Vraždící bestie Uhljar. Pokud nemůže mít Miladu pro sebe, nebude ji mít nikdo. Neušetřil ani syna

Jejich vztah už delší dobu skřípe – a právě teď se schyluje k tragédii. V bytě jsou s nimi oba Miladini synové: starší školák Martin z prvního manželství a tříletý Míša, kterého má s Janem. Martin raději spěchá z bytu ven, údajně do školy, možná ale prchá hlavně před křikem dospělých.

Ve chvíli, kdy Milada vybíhá před dům venčit psa, nastává zlověstné ticho. Jan Uhljar zůstává sám v dusném bytě, s hlavou plnou vzteku a zhrzené žárlivosti. V tu chvíli padne osudové rozhodnutí – pokud Jan nemůže mít Miladu pro sebe, nebude ji mít nikdo. A stejně tak ani jejich syn neunikne jeho šílenému plánu.

Jan Uhljar neprožil s Miladou žádnou idylickou lásku – jejich vztah byl od počátku jako jízda na horské dráze. Poprvé se potkali v roce 1993 v ústavu sociální péče, kde tehdy čerstvě plnoletý Jan pracoval jako sanitář.

Milada, o sedm let starší zdravotní sestra, byla v té době vdaná a měla malého syna Martina. Uhljar si však získal její srdce natolik, že kvůli němu opustila svého manžela. Koncem roku 1993 se rozvedla a brzy nato si Jana vzala. Věřila, že s ním začne nový život.

Nebylo žádným tajemstvím, že Jan Uhljar má problémy s alkoholem. Milada o jeho závislosti věděla, přesto doufala, že se mladý manžel změní k lepšímu. V roce 1994 se jim narodil syn Michal, familiérně Míša. Místo radostného období s miminkem však rodinu trápily Uhljarovy démony – pravidelné pití a vášeň pro hrací automaty.

Peníze, které domů přinesl, obratem prohrával nebo propíjel. Milada se snažila situaci zvládnout, ale Janovy sklony ho brzy přivedly do prvního konfliktu se zákonem. Asi deset měsíců po svatbě stanul Uhljar před soudem kvůli banální krádeži – ukradl balík novin a časopisů, které pak prodával u nádraží.

Soud byl shovívavý a mladík vyvázl s podmíněným šestiměsíčním trestem. Jan dokonce dobrovolně nastoupil protialkoholní léčbu, jenže ta neměla dlouhého trvání. Léčení nedokončil, vrátil se k pití a doma začínal být čím dál agresivnější. Napětí v rodině rostlo.

První vážný výbuch Janovy agresivity přišel už v květnu 1994. V hodonínském městském parku tehdy Uhljar ve vzteku fyzicky napadl Miladu. Několik náhodných kolemjdoucích později dosvědčilo, co při útoku křičel: „Teď tě podříznu, ty svině! A kočárek vyklopím!“ Tahle děsivá hrozba naznačovala, že by byl schopen ublížit nejen jí, ale i malému Míšovi v kočárku. Šokovaná Milada si uvědomila, že situace je vážná – její manžel představoval nebezpečí jí i dětem.

Následoval další pád na samé dno. O pár týdnů později skončil Jan opět opilý v policejní cele a na záchytce. Znovu putoval do protialkoholní léčebny, odkud však utekl, odhodlán pokračovat v zajetém stylu. Jeho drobné zločiny neustaly a brzy stanul před soudem znovu, tentokrát již nešlo jen o přestupky.

Hodonínský soud mu vyměřil nepodmíněný trest – jedenadvacet měsíců vězení. Když Uhljar nastupoval do výkonu trestu, Milada v tichosti podnikla zásadní krok: zažádala o rozvod. A uspěla. Po dlouhých měsících strachu a trápení se mladé ženě podařilo z toxického manželství vymanit.

Za mřížemi možná Jan přemýšlel o pomstě, možná litoval svých činů – to nikdo neví. Jisté je, že když si odpykal svůj trest a na jaře 1997 vyšel z vězení, neměl už kam jít. Milada byla nyní jeho exmanželkou a snažila se vést nový, klidnější život bez násilí.

Jan Uhljar se potuloval Hodonínem, pil, živořil a zároveň spřádal plány, jak se dostat zpět k ženě, kterou považoval za svou. A Milada, navzdory všemu, co s ním zažila, nakonec udělala osudovou chybu – dala mu ještě jednu šanci.

