili spolu od počátku 70. let jako dva nenápadní přátelé pro okolí. Topol byl o jedenáct let starší, ale duší stejný bohém.
V malostranském domě spolu vytvořili zvláštní rodinu – dramatikovy děti mu říkaly „strýčku“ a on jim byl oporou. Pro Jáchyma Topola byl „strýček Vlastík“ víc než jen otcův partner – byl tichým ochráncem domácnosti, který přinášel klid do rozbouřeného světa bohémů. Zatímco Josef býval uzavřený a ponořený do psaní, Harapes byl ten, kdo udržoval v domě světlo – doslova i obrazně.
Vařil, staral se, a když bylo potřeba, odvedl pozornost dětí od otcových depresí k něčemu prostému a lidskému. „Byl neuvěřitelně vlídný, vtipný a pracovitý, nikdy si na nic nestěžoval,“ vzpomínal později Jáchym Topol. „Bez něj by náš dům dávno spadl.“
Vlastimil Harapes celý život toužil po vlastním dítěti – to věděli jen nejbližší. Svým způsobem se ten sen částečně naplnil právě v roli neoficiálního člena Topolovy rodiny.
Přesto zůstával sen o vlastním potomkovi živý. Když se v polovině 80. let naskytla příležitost, rozhodl se jí využít. Tou příležitostí byla jeho blízká přítelkyně, zpěvačka Hana Zagorová, která také toužila po dítěti, ale ze zdravotních důvodů žádné mít nemohla. Jejich vztah byl platonický, plný vzájemné úcty. Vzali se v roce 1986 tajně – hlavně proto, aby mohli společně adoptovat děťátko.
Krátce nato se jejich domovem rozlehl dětský smích. Čtyřletá holčička Anička, kudrnatá blondýnka z dětského domova, k nim přišla do pěstounské péče. Vlastimil v sobě objevil netušenou něhu; Hana zářila štěstím. Po letech dřiny na jevišti držel v náručí drobnou bytost, které chtěl dát celý svět.
Po půl roce idyly však přišel šok. O holčičku se přihlásila biologická babička a úřady rozhodly, že dítě musí zpět k původní rodině. Všechno, co půl roku budovali, se během chvíle zhroutilo. Harapes později přiznal, že to bylo jedno z nejbolestnějších období jeho života. Zagorovou tahle rána zdrtila – kvůli vytoužené dceři by prý obětovala i kariéru, nakonec však musela odložit i tenhle sen.
Manželství, jehož základem byla právě touha po dítěti, se tím otřáslo. Když se Hana krátce nato zamilovala do mladého operního pěvce Štefana Margity, Vlastimil ji sám vybídl k rozvodu. Rozloučili se bez hořkosti a zůstali přáteli. Jí šel později na svatbě za svědka a ona o něm až do své smrti mluvila jako o „svém tanečníkovi“. Jeho vnitřní osamělost tím ale jen zesílila.
Po roce 1989 se během pár měsíců změnil celý svět – i ten divadelní. Totalitní opona spadla a do popředí se drali mladší tvůrci s novými styly. Harapes, ověnčený tituly zasloužilého a národního umělce od minulého režimu, pro některé zosobňoval staré pořádky.
Jenže on nebyl typ, který by se vzdal boje. V roce 1990 převzal vedení baletu Národního divadla a pomohl souboru překlenout složitou porevoluční dobu. Vsadil na klasiku, ale dal prostor i moderním choreografiím. Pro někoho byl jako šéf přísný, pro jiné spíše otcovská autorita. Éra se proměnila, on zůstal – a získal uznání i v nové společnosti.
Když předal baletní soubor mladším a sám v roce 2009 odešel z Národního divadla, uvědomil si, že poprvé nemá pevný řád. Začal učit a hostovat na různých scénách, zapojil se i do charitativních projektů. Jako čestný předseda Českého hnutí speciálních olympiád pomáhal mentálně postiženým sportovcům – protože sám kdysi poznal, jaké to je cítit se „jiný“.
