Z geniálního matematika bláznem, co chtěl být císařem Antarktidy. Nakonec získal Nobelovu cenu

John Forbes Nash Jr. se narodil 13. června 1928 v Bluefieldu v Západní Virginii do intelektuálně založené rodiny. Jeho otec pracoval jako elektroinženýr a matka byla učitelkou. Malý John dostal od rodiny přezdívku „Big Brains“ – „Velký mozek“, protože od dětství projevoval výjimečné nadání.

Byl tichým a zamyšleným dítětem, které raději než hrami trávilo čas nad knihami. Rodiče jeho zvědavost podporovali – zásobovali ho odbornými knihami a dokonce mu zajistili kurzy pokročilé matematiky na nedaleké vysoké škole ještě během střední školy. Nash tak už jako teenager dalece předbíhal své vrstevníky o několik tříd.

Ve svých 17 letech nastoupil na Carnegieho institut technologie (dnešní Carnegie Mellon University) s plným stipendiem Westinghouse. Zpočátku váhal mezi obory, ale nakonec na doporučení profesora přesedlal definitivně na matematiku. Studia zvládal s lehkostí – roku 1948 promoval s bakalářským a magisterským titulem z matematiky zároveň.

Jeho mimořádný talent neunikl pozornosti pedagogů. „Je to matematický génius,“ napsal profesor Richard Duffin v doporučujícím dopise, jímž mladému Nashovi otevřel dveře na Princeton. Prestižní Princeton University Nashovi nabídla stipendium, které neodmítl – věděli, že získávají výjimečný talent.

Na Princeton nastoupil Nash v roce 1948 a prakticky okamžitě začal ohromovat své okolí. Měl sebevědomí na rozdávání a mezi spolužáky působil excentricky – třeba jezdil na kole po kampusu v osmičkách a vymýšlel vlastní komplexní hry. Záhy však všem vytřel zrak svými nápady.

Během pouhých čtrnácti měsíců od nástupu dokázal vymyslet revoluční teorii o lidském rozhodování a konfliktech, která se později proslavila jako Nashova rovnováha. Tuto teorii nekooperativních her, sepsanou v jeho dizertační práci o pouhých 27 stranách, nejprve matematici přijímali vlažně – až čas ukázal, že znamenala průlom pro ekonomii i další společenské vědy.

Nash si brzy vybudoval renomé enfant terrible matematického světa. Už ve svých 21 letech, ještě jako postgraduant, byl díky svým objevům v teorii her považován za vycházející hvězdu. Do třicítky stihl přispět i k čisté matematice – vyřešil obtížné problémy z oblasti geometrie a parciálních diferenciálních rovnic – a svým oslnivým talentem i výstředním chováním se stal celebritou mezi matematiky.

Kolegové ho obdivovali i pomlouvali zároveň. Jeden z rivalů o něm prohlásil, že „byl drzý, nezralý spratek. Co ho zachraňovalo, byla jeho mimořádná logická a krásná mysl“. Nashův „krásný rozum“ – bystrý a originální – byl jeho největší zbraní. V roce 1958 jej časopis Fortune zařadil mezi největší matematiky své doby. Zdálo se, že mladý génius má svět u nohou: získal místo profesora na MIT, podílel se na výzkumech pro vlivný think-tank RAND Corporation a všude sklízel uznání. Netušil však, že brzy začne boj o vlastní mysl.

Na konci padesátých let se Nashův život začal nenápadně, ale neodvratně měnit. Krátce po svatbě s fyzičkou Aliciou Lardé, kterou si vzal v roce 1957, a během očekávání narození syna, začal John působit roztržitě a podivně. V roce 1959 – zrovna když měl být jmenován řádným profesorem na MIT – se u něj naplno projeví první ataky paranoidní schizofrenie.

Z počátku šlo o nenápadné projevy: Nash byl stále uzavřenější, jeho myšlení se stáčelo k podivným teoriím a všude viděl skryté významy. V lednu 1959 vystoupil na Columbijské univerzitě s přednáškou, v níž chtěl oznámit důkaz slavné Riemannovy hypotézy – místo brilantního triumfu ale posluchače vyděsil nesouvislým blábolením. Kolegové šokovaně pochopili, že s geniálním matematikem není něco v pořádku.

Nashova paranoia se rychle stupňovala. Začal věřit, že svět kolem něj je ovládán tajnými spiknutími – například že muži s červenými kravatami, které potkával, jsou agenti skryté „krypto-komunistické“ konspirace. V každodenních novinách New York Times hledal šifrované vzkazy od mimozemšťanů a věřil, že jen on rozumí jejich skutečnému významu.

