„Všechno je v pořádku…“ Vladimir Komarov byl první obětí kosmických letů. Zabila ho sovětská pýcha

Před úsvitem 24. dubna 1967 se kolem posledních minut Vladimira Komarova zrodila silná legenda. Podle ní měl se sovětským kosmonautem mluvit premiér Alexej Kosygin, slzy měl na krajíčku a do hovoru se měla připojit i Komarovova manželka Valentina, aby se společně poradili, co říct dětem, až se otec z mise nevrátí.

Spolehlivé přepisy komunikace ze Sojuzu 1 však takový rozhovor nepotvrzují. Jisté je něco jiného: Komarov kroužil Zemi v těžce poškozené lodi, musel improvizovat s vadným systémem orientace a při návratu mu selhal padákový systém. Krátce nato se jeho kabina zřítila k zemi – a 40letý Vladimir Komarov se stal prvním člověkem, který zahynul během kosmického letu.

Vladimira Komarova znal v Sovětském svazu téměř každý. Zkušený zkušební pilot a inženýr patřil do první skupiny kosmonautů a v říjnu 1964 se stal velitelem tříčlenné posádky Voschodu 1 – prvního pilotovaného letu s více lidmi na palubě. O necelé tři roky později se měl do vesmíru vydat znovu. Tentokrát sólo, v nové kosmické lodi Sojuz.

Byl by prvním ze Sovětů, kdo poletí podruhé, a vedení programu ho považovalo za ideálního kandidáta: schopný technik, osobní přítel Jurije Gagarina a disciplinovaný voják. Nic z toho ale nemohlo zahladit problém, o kterém se v zákulisí vědělo: loď Sojuz stále nebyla spolehlivá.

Na začátku roku 1967 vrcholily v SSSR přípravy ambiciózní mise. Podle plánu měl nejprve odstartovat Sojuz 1 s Komarovem a o den později Sojuz 2 s trojicí dalších kosmonautů. Obě kabiny se měly setkat na orbitě a před zraky světa předvést odvážnou podívanou: kosmonauti při spojení přestoupí z jedné lodi do druhé.

Pro sovětské vedení to měla být triumfální odpověď na americké úspěchy v dobývání Měsíce. Navíc symbolicky načasovaná – do roku 1967 spadalo 50. výročí bolševické revoluce i významné setkání komunistických vůdců v Karlových Varech. Politický tlak na rychlé a efektní výsledky byl tudíž obrovský.

Technici a konstruktéři však měli proti unáhlenému startu zásadní námitky. Nová loď 7K-OK, jak se projekt Sojuz interně označoval, byla ve vývoji výrazně pozadu a její zkoušky provázely vážné problémy. Od listopadu 1966 startovaly tři nepilotované testovací lety a všechny skončily nezdarem či havárií.

Jedna zkušební loď shořela při návratu v atmosféře, další explodovala i s raketou při startu a třetí dopadla s poškozeným tepelným štítem. Během zrychlených oprav odhalili inženýři na Sojuzu velké množství závad – a část odborníků navrhovala zařadit ještě alespoň jeden další bezpilotní test před vypuštěním lidí.

Náčelník konstrukčního týmu, Vasilij Mišin, zprvu také váhal, ale shora zazníval jasný tlak: let se měl stihnout v politicky mimořádně citlivém roce. Sovětské vedení trvalo na termínu, a tak padlo rozhodnutí ke startu i přes neujasněné potíže.

Z příprav Sojuzu 1 postupně vyrůstal spor mezi techniky a aparátčíky. Na rizika upozorňoval také Jurij Gagarin – první muž ve vesmíru, tentokrát v roli rezervního pilota mise. Podle pozdějších, částečně sporných svědectví se Gagarin seznámil s technickým stavem Sojuzu a spolu s dalšími odborníky sepsal podrobné memorandum o závažných nedostatcích lodi.

Dokument měl údajně deset stran a vyjmenovával přes 200 různých problémů, které by mohly ohrozit bezpečný let. Gagarin žádal odklad. Hledal podporu na nejvyšších místech – mimo jiné měl doručit zprávu svému známému z KGB, Veniaminu Rusajevovi, s prosbou, aby ji dostal k vedení státu.

Jenže o osudu memoranda se vedou spory a oficiální rozhodnutí o startu se nezměnilo. Podle stejného pozdějšího svědectví měli být naopak postiženi ti, kdo varování zkoušeli šířit: Rusajev i další byli přeřazeni na nižší pozice. Obávaný maršál Dmitrij Ustinov, který dohlížel na sovětský raketový program, údajně dokonce pohrozil samotnému Komarovovi degradací, pokud by se pilotované zkoušce vyhýbal.

V takové atmosféře bylo zřejmé, že misi už téměř nic nezastaví. Méně než měsíc před startem se měl Komarov Rusajevovi svěřit: „Z toho letu se asi nevrátím živý,“ řekl podle jeho vzpomínek trpce. Když se jeho přítel zděsil a nabádal ho, ať odmítne letět, Komarov měl jen zavrtět hlavou.