Koncem srpna 1997 Milada náhodou potkala Jana v parku. Objevila se v něm ta stará známá tvář – kajícný mladík prosící o odpuštění. Uhljar přišel se skloněnou hlavou, v ruce nesl květiny, dokonce přinesl Miladě dárkově zabalený parfém a malému Míšovi čokoládu.

Slzy, omluvy, sliby, že se změnil… Milada, stále ještě citově svázaná se svým bývalým mužem a otec svého nejmladšího dítěte, nakonec svolila, aby se k ní vrátil domů. Doufala, že tentokrát to vyjde – že rodina bude konečně fungovat a Jan bude jiný.

Jenže ty dva měsíce společného života navrátilého druha s Miladou rychle ukázaly krutou realitu. Uhljar se nezměnil ani v nejmenším. Zpočátku se snažil chovat slušně, ale netrvalo dlouho a vrátil se ke svému starému způsobu života: ponocování v hospodách a prohrávání peněz v automatech.

Domů se vracel opilý a podrážděný. Milada záhy pochopila, že lepší už to nebude – historie se opakovala. Následovaly další ostré hádky, vyčítání promarněných peněz, rozbíjení talířů v kuchyni. Marně mu domlouvala, marně mu hrozila, že ho vyhodí. Uhljar vždycky na pár dní zkrotnul, ale pak znovu utekl do víru své závislosti.

Začátkem října 1997 Miladě definitivně došla trpělivost. Po jedné obzvlášť nepříjemné opilecké scéně Jana Uhljara vyhodila na noc z bytu. Chtěla mít od něj už konečně klid. Netušila však, že tím podepsala rozsudek smrti sobě i malému Míšovi.

Jan Uhljar si její slova vyložil po svém. Odmítnutí v něm nezažehlo sebereflexi, ale běsnící žárlivost. Vsugeroval si, že ho Milada musí podvádět s jiným mužem. Proč by ho jinak odmítala, proč by ho vyhazovala? V jeho rozrušené mysli uzrával zvrácený plán.

Jak sám později cynicky přiznal: „Řekl jsem si, že když ji nebudu mít já, tak nikdo. To, že jsem ji zabil a že si nemůže nikoho najít, mi dává jistotu. Ne že bych z toho měl radost, ale prostě se cítím klidnější.“ Tato děsivá úvaha se mu honila hlavou, když 3. října za rozbřesku seděl v kuchyni a čekal, až se Milada probudí. Bylo jasné, že to ráno neskončí obyčejnou hádkou. Jan byl odhodlaný zabíjet.

Osudné ráno 3. října 1997 začalo hádkou, která se táhla už od předešlého dne. Milada a Jan si vyměňovali ostrá slova v celém bytě. Padaly výčitky za promarněné roky, za peníze fuč, za zkažený život. Milada plakala vzteky a zoufalstvím, Jan zuřil a všechno popíral.

Malý Míša se probudil a rozplakal se taky, vyděšený křikem rodičů. Když hádka vrcholila, Milada se sebrala a vyběhla ven – potřebovala se nadechnout, uklidnit sebe i psa, kterého vzala na ranní venčení. Dveře bytu zabouchla a Jan Uhljar zůstal uvnitř s malým synkem sám.

V nastalém hrobovém tichu se Janova zlomená mysl definitivně utrhla ze řetězu. Pohled mu padl na kladivo povalující se v koutě – snad tam zůstalo po nějakých opravách. Popadl kladivo a zamířil do dětského pokojíčku, kde malý Míša v pyžamku stál u postýlky a plakal.

Naprosto bezbrannému dítěti zasadil prudkou ránu kladivem do hlavy. A pak další a další. Míšovo tělíčko se zhroutilo na zem. Chlapeček vydal chroptivý zvuk a zůstal ležet na bříšku. Uhljar tím ale neskončil. Položil zakrvácené kladivo a šel do kuchyně pro nůž. Vrátil se k synovi a bodl ho nožem dvakrát či třikrát do krku – aspoň tak později svou akci popisoval.

Forenzní lékaři později napočítali sedm ran kladivem a šestnáct bodných ran nožem na těle malého chlapce. Vražedné běsnění už nic nemohlo zastavit. Jan Uhljar právě zavraždil vlastního syna v chorobném přesvědčení, že tím „vyřeší“ svou životní situaci.

