Článek
Jejich cíl byl jediný člověk – prezident Recep Tayyip Erdoğan, který v Marmarisu trávil dovolenou. Tentokrát však unikl. Krátce před přepadem byl varován a stačil s rodinou odletět z nedalekého letiště do Istanbulu.
Vojáci dorazili pozdě: v přestřelce u prázdné prezidentské vily zabili dva policisty z Erdoğanovy osobní ochrany, avšak hlavu státu nenašli.
Ve stejnou dobu se podobně dramatické scény odehrávaly i jinde. Skupina vzbouřených důstojníků téhož večera oznámila, že přebírá moc v zemi, a část armády se pokusila provést převrat.
Příslušníci elitní jednotky obsadili sídlo státní televize TRT a donutili moderátorku přečíst prohlášení pučistů. V Istanbulu povstalci zablokovali strategický most přes Bospor a na ulicích se objevily tanky.
Nad Ankarou přelétávaly stíhačky, které útočily na vládní cíle – spiklenci ostřelovali sídlo rozvědky a dokonce bombardovali areál parlamentu. V budově Národního shromáždění se v tu chvíli sešlo na třicet poslanců vlády i opozice, kteří společně sepsali prohlášení na obranu demokracie.
„Letadla pálila po parlamentu. Vládní i opoziční lídři se tísnili pospolu v krytu a báli se o život,“ popsal později tu noc jeden z poslanců. Ve městech mezitím propukal zmatek a střety.
Prezident Erdoğan se v noci provizorně spojil s médii přes mobilní telefon a vyzval občany, aby vyšli do ulic na obranu legitimní vlády. Mnoho Turků ho uposlechlo – protestující civilisté se v Istanbulu i Ankaře stavěli před rozjeté tanky a snažili se zastavit vojáky vlastními těly.
Už nad ránem bylo patrné, že pokus o převrat ztroskotal. Klíčové vojenské útvary zůstaly loajální vládě a zásahová policie i davy civilistů postupně získaly kontrolu nad institucemi i ulicemi.
Na istanbulském Bosporu se kolem páté hodiny ranní vzdala skupina padesáti rebelujících vojáků, kteří opustili tanky a s rukama nad hlavou se poddali policii.
V různých částech země však zůstala ležet těla obětí nočních bojů. Celkem zemřelo 251 lidí – především civilistů a loajistů, ale také několik vojáků z obou stran konfliktu. Dalších více než 2 000 osob utrpělo zranění.
Prezident Erdoğan krátce po obnovení kontroly veřejně označil puč za „zradu“ a slíbil spiklencům tvrdé potrestání. „Vytáhli na nás tanky, ale můj lid je získal zpátky,“ prohlásil před davem svých stoupenců na istanbulském letišti.
Už v prvním rozhovoru také naznačil, že neúspěšný převrat chápe jako příležitost k zásahu proti svým odpůrcům. Událost podle něj umožnila „vyčistit naše ozbrojené síly“ od „parazitů“.
První vlna čistek
V hodinách a dnech po potlačení puče spustila Erdoğanova vláda bezprecedentní čistky. Ještě 16. července odpoledne přišla zpráva, že Vysoká rada soudců a prokurátorů okamžitě suspendovala 2 745 tureckých soudců a prokurátorů.
Během prvních 24 hodin bezpečnostní složky zadržely také přes 2 800 podezřelých účastníků spiknutí z řad armády, včetně desítek vysoce postavených generálů a admirálů.
Zatýkání se nevyhnulo ani elitním justičním kruhům – mezi zatčenými byli členové ústavního soudu nebo Rady států, tedy nejvyšší správní instance. Tak rozsáhlý a rychle sestavený seznam údajných viníků neměl v novodobé historii země obdoby.
Dne 20. července 2016 oznámil prezident vyhlášení výjimečného stavu, účinného od následujícího dne. Nouzový režim dal vládě pravomoci vládnout pomocí dekretů a na neurčito omezit některá občanská práva.
Ankara současně oznámila derogaci podle článku 15 Evropské úmluvy o lidských právech, tedy dočasné odchýlení od některých závazků v mimořádné situaci. Za takto vyhlášeného stavu začala první vlna čistek: plošné zásahy proti důstojnickým sborům armády, policii, justici a státní správě obecně.
Během necelého týdne bylo suspendováno nebo rovnou propuštěno na 60 000 vojáků, policistů, soudců, úředníků a dalších státních zaměstnanců. Armáda přišla asi o 40 % všech generálů.
Zasáhl i vnitro – ze služeb Ministerstva vnitra bylo uvolněno téměř devět tisíc policistů a úředníků. Vláda rovněž zakázala všem akademikům vycestovat do zahraničí a nařídila nucené odstoupení všech 1 577 děkanů na univerzitách v celé zemi.
Pod záminkou možných vazeb na puč tak ze dne na den přišly o práci, funkci nebo licenci celé profesní skupiny lidí.
