Článek
Bylo mu sotva pár let, když ho válka odtrhla od matčina objetí. V ranním chaosu evakuačního vlaku se malý Włodzimierz ztratil své zoufalé matce Janině – a najednou zůstal sám.
Drobný chlapec s tmavýma očima se ocitl v neznámém sirotčinci kdesi na východě, zatímco jeho matka bloudila po nádražích a ptala se po ztraceném synovi. Nikdo nevěřil, že ho ještě najde. Ale nevzdala se. Dva roky prohledávala transporty a útulky, spala pod širým nebem a neúnavně pátrala po svém dítěti.
A uprostřed válečné vřavy se stal zázrak – Janina opravdu svého Włodzimierze objevila a mohla ho znovu sevřít v náruči. Čtyřletý chlapec měl zpět mámu. Jeho otec už se však nikdy nevrátil: Grzegorz Press byl během okupace zavlečen do treblinského tábora smrti, kde zahynul.
Włodzimierz Press se narodil 13. května 1939 ve Lvově. Přišel na svět jako syn polské židovské rodiny. Dětství měl poznamenané úprky a skrýváním. Po onom šťastném znovushledání strávil s matkou zbytek války v exilu v hlubokém Rusku. Ocitli se až na Sibiři, kde Janina dennodenně bojovala o synův život – sháněla jídlo a léky pro nemocného chlapečka v krutých podmínkách mrazu a hladu.
Přežili. Po válce se matka s malým Włodzimierzem vrátila do Polska a usadili se ve Varšavě. Chlapec tam vyrostl v tichého, přemýšlivého mladíka. Trauma raných let v něm zanechalo ostych a skromnost – vlastnosti, které ho budou provázet celý život. Už během školních let ale objevil vášeň pro herectví.
Rád recitoval básně a hrál ve školních představeních. Učitelé v něm rozpoznali talent a povzbuzovali ho, aby to zkusil na divadelní akademii. „Když se blížila maturita, věděl jsem, že tohle je moje cesta,“ vzpomínal později – na prahu dospělosti už neměl pochyb, že chce být hercem.
Na státní hereckou školu ve Varšavě ho přijali napoprvé, na rozdíl od mnoha jiných včetně jeho budoucího kolegy Janusze Gajose. „Dnes je z něj vynikající herec, a ze mě jen průměrňák,“ poznamenal s hořkým úsměvem, když srovnával svou kariéru s Gajosovou o několik desetiletí později.
V roce 1963 Włodzimierz úspěšně absolvoval akademii a okamžitě dostal angažmá v Teatrze Ludowym ve Varšavě. Na jevišti se cítil jako doma. Jenže v srdci mladého herce se brzy zrodil sen o velkém filmovém úspěchu. Toužil po výrazné filmové roli, která by ho proslavila i mimo divadelní sál. Šance přišla nečekaně brzy – slavný režisér Jerzy Kawalerowicz ho pozval na kamerové zkoušky k historickému velkofilmu „Faraon“.
Dvaadvacetiletý Press byl nadšený. Pečlivě se připravil, znovu si přečetl celou Prusovu předlohu a představoval si sám sebe jako krále Ramzese XIII. Při konkurzu předvedl maximum a odcházel plný nadějí.
Jeden z asistentů režie se na něj dokonce spiklenecky usmál a rozloučil se slovy: „Možná na viděnou na place“. Mladý Włodzimierz uvěřil, že získal hlavní roli. Když vešel do hereckého klubu SPATiF na oběd, všichni už si mezi sebou šuškali, že on bude tím vyvoleným faraonem.
Telefon ale nezvonil. Dny a týdny čekání proměnily počáteční euforii v tiché zklamání. Až z novin se Press nakonec dozvěděl krutou zprávu: natáčení „Faraona“ už začalo – a Ramzese hraje Jerzy Zelnik, jeho mladší kamarád z dětství. „Vychoval jsem si na vlastních prsou zmiji,“ žertoval později trpce o tom, jak mu Zelnik „vyfoukl“ životní úlohu.
V koutku duše ho ale tahle porážka hluboce zasáhla: byl to jehO první velký nezdar v kariéře a mladý herec o sobě začal pochybovat. „Po nezdaru s ‚Faraonem‘ jsem ztratil zbytek víry, že se pro tohle povolání vůbec hodím,“ přiznal upřímně po letech.
Jen pár měsíců poté, co se jeho faraonský sen rozplynul, přišla druhá šance – i když zpočátku vypadala mnohem skromněji. Press dostal nabídku zúčastnit se konkurzu do nově připravovaného válečného televizního seriálu podle románu Janusze Przymanowského. Mladý herec váhal.