„Když to neodletím já, pošlou tam náhradníka, Gagarina,“ vysvětlil podle svědectví. Svého kamaráda prý nechtěl vystavit takřka jisté smrti. Pak se kosmonaut odmlčel a rozplakal se. Právě tato verze se stala jednou z nejznámějších legend kolem letu, historici ji však berou opatrně.

V neděli 23. dubna 1967 časně ráno odpočítávání na Bajkonuru dospělo k nule. Sojuz 1 zamířil k nebi, i když oblohu halily dešťové mraky. Z přistavené helikoptéry start sledoval i Jurij Gagarin. Podle reportéra Jaroslava Golovanova, který byl na místě, Gagarin předtím nečekaně žádal, aby mohl letět místo Komarova.

Měl se v rychlosti oblékat do skafandru, přestože nebyl v letovém plánu. Tehdy to vedení odbylo jako „náhlý rozmar“hvězdného kosmonauta. Až později se začalo spekulovat, že Gagarin snad zkusil do poslední chvíle zasáhnout a zachránit přítele, nebo přinejmenším upoutat pozornost k problémům.

Nic takového se nestalo. Komarov seděl v kokpitu s výrazem soustředění a Sojuz 1 odstartoval přesně ve 3:35 moskevského času.

Prvních pár minut letu proběhlo hladce: nosná raketa pracovala bezchybně a usadila loď na určené oběžné dráze. Brzy po oddělení od posledního stupně však musel Komarov hlásit potíže. Vesmírná loď měla automaticky rozvinout dvojici velkých solárních panelů pro napájení – ovšem jeden panel zůstal sklopený.

Sojuz tak rázem přišel o polovinu elektrické energie a navíc se nedostal do stabilní polohy. Nefunkční konstrukce vystupovala z trupu a zřejmě znemožnila dokonalou orientaci podle Slunce a hvězd.

Komarov zůstával na orbitě osamělý – plány počítaly s tím, že ho brzy dožene posádka Sojuzu 2, ale druhý start byl kvůli těmto problémům a také kvůli špatnému počasí na Bajkonuru narychlo odvolán. Místo programu družicového setkání teď nastal závod o přežití.

V řídicím středisku v Evpatorii seděli ke svým panelům přilepení konstruktéři a kolegové kosmonauti, kteří se s Komarovem střídavě dorozumívali přes rádiové spojení. Loď zatím nekontrolovaně rotovala a ztrácela orientaci. Komarov do mikrofonu klidným hlasem popisoval své manévry – a na zemi slyšeli, jak se snaží zoufalou rotaci brzdit pomocí orientačních trysek a dalších ovládacích systémů.

Kontrola letu mu radila především jediné: zachovat klid a hluboce dýchat. Komarov byl zkušený pilot a navzdory stresu dovedl do jisté míry improvizovat. Když automatika selhávala, přepnul Sojuz do ručního řízení. Po desítkách minut se mu skutečně podařilo dostat pohyb lodi pod kontrolu – k úlevě techniků se skomírající modul přestal chaoticky přetáčet.

Vědom si omezené energie na palubě a dalších závad se Komarov rozhodl neotálet: po necelém dni na orbitě ohlásil, že se pokusí o předčasný návrat při nejbližší vhodné příležitosti. Původní program – sedmnáct obletů Země a komplikovaný manévr ve vesmíru – šel definitivně stranou.

„Nedělejte si starosti, všechno je v pořádku,“ uklidňoval kosmonaut rádiem pozemní tým. Jeho hlas zněl překvapivě vyrovnaně, skoro monotónně. Pozdější přepisy záznamů potvrzují, že Komarov ani v kritických chvílích nepropadal panice. Většinu problémů nekomentoval a udržoval profesionální tón.

Podle svědků v řídicí místnosti ale všichni věděli, že situace zdaleka „v pořádku“ není – kosmonaut jen ulevoval napětí.

Loď Sojuz 1 zamířila na přistávací oblast na jihu evropské části SSSR. Při 19. obletu Komarov provedl brzdicí manévr. Návratový modul o hmotnosti téměř tří tun se oddělil od ostatních částí lodi a začal sestupovat vstříc atmosféře. Deorbitační zážeh se podařil a kabina nabrala balistickou návratovou dráhu.

Z hlediska trajektorie to znamenalo tvrdší návrat s velkým přetížením, ale stále v dosahu plánované oblasti přistání. Ve středisku zavládla opatrná naděje – Sojuz snad opravdu míří do cíle. Krátce před ranním dopadem pronikl návratový modul atmosférou a ohlásilo se obvyklé rádiové ticho: ionizovaný žár kolem lodi na několik minut odřízl veškeré spojení.

Po těchto minutách neklidu zachytily přijímače znovu signál. Nebyl to však hlas pilota ani maják oznamující hladké přistání. Ozval se jen nouzový radiomaják a brzy nato přišly první náznaky, že návrat nedopadl dobře.