Poté se třiadvacetiletý vrah nadechl a připravil na druhou část svého plánu – zúčtování s Miladou. Vzal si do ruky slzný plyn a kuchyňský nůž a vyčkával u dveří. O několik minut později se ničím netušící Milada vrátila z venku. Vstoupila do bytu a v tom okamžiku na ni Jan zezadu vyskočil. Chtěl jí nastříkat slzotvorný plyn do obličeje, aby ji omámil, jenže Milada se instinktivně bránila a sprej nezabral. Vyděšená žena se mu vytrhla a utekla směrem do kuchyně, přitom začala zoufale volat o pomoc.

Daleko však neutekla – Uhljar ji dostihl a chytil pod krkem do takzvané kravaty. Svou bývalou ženu pevně sevřel paží kolem krku a bez milosti se na ni vrhl s nožem. Bodal jako smyslů zbavený. Milada se zoufale bránila, snažila se chytit čepel, křičela v agónii… ale Janův amok nepolevoval. Zasazoval jí jednu bodnou ránu za druhou, hruď, břicho, záda, krk – jako by v něm vřela všechna zloba, kterou kdy vůči ní cítil.

Bezbranná žena utržila desítky bodnutí, než nůž náhle křupl – čepel se zlomila a zůstala vězet v Miladině krku. Teprve tehdy Uhljar přestal. Z krvácející Milady vyprchával život. Vrah ji během chvíle stačil bodnout celkem osmapadesátkrát. Jeho děsivé dílo bylo dokonáno.

V bytě nastalo děsivé ticho, přerušované jen Uhljarovým těžkým dechem. Na zemi ležela mrtvá 34letá žena a vedle v pokojíčku bezvládné tělíčko jejich tříletého syna. Hodonín právě zažil jeden z nejbrutálnějších zločinů ve své historii.

Jan Uhljar chvíli strnule hleděl na následky svého běsnění. Poté se probral a začal jednat téměř chladnokrevně. Odhodil zlomený nůž, šel do koupelny a osprchoval se, aby ze sebe smyl krev obětí. Klidně se převlékl do čistého oblečení.

Z peněženky mrtvé Milady vytáhl několik set korun v hotovosti – zřejmě poslední peníze, které tam našel. Z kuchyňské poličky sebral ještě porcelánovou kávovou soupravu, cennější věc, kterou mohl snadno zpeněžit. Než opustil místo činu, vymyslel drobnou fintu, jak ztížit odhalení zločinu: ulomil klíč ve dveřích bytu, aby se dovnitř nikdo jen tak nedostal.

Sbalený s penězi a porcelánem vyběhl z krvavého bytu a zamířil na nedaleké nádraží. Tam porcelánový servis obratem prodal nějakému překupníkovi za pár stovek (uvádí se částka kolem 400 Kč).

Za získané peníze si okamžitě koupil půllitrovou láhev meruňkovice a krabičku cigaret. Uhljar necítil lítost ani strach – spíš zvláštní klid a otupělost. Sedl si na perón, hltavě pil kořalku a zíral před sebe. V hlavě mu možná znovu problesklo, co spáchal. Zřejmě uvažoval i o sebevraždě, protože si spolu s pitím pořídil také balíček žiletek. Nakonec se ale rozhodl, že svůj život předčasně neukončí.

Místo toho se rozhodl odjet za svou rodinou do rodné vesnice Čejč. Odpoledne, už značně opilý, se objevil ve dveřích domu své matky a babičky. Tam se zhroutil a k překvapení obou žen přiznal, co udělal. „Babi, já jsem je zabil…“ hlesl prý a detailně popsal, jak připravil o život Miladu i malého Míšu. Zdrcená babička i matka okamžitě zalarmovaly policii.

Mezitím v Hodoníně se schylovalo k objevení zločinu. Malý Martin se toho dne dopoledne vrátil domů (možná kvůli zapomenuté svačině, možná tušil, že je něco v nepořádku). Dveře bytu byly zamčené a klíč nešel odemknout – v zámku zůstal zalomený.

Chlapec pohotově použil špendlík, kterým ulomený kousek zámku vytáhl. Když konečně dveře otevřel, naskytl se mu otřesný pohled, na který už nikdy v životě nezapomene: v kalužích krve našel svoji maminku i malého bratříčka mrtvé. Martin se vyděsil a sousedé, které přivolal křik, ihned volali policii.