Šlo o obsazení role v seriálu „Čtyři z tanku a pes“ – a Włodzimierz Press nikdy netoužil hrát vojáky. „Byl jsem od přírody pacifista, vojna mě nelákala,“ řekl otevřeně. Navíc stále působil v divadle a televize se mu zdála podřadná. Jenomže život ve Varšavě byl drahý a on zrovna neměl ani vindru. Nakonec se tedy rozhodl to zkusit aspoň kvůli výdělku za zkoušky – v duchu byl přesvědčený, že z toho stejně nic nebude.
Konkurz probíhal formou hereckých improvizací a Press se při něm nečekaně sešel s dalším neznámým mladíkem, Januszem Gajosem. Společně odehráli scénu rvačky mezi dvěma vojáky přímo před režisérem – jeden do druhého strkali, křičeli na sebe a váleli se po jevišti tak přesvědčivě, až štábu spadla brada.
Hned druhý den oběma zazvonil telefon s gratulací: dostali role! Press byl vybrán, aby ztvárnil tankistu Grigorije Saakasviliho, gruzínského řidiče legendárního tanku „Rudy 102“.
Press je druhý zleva
Byl to zlomový moment jeho života – přesto tehdy necítil euforii. Třiadvacetiletý Press bral roli Grigorije „Grzesie“ s pokorou a dokonce s lehkou skepsí. Nikdy netajil, že tahle postava zdaleka neodpovídala jeho někdejším vysněným ambicím. Navíc tušil, že pro divadelního režiséra zůstane „seriálový herec“ navždy méněcenný.
Natáčení začalo v roce 1965 a táhlo se až do roku 1970 – pět dlouhých let, během nichž se Włodzimierz Press musel neustále udržovat k dispozici filmařům. Znovu a znovu nasedal do stísněného prostoru skutečného tanku T-34, nasazoval si ikonickou tankistickou helmu a pod falešným knírkem pronášel repliky v roli tichého Gruzínce po boku svých kolegů.
„Postava Grigorije pro mě nebyla nijak zvlášť vášnivá, skutečný dramatický tah v příběhu měl Janek,“ hodnotil po letech svůj výkon skromně. Jeho úkolem prý bylo hlavně „řídit tank a udržovat ho v bojeschopném stavu“ – což sám Press musel trochu předstírat, protože ve skutečnosti špatně viděl a kvůli natáčení dokonce odkládal své silné brýle.
Navzdory všem pochybnostem ale seriál „Čtyři z tanku a pes“ zaznamenal obrovský úspěch. Když se v roce 1966 začal vysílat, okamžitě si získal srdce diváků všech generací. Děti si hrály na posádku tanku Rudy na každém polském i československém sídlišti a hltaly dobrodružství čtyř kamarádů a jejich věrného psa Šarika.
Pro tehdejší publikum v socialistických zemích to byla strhující podívaná – napínavá, přitom romantizovaná a plná humoru. Všichni čtyři hlavní hrdinové se rázem stali idoly. „Kdo by někdy nechtěl být Jankem Kosem? A kdo si nehrál na dvoře na Rudého?“ vzpomínal Press na tu euforii fanoušků, kdy snad každý kluk toužil být jako oni – a každá holka zbožňovala něžného hrdinu s knírem.
Grigorij Saakasvili – statný tmavovlasý Gruzínec s dobráckým úsměvem – se stal životní rolí Włodzimierze Presse. Ačkoli byl v seriálu spíše tím mlčenlivým členem posádky, polské publikum si jej zamilovalo. Diváci mu dokonce začali familiérně říkat „Grześ“. Press s odstupem času přiznal, že právě díky roli Grigorije získal něco mnohem cennějšího než slávu: našel na natáčení lásku svého života.
U štábu „Čtyř z tanku a psa“ totiž pracovala mladá výpomocná kostýmní výtvarnice jménem Renata. Tehdy ještě studentka umělecké školy nastoupila k seriálu v roce 1966 a těšila se, že pozná všechny populární herce ze seriálu osobně – nejvíc však byla zvědavá na charismatického tmavého mladíka Włodzimierze.
Když se poprvé setkali, přeskočila jiskra na obou stranách. „Zakochałem się jak wariat,“ líčí Press svou náhlou zamilovanost – „zbláznil jsem se do ní“. Renata Włodzimierze okouzlila svou krásou a laskavostí, on na ni udělal silný dojem už jako televizní hrdina. Jejich vztah postupoval rychle: vzali se tajně už během natáčení a brzy se jim narodil syn Grzegorz. „Chyba jedyne dziecko pancernych urodzone na planie“ – „asi jediné dítě tankistů, které se narodilo přímo během natáčení“, žertoval Press.
