Článek
Zuzana Burianová patřila k herečkám a zpěvačkám, které nejsou nutně prvními jmény, jež člověku naskočí při vzpomínce na Semafor. Přesto byla dlouhá léta součástí jeho světa: objevovala se ve hrách Jiřího Suchého, zpívala s ním, účinkovala po boku Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka a zanechala po sobě řadu nahrávek.
Její cesta k divadlu přitom nezačala na herecké škole ani v rodině plné umělců. Začala doma, při návštěvě televizního režiséra, a obyčejnou nabídkou na malý přivýdělek.
Elektromechanička, která tíhla k jevišti
Zuzana Burianová, později Kučerová, se narodila 2. října 1947 v Praze. Vyučila se elektromechaničkou, zároveň ji ale už jako mladou dívku přitahovalo divadlo. První zkušenosti sbírala v amatérském souboru Paradox a před kamerou se objevila už ve snímku Chlapec a srna z roku 1962.
Herectví a zpěv ji zjevně lákaly víc než technická profese. V době, kdy se měla definitivně rozhodnout pro řemeslo, však ještě netušila, že jí do života vstoupí Semafor, tehdy nejslavnější a nejživější divadelní značka své generace.
Rodiče Zuzany Burianové se znali s televizním režisérem Jaromírem Vaštou. Když jednou přišel s manželkou na návštěvu, Burianová byla doma. Vašta tehdy natáčel pořad Vysílá studio A a mladé dívce nabídl krátkou práci před kamerou.
„Jestli si chceš vydělat čtyřicet korun, tak za mnou zítra přijď do televize,“ vzpomínala Burianová v rozhovoru s Ondřejem Suchým.
Přišla. A shodou okolností se natáčela píseň Pramínek vlasů. Burianová měla připevněný umělý cop, který jí Jiří Suchý na konci čísla ustřihl. Byl to drobný scénický nápad, nic, co by na první pohled rozhodovalo o budoucnosti mladé elektromechaničky. Jenže po natáčení se Suchý dal s dívkou do řeči.
Zuzana
Zuzana mu řekla, že také zpívá a hraje na kytaru. A pak ještě dodala, jak se jmenuje. Pro Suchého, jehož repertoárem už tehdy procházely písně a hry se jménem Zuzana, to byla kombinace, která se nedala přehlédnout.
„Když jsem mu k tomu pak ještě řekla, že se jmenuju Zuzana, tak mě pozval do Semaforu,“ popsala později.
Do Semaforu nastoupila v roce 1966. Divadlo ji ve své vlastní historii uvádí jako novou posilu stejného roku, kdy měly premiéru Benefice a Ďábel z Vinohrad.
V době, kdy se dostala do Semaforu, dokončovala závěrečné zkoušky v oboru elektromechanička. Práce, na kterou se několik let připravovala, se ale stala jen alternativou, ke které se už nevrátila.
Místo dílny a technických zařízení ji čekaly zkoušky, světla, písně a publikum. V devatenácti letech se ocitla mezi lidmi, kteří vytvářeli kulturní fenomén šedesátých let. Semafor nebyl jen divadlem. Byl místem, kde se potkávala hudba, humor, poezie, absurdní nápady i herecká odvaha. A Burianová do něj zapadla svým půvabem, hudebností a nenuceným projevem.
Na semaforském jevišti prošla řadou inscenací. Hrála například v Jonáši a tingl tanglu, kde převzala roli po Miladě Zahrynowské, dále v titulech Tak co, pane barone, Zuzana v lázni, Smutek bláznivých panen, Případ Eleonora nebo Benefice.
Objevila se také v obnovených inscenacích Člověk z půdy a Kdyby tisíc klarinetů. Její kariéra v Semaforu tak zahrnovala nejen nejslavnější éru šedesátých let, ale i pozdější desetiletí, kdy se divadlo muselo vyrovnávat s cenzurou, proměnami souboru i odchodem svých původních hvězd.
Zvláštní kapitolou byla spolupráce s Jiřím Grossmannem a Miloslavem Šimkem. Když Jiří Šlitr v roce 1967 odjel do zahraničí, Jiří Suchý pozval Šimka s Grossmannem, aby vyplnili volné večery. Z dvojice se postupně stala samostatná komediální síla a Burianová účinkovala i v jejich populárních Návštěvních dnech.
Život mimo divadlo
Ze Semaforu si neodnesla jen divadelní zkušenost, ale také nahrávky. Patří mezi ně například Ano, pane Jiří, Co jsem všechno ztratila a Máš už jít. Nazpívala také skladby Neotálej a Sádlo na chleba s Jiřím Suchým, dále Nedělejte ze mě chudinku, To nám slečno nedělejte či Tak jak to holky mívaj ve zvyku.
Její hlas nebyl mohutný ani operně velkolepý. Měl ale osobitost, která do semaforského světa patřila. Jiří Suchý o ní po letech řekl: „Zuzana uměla zpívat, poměrně slušně intonovala a navíc měla svůj osobitý projev.“
Na svém webu ji popsal jako zpěvačku se zajímavým, i když ne příliš silným hlasem, která si našla publikum zvlášť mezi mužskými diváky.
Vedle Semaforu hrála i ve filmu a televizi. Většinou šlo o menší role, které ale divákům zůstaly v paměti. Ve filmu Vesničko má středisková ztvárnila skladnici Bohunku, objevila se také ve snímcích Chlapec a srna nebo Bylo čtvrt a bude půl.
Televizní publikum si ji připomíná hlavně jako sestřičku Zuzanu ze seriálu Nemocnice na kraji města.
Jejím prvním manželem byl režisér Ján Roháč, s nímž měla dceru Kateřinu. Později se provdala za trumpetistu a jazzového hudebníka Zdeňka „Sida“ Kučeru.
Od devadesátých let žila převážně ve Švýcarsku. Přesto ji české publikum dál spojovalo se Semaforem, jehož atmosféru, písně a humor měla pevně vepsané do vlastního profesního života.
Zuzana Burianová zemřela 25. října 2022 ve Švýcarsku ve věku pětasedmdesáti let. Zprávu tehdy potvrdil Jiří Suchý.
Zdroje:
https://www.jiri-suchy.cz/zuzana-burianova/
https://www.semafor.cz/minulost-semaforu
https://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/zemrela-herecka-a-zpevacka-zuzana-burianova_2210251441_ara
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/126793
https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/osobnost-o-semaforske-zuzane.A100201_184924_p_kultura_wag
https://www.supraphonline.cz/umelec/385-zuzana-burianova/skladby
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1002570218-u-fotografa/