Co se stalo během několika posledních kilometrů, měly později objasnit trosky padákového systému. Ve výšce několika kilometrů nad zemí se automaticky vyklopil stabilizační brzdicí padáček, který měl následně vytáhnout hlavní vrchlík. Jenže hlavní padák se z pouzdra vůbec neuvolnil – kvůli závadě ve výdejním mechanismu hlavního padáku.

Komarov, vystavený hrůzné jistotě, reagoval, jak nejlépe mohl: okamžitě aktivoval záložní padák. Ten se sice vystřelil, ale ne správně. Náhradní padák se zamotal do systému neotevřeného hlavního padáku a kabina zůstala bez dostatečného brzdění.

Za několik vteřin se přiblížila k zemi rychlostí zhruba 35 až 40 metrů za sekundu – tedy asi 125 až 145 kilometrů v hodině. Náraz do stepi nedaleko města Orsk byl zničující. Ocelová konstrukce se zploštila jako plechovka a palivové zbytky se vznítily v prudkém požáru.

Signál radiomajáku, který pátrací týmy zachytily, se zastavil na jednom místě a už se nepohnul. Ráno 24. dubna 1967, krátce po šesté hodině moskevského času, bylo jasno: Sojuz 1 se roztříštil o zem i s jediným členem posádky.

Vladimir Komarov zahynul při letu, který se nikdy neměl uskutečnit. Záchranáři, kteří k místu dopadu doletěli vrtulníkem, nemohli dělat víc než hasit plameny lopatami hlíny. Místo otvírání přistávacího průlezu vyrvali kus ohořelého pláště.

Uvnitř nenašli rozpoznatelné tělo – jen neforemný, zuhelnatělý zbytek lidských ostatků o délce necelého metru.

Krátce po tragédii přišla oficiální reakce sovětských médií. Jako příčina katastrofy byla oznámena technická závada na padáku, bez dalších podrobností. Komarov byl vyhlášen Hrdinou Sovětského svazu in memoriam a 26. dubna mu v Moskvě uspořádali státní pohřeb.

Jeho popel byl uložen u Kremelské zdi. Vdova Valentina Komarovová pohřbila muže, který se stal první obětí pilotované kosmonautiky během kosmického letu. Sovětský svaz naoko oslavil hrdinu dobyvatele, ale plány směřující k Měsíci utrpěly bolestný šrám a musely se odsunout.

Start Sojuzu 2 byl definitivně zrušen, což trojici plánovaných kosmonautů pravděpodobně zachránilo život. Následovala osmnáctiměsíční pauza v letech s posádkou. Nová loď se dočkala mnoha úprav a nejprve bylo vypuštěno několik prázdných lodí pro ověření bezpečnosti. Teprve na podzim 1968 se Sověti odhodlali poslat do Sojuzu dalšího člověka.

Komise vyšetřující nehodu poukázala na nevyhovující konstrukci padákového výdejního mechanismu a navrhla jeho přepracování. Skutečné viníky ale Sovětský svaz nikdy nahlas nejmenoval. Draze vykoupené poučení přineslo alespoň výsledky: další generace Sojuzů už létaly spolehlivěji.

Kolem posledních chvil Vladimira Komarova přesto dlouho panovaly legendy. V éře utajování se mezi lidmi vyprávělo, že kosmonaut těsně před dopadem vzteky křičel, že ho vládní činitelé „poslali na smrt“. Popularitu získala i verze, že v kabině navázal šifrované spojení přímo s premiérem Kosyginem, který ho ujišťoval o státní slávě.

Tyto vypjaté scény se začaly šířit hlavně po pádu Sovětského svazu na základě vzpomínek někdejšího důstojníka KGB a zůstávají spíše v rovině mýtu. Přepisy komunikace mezi Komarovem a řídicím střediskem, zveřejněné ruskými archivy v 90. letech, nic takového neobsahují.

Podle historiků zůstával Komarov v kontaktu jen s letovými dispečery a do poslední chvíle se snažil jednat s chladnou hlavou. V dochovaných audiozáznamech jeho posledních doložených slov je slyšet věcná a klidná komunikace s řídicím střediskem, mimo jiné potvrzení oddělení návratového modulu. Krátce poté se signál ztratil.

Valentina Komarovová políbila fotografii svého muže při smutečním ceremoniálu na Rudém náměstí – a stala se symbolem němé bolesti. Její manžel byl pohřben jako národní hrdina, ale skutečnou pravdu o okolnostech letu Sojuz 1 se dozvídala až postupně a po mnoha letech.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimir_Komarov

https://www.npr.org/sections/krulwich/2011/05/02/134597833/cosmonaut-crashed-into-earth-crying-in-rage

https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/first-fatal-spaceflight-180963019/

https://www.thespacereview.com/article/3226/1

https://www.thespacereview.com/article/3226/2

https://zoom.iprima.cz/vesmir/vladimir-komarov-posledni-slova-415804

https://www.space.com/11293-npr-russian-cosmonaut-death-book-gagarin-komarov.html

https://www.svengrahn.pp.se/histind/Soyuz1Land/Soyanaly.htm

https://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/april/24/newsid_2523000/2523019.stm