Všichni si samozřejmě mysleli, že malý Grześ dostal jméno po Grigorijovi. „Všichni si myslí, že jsme mu dali jméno na počest postavy, kterou hraju,“ komentoval herec, „ale ve skutečnosti to bylo na počest mého otce Grzegorze, o kterého jsem přišel jako dítě.“ Syn tedy nese jméno po dědečkovi, kterého nikdy nepoznal – tiché připomenutí otce, jenž zahynul v Treblince. Krátce po seriálu se Pressovým narodila ještě dcera Tania.
Když v roce 1970 padla poslední klapka a seriál „Čtyři z tanku a pes“ byl dotočen, Włodzimierz Press pocítil nečekanou úlevu. S radostí se vrátil do náruče svého milovaného divadla. Popularita, kterou mu televizní sága přinesla, s sebou totiž nesla i odvrácenou stranu.
Jako by na něj dolehla kletba ikonické role: Press záhy zjistil, že pro mnohé filmaře zůstane navždy Grigorijem a že mu nikdo nenabídne příležitost k výraznější herecké proměně. „Do dziś jestem rozpoznawany jako Grigorij,“ konstatoval po letech – „dodnes mě lidé poznávají jako Grigorije“.
Zároveň však hořce dodával, že ho sláva překvapila: zatímco ostatní kolegové ze „Čtyř tankistů“ se postupně dokázali vymanit ze škatulky (Janusz Gajos, Roman Wilhelmi či Franciszek Pieczka od konce 70. let zazářili v mnoha velkých filmech), on sám zůstával tak trochu ve stínu. Režiséři mu po „tankistech“ nabízeli hlavně drobné epizodní roličky, pokud vůbec něco.
Místo aby zatrpkl, přijal ten stav s pokorou. Věděl, že velká filmová kariéra ho zřejmě mine. Nechtěl se však kvůli tomu trápit. Utekl zpět k divadlu, kde našel uspokojení i uznání kritiků. V 70. a 80. letech patřil k oporám varšavských scén – hrál v Teatru Dramatycznym a v populárním Teatru Kwadrat, kde exceloval v komediálních rolích a po letech se tam sešel na jevišti dokonce i s Januszem Gajosem.
Televizním kamerám se nevyhýbal, ale objevoval se jen zřídka a spíše v malých úlohách. Nepřekáželo mu to. „Nevzbouřil jsem se ani se nerozčiluji, že skvělého herce odstavili na vedlejší kolej. Nejsem ten typ“, řekl upřímně v jednom rozhovoru.
Włodzimierz Press vždy působil dojmem skromného introverta, který se nikam netlačí. Sám o sobě mluví jako o „obyčejném herci“, někdy dokonce s úsměvem použije označení „herecký průměrňák“. Nikdy se netajil tím, že mu chybí dravost. „Nemám v sobě moc ambicí,“ prohlašuje otevřeně.
„Nemám rád se vnucovat, o sebe nebojuji.“ Tyhle rysy povahy ho možná připravily o oslnivou kariéru, ale on svého přístupu nelituje. Vždycky mu záleželo spíš na poctivé práci než na slávě. „Chci jen být dobrý v tom, co dělám, a nezklamat ty, kdo mi věří,“ říkával. A i když sám sebe občas kriticky srovnával s úspěšnějšími kolegy, nemá pocit selhání.
Na počátku 80. let se Polskem přehnala vlna politických bouří a protirežimních protestů. Włodzimierz Press v té době myslel na jediné: na svou matku Janinu. Ta už od roku 1968 žila z obav z narůstající antisemitické kampaně v emigraci ve Francii. Teď vážně onemocněla a on cítil, že jí to dluží – vždyť mu kdysi zachránila život.
V prosinci 1981, když v Polsku vyhlásili válečný stav a divadla náhle utichla, se Press rozhodl odjet i s rodinou do Paříže a o matku se postarat. Z plánované krátké návštěvy se staly dlouhé roky exilu. Włodzimierz s Renatou a dětmi zůstali ve Francii po většinu 80. let.
Usadili se v Paříži, syna i dceru zapsali do francouzských škol. Zpočátku brali ten pobyt jako prodlouženou dovolenou - vzpomínal Press. On sám tam zkoušel najít uplatnění i jako herec, ale narážel na jazykovou bariéru. „Jako herec se plně cítím jen v polštině,“ přiznal poctivě.
Těžko se smiřoval i s tím, že nemůže na francouzských scénách předvést všechno, co v něm je. Chybělo mu publikum, rodný jazyk, domov. V roce 1987 se proto rozhodl vrátit do Polska – i když to znamenalo odjet samotný, bez rodiny. Děti měly před maturitou a Renata s nimi zůstala v Paříži až do skončení studií.