Své matematické schopnosti začal aplikovat na bizarní „vzorce osudu“ místo na reálné problémy. V této době přišel dopis z prestižní University of Chicago s nabídkou profesorského místa – pro každého jiného by to byla pocta, ale Nash nabídku odmítl. „Nemohu tu nabídku přijmout, mám totiž brzy být jmenován císařem Antarktidy,“ vysvětlil suše šokovaným kolegům. Realita se mu začala rozpadat před očima.

Během šedesátých let se Nash propadal hlouběji do světa svých bludů. Věřil, že je vyvolenou osobností s tajným posláním – sám sebe považoval za jakéhosi mesiáše, který má odhalit skryté pravdy světa. Blouznil o tom, že má tajné nepřátele i spojence, že ho pozorují neviditelní „spiklenci“ a že mu náhody a shody okolností posílají znamení shůry.

Nechal si narůst dlouhé vlasy a začal o sobě mluvit ve třetí osobě pod bizarním pseudonymem – jednou se tituloval například „Johann von Nassau“. V jednu chvíli se viděl jako japonský šógun, jindy se ztotožňoval s biblickým Jobem či palestinským uprchlíkem. Dokonce odcestoval do Evropy, kde se pokusil zříci amerického občanství, jako by chtěl uprchnout před neexistujícími pronásledovateli. V hlavě se mu střídaly fantastické identity a nápady tak rychle, že je nestíhal okolí ani vysvětlovat.

Rodina, přátelé i kolegové byli zděšeni prudkým úpadkem brilantního vědce do propasti šílenství. Jeden bývalý kolega ho v zoufalství při návštěvě v nemocnici konfrontoval: „Jak jste vy, matematik oddaný logice a důkazům, mohl uvěřit, že vám mimozemšťané posílají zprávy?“

Nash mu však odpověděl s ledovým klidem a neúprosnou logikou šílence: „Protože myšlenky o nadpřirozených bytostech ke mně přicházely stejným způsobem jako mé matematické nápady. Takže jsem je bral vážně.“ V této jediné větě odhalil propastný paradox své nemoci – nedokázal odlišit záblesky geniálních objevů od klamů paranoidní mysli. Co dříve bývala tvůrčí fantazie, nyní degenerovalo v bludy.

Roku 1959 byla Nashovi diagnostikována paranoidní schizofrenie a začal jeho dlouhý pobyt v léčebnách. Alicia, zoufalá z manželova stavu, souhlasila s jeho hospitalizací v psychiatrické léčebně McLean nedaleko Bostonu.

Následovaly nekonečné kolotoče hospitalizací: v příštích devíti letech byl Nash opakovaně internován v psychiatrických ústavech, včetně státní nemocnice v Trentonu. Podstoupil zde tehdy obvyklé, ale drastické terapie – vysoké dávky antipsychotik a dokonce inzulinové šoky, při nichž upadal do umělých kómat.

Tyto zákroky byly rizikové a vyčerpávající, ale schizofrenie vzdorovala. Nash občas ze zoufalství spolkl předepsané léky, jindy je však odmítal; bral je prý jen pod nátlakem. Každé zlepšení bylo jen dočasné – jakmile polevil dohled lékařů, John znovu sklouzl do svého iracionálního světa.

Sám později přiznal, že byl v nemocnicích držen vždy nedobrovolně a propouštěli ho teprve, „když jsem se vzdal svých bludných hypotéz a začal se opět chovat racionálně“. V 60. letech tak Nashův život plynul střídavě za zdmi ústavů a v krátkých intervalech domnělého klidu, které však vždy skončily relapsem choroby.

Duševní choroba zdevastovala i Nashův osobní a rodinný život. Alicia mu v době první hospitalizace porodila syna, John ovšem nebyl schopný otcovství ani partnerské opory. Mladá žena nesla statečně manželovu nemoc několik let, ale neustálý stres a nejistota ji vyčerpaly. Roku 1963, po opakovaných epizodách a léčbách, podala Alicia žádost o rozvod. Manželství, které začínalo jako pohádka krásné studentky a geniálního vědce, skončilo kvůli nemoci v troskách. Nash ztratil rodinu i domov.

Po propuštění z léčeben neměl kam jít. Nějaký čas pobýval u rodičů, ale nakonec se usadil zpět v Princetonu, kde jako by ho akademické prostředí drželo při životě. Byl však už jen stínem toho charismatického mladíka, kterým kdysi býval. Na princetonském matematickém institutu se pohyboval tiše a nezúčastněně – často ho tam vídali bloumat po chodbách s prázdným pohledem.