Zásah proti školám a médiím
Čistky se zdaleka neomezily jen na silové resorty. Hned 19. července – čtyři dny po puči – Ministerstvo školství propustilo 15 200 zaměstnanců škol a úřad současně odebral licence více než 20 000 učitelům a lektorům v soukromých institucích.
Vláda tvrdila, že v sektoru školství působila řada stoupenců hnutí duchovního Fethullaha Gülena, kterého Erdoğan označil za organizátora převratu. Gülen, žijící dlouhodobě v exilu v USA, jakoukoli účast popřel a vojenský puč veřejně odsoudil.
To však nebránilo masivním postihům všech, kdo byli s jeho strukturami spojeni byť jen nepřímo – třeba jen členstvím v odborové organizaci napojené na Gülenovo široce rozvětvené hnutí.
Na konci července vláda dekretem uzavřela 15 Gülenových univerzit, přes tisíc soukromých škol a další školská zařízení včetně elitních gymnázií. Zásah se týkal i neziskových organizací: zrušeno bylo přes 1 200 nadací a spolků.
Zvlášť citelně pocítila změnu atmosféry turecká žurnalistika. Už během noci na 16. července zasáhli proti médiím samotní pučisté – obsadili například redakci zpravodajské televize CNN Türk a dočasně ji vyřadili z vysílání.
V následujících týdnech pak přišla vládní odveta v mnohem větším rozsahu. Erdoğanova vláda vydala dekret, jímž naráz zavřela nejméně 131 médií po celé zemi.
Skončily tři tiskové agentury, šestnáct televizních kanálů, třiadvacet rádií, čtyřicet pět deníků, patnáct časopisů i několik nakladatelství. Majetek těchto podniků stát bez náhrady zabavil. Postižené redakce byly obviňovány z podpory puče nebo z napojení na Gülenův okruh.
V praxi však zásahy mířily i na média kritická k vládě mimo gülenistický tábor – v srpnu 2016 byl například tvrdě postižen levicový deník Özgür Gündem, který neměl s islamistickým Gülenem nic společného, ale psal o kurdské otázce způsobem nepohodlným režimu.
Současně od léta 2016 začaly bezpečnostní složky zatýkat novináře a publicisty ve velkém. Do konce srpna bylo podle nezávislých organizací zadrženo 108 žurnalistů.
Někteří čelili obviněním z přímé účasti na puči, jiní z „terorismu“ kvůli domnělým vazbám na zakázaná hnutí. Známý spisovatel a komentátor Ahmet Altan byl v září 2016 zatčen s bizarním odůvodněním, že v televizní debatě pouhý den před pučem vyslal „podprahový vzkaz“ na podporu spiklenců.
Altan a desítky dalších novinářů strávili následující roky ve vězení bez důkazů o konkrétní trestné činnosti. Podle Výboru na ochranu novinářů (CPJ) bylo ke konci roku 2016 za mřížemi nejméně 81 tureckých novinářů – zdaleka nejvíc na světě.
Turecko se v důsledku čistek propadlo na žebříčcích svobody tisku na samé dno.
V hledáčku i opozice
Pod heslem boje proti „vnitřním nepřátelům“ se turecký režim záhy obrátil i proti lidem, kteří s pučem neměli nic společného. Státní moc využila rozšířených pravomocí k tomu, aby zatočila s jakoukoli formou nesouhlasu.
Výjimečný stav umožnil například bez důkazů zadržet i signatáře akademické petice, kteří roku 2016 kritizovali vládní zásahy na kurdském jihovýchodě země. V září 2016 ministerstvo školství preventivně propustilo přes 11 000 učitelů a učitelek podezřelých ze „sympatií“ k zakázané Kurdské straně pracujících (PKK).
Z univerzit byli vyhozeni profesoři otevřeně kritizující vládu – nejen islamističtí gülenisté, ale i sekulární intelektuálové a levicoví liberálové. Policie také postupně pozatýkala starosty desítek kurdských měst a obcí a správu svěřila státním správcům.
Na podzim 2016 dopadla rána i na parlamentní opozici. V noci ze 3. na 4. listopadu byli zatčeni spolupředsedové prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) Selahattin Demirtaş a Figen Yüksekdağ.
Policie si pro ně přijela nedlouho poté, co tato třetí nejsilnější politická strana odsoudila vojenský puč a podpořila vládu v obraně demokracie. Důvodem zadržení se stalo obvinění z podpory terorismu – úřady tvrdily, že opoziční předáci svou politikou nahrávají kurdským radikálům z PKK.
Demirtaş i Yüksekdağ byli dlouhodobě vězněni, později odsouzeni v dalších řízeních a přišli o své poslanecké mandáty. Evropský soud pro lidská práva opakovaně žádal propuštění Demirtaşe, turecké úřady však verdikty ignorovaly nebo obcházely novými obviněními.
Prokuratura navrhla desítky let odnětí svobody i dalším poslancům HDP a strana se ocitla pod hrozbou úplného rozpuštění.