Press tak po sedmi letech opět vstoupil na prkna varšavských divadel. Konečně se cítil být tam, kam patří. „Celou dobu jsem byl a jsem hercem,“ prohlásil rezolutně po návratu – i když dodal s úsměvem, že už „dnes v důchodu, ale stále činným“. Rychle se zabydlel v polském kulturním životě. Na scéně byl znovu žádaný a před kamerou se začal objevovat aspoň v malých rolích. V 90. letech ho polští diváci mohli zahlédnout například v oceňovaných snímcích jako „Evropa, Evropa“ (1990) či „Korczak“ (1990), kde ztvárnil drobné epizody, nebo později v populárních seriálech.
Skutečnou druhou kariéru však Włodzimierz Press nalezl v úplně jiné oblasti – tam, kde nebylo vidět jeho tvář, ale slyšet hlas. Už v 70. letech začal spolupracovat s rozhlasem a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších polských dabérů.
Díky tomu dnes vlastně každé polské dítě zná hlas Włodzimierze Presse, i když možná netuší, že patří právě jemu. Dlouhá léta totiž mluvil slavné kreslené postavičky: například šišlajícího kocoura Sylvestra z Looney Tunes a žabáka Kermita z Mupetů v polské verzi „Sesame Street - Sezame, otevři se“.
Také namluvil nenasytného Taťku Šmoulu a řadu dalších animovaných hrdinů. V dobrodružných filmech o Asterixovi propůjčil hlas římskému Juliu Caesarovi, v sérii Harryho Pottera mluvil zrádného Petera Pettigrewa a dokonce i v nové trilogii „Star Wars“ ho bylo slyšet jako admirála Ackbara.
Dabing a rozhlas ho naplňovaly možná víc než nejistý svět filmu: „práce u mikrofonu mě nesmírně bavila a motivovala“, vyprávěl. Přiznal také, že mu vyhovuje klid nahrávacího studia: „není tam stres, vždy se dá vše zopakovat, a člověk se nemusí učit nazpaměť celé scénáře jako pro divadlo“.
Po dlouhých dekádách herecké práce zůstal Włodzimierz Press v srdcích publika spojen hlavně s jednou postavou. Nikdy se toho úplně nezbavil – a vlastně ani nechtěl. Když se v novém tisíciletí ozývaly hlasy některých kritiků, kteří označovali legendární seriál „Čtyři z tanku a pes“ za falešnou, zidealizovanou propagandu minulého režimu, Press to nesl nelibě.
Tvrdě se zastal svých dávných kolegů i celého díla. „To je minulost, není o čem mluvit. Pokusy dávat tomu všemu politický kontext jsou prostě trapné,“ prohlásil rozhořčeně v reakci na snahy některých současných politiků očerňovat odkaz seriálu. Vždy zdůrazňoval, že „Čtyři z tanku a pes“ nebyli žádnou komunistickou agitkou, ale prostým příběhem o obyčejných vojácích a o přátelství, odvaze a věrnosti.
Pressovi je osmdesát šest let. Na jaře 2025 se na moment objevil na veřejnosti, když doprovázel svého syna Grzegorze na premiéře filmu v varšavském kině. V šeru sálu seděl postarší pán s šedinami a laskavým pohledem – jen málokdo by v něm na první pohled poznal někdejšího fešáckého Gruzínce v tankistické helmě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/W%C5%82odzimierz_Press
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99i_z_tanku_a_pes_(seri%C3%A1l)
https://kultura.onet.pl/film/czterej-pancerni-i-pies-i-czarna-owca-kim-jest-wlodzimierz-press/ccx6yts
https://kultura.onet.pl/film/wywiady-i-artykuly/czterej-pancerni-zmienili-prywatne-zycie-wlodzimierza-pressa-odrzucil-zarzuty/3jfqwpn
https://kultura.onet.pl/film/wywiady-i-artykuly/pancerny-nie-mial-szczescia-na-moj-widok-ludzie-sie-odwracali/b5rdfsh
https://kultura.onet.pl/film/wiadomosci/wlodzimierz-press-gral-w-czterech-pancernych-odpiera-zarzuty-politykow-pis/6rm9leb
https://kultura.gazeta.pl/kultura/7,127222,30914688,grigorij-z-czterech-pancernych-zakochal-sie-na-planie-jak.html
https://film.wp.pl/po-czterech-pancernych-i-psie-znala-go-cala-polska-jednak-wlodzimierzowi-pressowi-wielka-kariera-nie-byla-pisana-6113298552178305a
https://teleshow.wp.pl/wlodzimierz-press-slynny-aktor-skonczyl-76-lat-6026636728050305g