Hodonínští kriminalisté se hned od počátku zaměřili na jediného podezřelého – Jan Uhljar zmizel a všechny stopy ukazovaly na něj. Vražedná zuřivost, s jakou byly oběti usmrceny, a fakt, že nebyl narušen vstup do bytu, nasvědčovaly rodinné tragédii. Ještě téhož dne, jen asi osm hodin po činu, policisté Uhljara vypátrali a zadrželi v domě jeho matky v Čejči. Nekladl odpor. Vyslýchán byl ještě téže noci a ke všemu se otevřeně doznal.

Případ brutální dvojnásobné vraždy Milady a malého Míši šokoval i ostřílené vyšetřovatele. Soudní lékaři detailně zadokumentovali děsivá zranění obětí: sedm ran kladivem a šestnáct bodných ran u tříletého dítěte, osmapadesát bodných ran u dospělé ženy. Znalci z oboru psychologie a psychiatrie zkoumali Uhljarův duševní stav.

Zjistili sice, že v době činu netrpěl žádnou duševní chorobou – jednal příčetně a záměrně – ale také konstatovali, že jeho resocializace je vysoce nepravděpodobná. Jinými slovy, náprava nebyla možná. Jednalo se o člověka s násilnickými sklony, pocity chronické křivdy a žárlivosti, bez zábran sáhnout k extrémnímu řešení.

Jan Uhljar se u výslechu ani u soudu nesnažil zapírat. Bez okolků popsal, jak vraždil, a vylíčil i své pohnutky. Jeho doznání však nebylo pro soud polehčující okolností – důkazy i tak byly nevyvratitelné a hlavně brutalita činu přesáhla veškeré myslitelné meze.

V protokolech se objevil Uhljarův pokus ospravedlnit vraždu syna zvrácenou logikou: tvrdil, že nechtěl, aby Míša vyrůstal bez rodičů v dětském domově. „Kluk by ho stejně čekal děcák, a to je taková čekárna na kriminál,“ prohlásil chladně vrah.

Psychologové se však shodli, že skutečným motivem zabití dítěte byla pomsta Miladě– Uhljar chtěl, aby co nejvíc trpěla, a zároveň žárlil na synka, kterému Milada věnovala veškerou péči a lásku.

Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně proběhlo v roce 1998. Tehdy sedmadvacetiletý Jan Uhljar vyslechl rozsudek: doživotní trest odnětí svobody. Bylo to vůbec poprvé v porevoluční historii jihomoravské justice, kdy soudci udělili doživotí – svědčí to o výjimečnosti a otřesnosti tohoto případu.

Uhljar se sice proti verdiktu okamžitě odvolal, nicméně Vrchní soud v Olomouci na jaře 1999 jeho odvolání zamítl a doživotní trest potvrdil. Jan Uhljar tak putoval za mříže navždy – do věznice se zvýšenou ostrahou, kde si má odpykat zbytek života.

Když se zpráva o dvojnásobné vraždě v Hodoníně objevila v médiích, veřejnost zůstala v šoku. V devadesátých letech patřil tento případ k nejbrutálnějším zločinům v Česku, zvláště otřesný byl motiv žárlivosti spojený s vraždou vlastního dítěte.

Novinové titulky křičely: „Exmanželku ubodal, syna umlátil kladivem a podřízl“ – slova, ze kterých mrazilo. Lidé jen nevěřícně kroutili hlavami nad tím, jak mohl mladý otec spáchat něco tak příšerného. Hodonínské sousedy zavražděné Milady zachvátila směs zděšení a lítosti. Na místě tragédie se objevily svíčky a květiny za obě nevinné oběti.

U soudu panovala pochmurná atmosféra. Doživotní trest pro Jana Uhljara většina národa vnímala jako spravedlivý a nezbytný. „Takový člověk už by nikdy neměl vyjít ven,“ znělo veřejné mínění, které tlumočily dobové zprávy. Kriminální psychologové v televizních debatách rozebírali Uhljarovu osobnost a shodovali se, že jde o mimořádně nebezpečného jedince bez kapky empatie.

Zdroje:

https://www.e15.cz/magazin/zavrazdil-svou-rodinu-pusti-jej-z-vezeni-845329

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/747833/na-dozivoti-uhljar-kladivem-umlatil-syna-misu-3-byvalku-ubodal-nozem.html

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/zena-udelala-osudovou-chybu-vzala-na-milost-sveho-budouciho-vraha.A080815_160501_brno_dmk

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/388557/sve-druzce-a-synkovi-3-zasadil-asi-80-ran-nozem-jana-uhljara-odsoudili-na-dozivoti-pred-18-lety.html

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/jan-uhljar-vrazda-manzelky-a-syna.A160109_2217287_brno-zpravy_tr