Rozsáhlé čistky a procesy postupně překreslily mocenské poměry v Turecku. Během roku od pokusu o převrat bylo vyšetřováno nebo obviněno na základě teroristických paragrafů přes 100 000 osob a téměř 50 000 lidí skončilo ve vazbě.
Definitivní počet propuštěných zaměstnanců státní sféry dosáhl zhruba 150 000 – šlo o zhruba desetinu všech úředníků, učitelů, policistů či soudců v zemi. Mnozí propuštění navíc dostali doživotní zákaz pracovat ve veřejném sektoru, což pro ně a jejich rodiny znamenalo existenční nejistotu.
Ti, kdo mohli, se snažili odejít do zahraničí. Stovky jiných se kvůli ztrátě kariéry a společenské stigmatizaci ocitly v depresích – statistiky hovoří i o vlně sebevražd postižených osob, zejména mezi vojáky a policisty.
Kritici vlády začali hovořit o „honu na čarodějnice“ a autoritářském běsnění. „Erdoğan zneužil puč jako záminku k likvidaci veškeré opozice,“ prohlásil například vůdce sekulární Republikánské lidové strany (CHP) Kemal Kılıçdaroğlu a obvinil vládu, že „převrátila právní stát naruby“.
Přístupové rozhovory s Evropskou unií po těchto událostech fakticky zamrzly a mezinárodní organizace jako Amnesty International či Human Rights Watch opakovaně upozorňovaly na systematické porušování lidských práv v zemi.
Referendum 2017
Na jaře 2017 využil prezident Erdoğan mimořádné situace k prosazení zásadní politické změny. V atmosféře výjimečného stavu se rozhodl upevnit svou osobní moc změnou ústavy.
Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo referendum o zavedení prezidentského systému – a Erdoğan v něm těsnou většinou 51,4 % hlasů zvítězil.
Výsledek změnil charakter tureckého státu po desítkách let parlamentního zřízení. Úřad premiéra zanikl a výkonné pravomoci byly převedeny na prezidenta. Erdoğan tak získal možnost sestavovat vládu přímo, úředníky na klíčové posty dosazovat bez souhlasu parlamentu a případně setrvat v nejvyšší funkci déle než dosavadní ústavní limit.
Reforma rovněž posílila prezidentův vliv na justici a ozbrojené složky – mimo jiné dříve částečně autonomní armádní velení bylo plně podřízeno civilní vládě.
Opozice poukazovala, že hlasování proběhlo v nesvobodné mediální i společenské atmosféře: kritické televizní stanice byly zavřeny, nezávislí novináři umlčeni a předáci třetí nejsilnější politické strany seděli ve vězení.
Pozorovatelé OBSE/OSCE navíc kritizovali nerovné podmínky kampaně. Navzdory výjimečnému stavu však Turecko referendum uzavřelo bez větších protestů. Erdoğan označil výsledek za vůli lidu a západní kritiku odmítl.
Následující rok přinesl Erdoğanovi finální potvrzení jeho moci. V červnu 2018 vyhrál další prezidentské volby a vstoupil do nově posíleného úřadu s mandátem na pět let.
Teprve o měsíc později – po dvou letech – nechal formálně ukončit výjimečný stav. Mnoho výjimečných pravomocí si však vláda záhy pojistila tzv. protiteroristickým zákonem, který schválil parlament ovládaný vládní většinou.
Dočasné represivní opatření z léta 2016 se tak v mnoha ohledech stalo permanentním nastavením režimu.
Zatímco Erdoğan své příznivce mobilizuje symbolikou hrdinně odvráceného puče – v červenci se v zemi slaví nový svátek „den demokracie a národní jednoty“ a istanbulský Bospor zdobí Památník mučedníků 15. července – pro statisíce postižených rodin má toto datum hořkou příchuť.
Představuje pro ně začátek epochy masových čistek, dlouhých věznění, zmařených kariér a nuceného exilu. Podle organizace Freedom House kleslo Turecko během několika let z kategorie „částečně svobodných“ zemí do skupiny zemí „nesvobodných“.
Někdejší naděje, že by druhá největší armáda v NATO mohla být stabilní demokracií na prahu Evropy, se po roce 2016 vzdálila na neurčito.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Recep_Tayyip_Erdoğan
https://time.com/4415348/turkey-coup-lawmakers-q-and-a/
https://time.com/4581070/turkey-erdogan-fired-dismissed-suspended-sacked-officials-total/
https://time.com/4429177/turkeys-president-is-using-the-coup-attempt-to-crack-down-on-the-media/
https://www.reuters.com/article/world/turkeys-erdogan-announces-three-month-state-of-emergency-idUSKCN1002TU/
https://www.voanews.com/a/turkish-journalist-detained/3522375.html
https://www.theguardian.com/world/2016/sep/10/brothers-critical-of-turkish-government-arrested-after-tv-programme
https://cpj.org/reports/2016/12/journalists-jailed-record-high-turkey-crackdown/