Jedno tabu však veřejně prolomit nedokázal dlouhá léta. Svůj hluboký vztah s Josefem Topolem nikdy nevytruboval do světa. Až v roce 2013 – po více než čtyřiceti letech soužití – opatrně přiznal, že jeho životním partnerem byl muž. Odhalení orientace slavného umělce už nikoho nepřekvapilo. Pro mnohé to jen potvrdilo dávno tušené. On sám pocítil úlevu, že odložil poslední masku.
Dva roky poté Josef Topol zemřel a Vlastimil zůstal poprvé skutečně sám. Velký dům na Malé Straně ztichl. Děti Topolových už byly dospělé a dávno pryč. On, kdysi obklopený potleskem davů, trávil večery jen se svými myšlenkami.
Po Topolově smrti se Vlastimil stáhl ještě víc do sebe. Jáchym Topol v rozhovoru přiznal, že ho k sobě Harapes dál pouštěl jen zřídka. „Zůstal sám v tom velkém domě, ale pořád byl laskavý a usměvavý,“ řekl. „Nikdy si nestěžoval. Jen když jsem se ho ptal, jestli se mu stýská, odpověděl: ‚Víš, Jáchyme, já jsem měl to štěstí, že jsem mohl milovat naplno. Tak co bych si stěžoval.‘“
Ani v závěru života tak nezahořkl. Zůstal noblesní a laskavý, vyprávěl veselé historky z baletního zákulisí a s nadhledem glosoval svou zářnou minulost. Ještě ve stáří se nechal zlákat do světa politiky – v roce 2016 kandidoval do Senátu za hnutí ANO. Neuspěl, a přijal porážku s nadhledem. Jeho jeviště bylo jinde.
Poslední léta ho trápilo zdraví. Bolela ho každá kost v těle – léta namáhavého tance mu způsobila řadu zranění. Trápily ho přetížené klouby i únavové zlomeniny holenních kostí. Kdysi vitální tělo, zocelené stovkami skoků a piruet, začalo vypovídat službu. Zadýchával se a unavilo ho i pár kroků.
Ještě jednou se však vrátil tam, kde to miloval nejvíc – před diváky. Na podzim 2023 vystoupil při kulturní slavnosti v malé obci Krásněves. Symbolicky tak uzavřel kruh své kariéry tam, kde ji kdysi jako dítě začínal: na venkovské scéně, mezi obyčejnými lidmi, kteří možná ani netušili, jakou legendu mají před sebou.
Dne 15. května 2024 Vlastimil Harapes podlehl těžké nemoci v pražské nemocnici na Karlově náměstí. Jeho ostatky spočinuly na hřbitově v rodných Droužkovicích – tam, kde kdysi běhal po lukách a snil svůj dětský sen. Na parte nestálo nic o titulech ani poctách, jen prosté poděkování muži, který prožil život jako jedno velké představení.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Harapes
https://www.echoprime.cz/a/HRZyw/ano-zivot-je-prazvlastni?_ga=2.202662290.2003536864.1763023462-132579894.1763023462
https://www.tanecnizona.cz/aktuality/2024/zemrel-vlastimil-harapes/
https://operaplus.cz/nebyt-nikdy-sam-se-sebou-spokojeny-velky-rozhovor-s-vlastimilem-harapesem/
https://www.trendysvet.cz/clanek/harapes-zagorova-dite
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-jaky-byl-zesnuly-vlastimil-harapes-zenil-se-dvakrat-hanu-zagorovou-si-vzal-kvuli-diteti-94872
https://zeny.iprima.cz/vlastimil-harapes-randil-s-magdou-vasaryovou-vzal-si-hanu-zagorovou-443265
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/786175/vlastimil-harapes-77-utajene-manzelstvi-se-slavnou-hereckou-zagorova-nebyla-jeho-jedina-zena.html
https://vipstar.cz/vlastimil-harapes-%E2%80%A077-se-jedenact-let-pred-smrti-priznal-k-zivotu-s-muzem-nyni-uz-jsou-spolu/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/785929/vlastimil-harapes-77-utrpeni-a-zdravotni-potize-kvuli-milovanemu-tanci.html