Místní si ho začali šeptem označovat přezdívkou „Přízrak z Fine Hall“ (podle budovy matematiky). Jako přízrak se zjevoval po nocích u tabulí, které pokrýval křídou nesrozumitelnými rovnicemi a šiframi. V ošuntělém oblečení a s rozcuchanými vlasy mumlal cosi o tajných poselstvích. Mnozí studenti netušili, že ten podivínský fantom býval geniálním profesorem – pro ně to byl jen blázen, co bloudí po fakultě pronásledován vlastními démony. Přesto se našli i tací, kteří v něm poznali legendu: sem tam někdo v tomto zatraceném tulákovi zahlédl Johna Nashe a s úctou mu nabídnul pomocnou ruku.

Za zcela výjimečných okolností se do Nashova života vrátila Alicia. Ačkoli se s Johnem rozvedla, nikdy ho definitivně neopustila. Koncem 60. let, když už byl Nash zcela bez prostředků a sám, ho vzala zpět do své domácnosti, aby nad ním měl někdo dohled.

Nešlo už o vztah z lásky, spíše o záchranu lidské bytosti. Alicia poskytla bývalému manželovi asyl, klid a péči v době, kdy to nejvíce potřeboval. Později o tom řekla prostě: „Byla to otázka jeho života a podpory okolí“, čímž vysvětlovala, co Johnovi nejvíc pomohlo postavit se na nohy. Mnozí přátelé tvrdili, že tím Alicia doslova zachránila Nashovi život.

Na počátku 70. let došlo k malému zázraku – Nashova nemoc se začala pozvolna zmírňovat. Po desetiletí chaosu nastoupilo období, kdy se Johnova mysl pomalu vynořovala z mlhy. Už nechtěl podstupovat další hospitalizace, a tak se naučil sám sobě poručit. „Rozhodl jsem se, že budu myslet racionálně,“ prohlásil později Nash o zlomovém okamžiku, kdy se vědomě vzepřel svým iracionálním myšlenkám.

Bez medikace a jen silou vůle se mu dařilo držet bludy v pozadí. Zdaleka nešlo o okamžité vyléčení – spíše dlouhé období rekonvalescence, kdy se krok za krokem učil žít normálně. Pohyboval se dál v Princetonu, kam docházel jako nenápadný postarší muž na semináře a do knihovny. Studenti i akademici si na jeho tichou přítomnost zvykli a přijali ho zpět do komunity, i když občas stále působil podivínsky.

Nash dokonce začal znovu pracovat na matematických problémech, nejprve jen pro sebe do šuplíku. Koncem 80. let navázal prostřednictvím emailu kontakt s několika matematiky, kteří zjišťovali, že ten podivný pán je skutečně legendární John Nash a že má stále co nabídnout. Po třiceti letech izolace se tak pomalu vracel do vědeckého světa.

V roce 1994 pak přišlo ohromující zadostiučinění. John F. Nash Jr. stanul ve Stockholmu na pódiu, aby převzal Nobelovu cenu za ekonomii. Spolu s dalšími dvěma kolegy – Johnem Harsanyim a Reinhardem Seltenem – byl oceněn za průkopnický přínos teorii nekooperativních her, tedy objev Nashovy rovnováhy, který vytvořil před více než čtyřiceti lety jako mladý student.

Pro svět ekonomie a společenských věd mělo toto konceptuální vodítko nedozírný význam, ale pro Johna Nashe osobně znamenala Nobelova cena něco ještě většího: triumfální návrat do života. Z muže, kterého mnozí léta považovali za nenávratně ztraceného v šílenství, se znovu stal uznávaný vědec, kterého ve stoje oslavoval celý svět.

Jeden z členů Nobelova výboru později poznamenal, že tímto aktem jako by Nashe „pomohli vynést zpět na denní světlo“ – „svým způsobem jsme ho vzkřísili“, prohlásil doslova Assar Lindbeck o ocenění Johna Nashe.

Nashův neuvěřitelný příběh tím získal symbolickou tečku. Génius, jenž se propadl do temnot šílenství a zase z nich povstal, inspiroval miliony lidí jako důkaz, že naděje neumírá ani v těch nejbeznadějnějších chvílích. John Forbes Nash Jr. pokračoval v klidném badatelském životě po boku Alicie, s níž se nakonec znovu oženil. Jeho myšlenky ovlivňují dodnes řadu oborů a jeho život se stal legendou – jako skutečný příběh „krásné mysli“ (tak se jmenoval film, který o něm byl natočen), která překonala samu sebe. Zemřel ve věku požehnáných 86 let, v roce 2015.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Forbes_Nash_Jr.

https://www.washingtonpost.com/national/john-f-nash-jr-dies-nobel-laureate-was-subject-of-a-beautiful-mind/2015/05/24/61463418-0219-11e5-bc72-f3e16bf50bb6_story.html

https://www.theguardian.com/books/2002/mar/26/biography.highereducation

https://www.nobelprize.org/prizes/economic-sciences/1994/nash/facts/

https://livingwithschizophreniauk.org/john-nash/