Za vším hledej ženu. Nebýt naštvané Juliany Radové, dodnes bychom cukr sekali sekerou

Až do poloviny 19. století se cukr v našich končinách běžně distribuoval výhradně ve formě cukrových homolí. Byly to kuželovité bochníky cukru, často desítky centimetrů vysoké, vznikající tak, že čerstvě vyrobený cukerný sirup byl nalit do kónických forem a pomalu v nich krystalizoval a tvrdnul.

Po vyjmutí z formy se homole dosušovala celé týdny. Pro spotřebitele představovala taková homole spíše luxusní starost: sladidlo bývalo drahé a v mnoha domácnostech se s ním šetřilo jako s pokladem.

Cukr byl dlouho výsadou bohatých vrstev a ještě na začátku 19. století činila roční spotřeba cukru na osobu sotva pár kilogramů. Když už si však někdo mohl dovolit pozvat hosty na oslazený čaj, čekala ho nevyhnutelná dřina – ulomit či useknout vhodný kousek cukru.

V každé lepší domácnosti té doby tak nechybělo těžké kuchyňské náčiní: cukrářská sekyrka, kleště na cukr nebo palice. Odsekávání cukru provázely ostré zvuky, odletující třpytivé střepinky i všudypřítomný lepivý prach. Především to ale byla práce zdlouhavá a riskantní – každý zásek mohl sklouznout a zasáhnout ruku.

Představte si, že chcete osladit hostům kávu a nejprve se musíte potýkat s neforemným cukrovým monolitem. Homole se navíc špatně balily, při převozu se často poškodily a při prodeji se nikdy nepodařilo odseknout přesně požadované množství – vznikal odpad v podobě drobných úlomků, tzv. drobtového cukru.

Dlouhé sušení homolí značně prodlužovalo výrobu a udržovalo cenu cukru vysoko. Pro obchodníky i hospodyňky byl tedy tento tradiční tvar krajně nepraktický. V polovině 19. století ale přicházela doba změny – průmyslová revoluce začínala pronikat i do cukrovarnictví a cukr se zvolna stával dostupnějším pro širší vrstvy.

A právě v Dačicích, poklidném městě na pomezí Čech a Moravy, se měl zanedlouho odehrát malý, ale revoluční krok na cestě k cukerné eleganci.

V Dačicích tehdy žije manželský pár, jehož osudy symbolizují střet i souhru dvou odlišných světů. Jakub Kryštof Rad je muž techniky a pokroku – od roku 1840 působí jako nový ředitel zdejší cukrové rafinerie. Pochází ze Švýcarska, do Dačic přišel z rušné Vídně jako schopný krizový manažer, aby postavil skomírající podnik na nohy.

Je mu přes čtyřicet, v hlavě nosí smělé plány a na svou dobu moderní znalosti chemie a strojírenství. A skutečně – hned v prvních letech zavádí v Dačicích řadu novinek: rozšiřuje výrobu cukrovinek a čokolády, pořizuje nové stroje a roku 1842 dokonce uvádí do provozu první parní stroj ve městě.

Pod jeho vedením rafinerie zpočátku prosperuje a zaměstnává na třicet dělníků, cukr z Dačic putuje povozem do skladů ve Vídni, Pešti či Lvově. Jakub Kryštof Rad je člověk pronikavého rozumu, zvyklý hledat efektivní řešení.

Jeho žena Juliana Radová, rozená Schillová z Vídně, vede zcela jiný život – svět každodenní domácí péče, společenských návštěv a drobných starostí, které tehdejší společnost přenechávala ženám. Juliana je inteligentní a zcestovalá dáma. Ve Vídni vyrostla, v Dačicích ale musí vést domácnost v odlehlém provinčním městečku.

Manželé Radovi vychovávají řadu dětí (nakonec jich mají šestnáct, z nichž ovšem sedm záhy zemře), což Julianě přidává na starostech i trápeních. Jako ředitelova choť zastává také roli hostitelky: často u nich doma probíhají různé schůzky a pohoštění pro místní honoraci i manželovy kolegy z rafinerie.

Juliana vede bohatý společenský život, k němuž neodmyslitelně patří podávání čaje a kávy sladké jako ve Vídni. Jenže cokoliv osladit je v té době tak trochu hazard se zdravím – při každém servírování cukru musí vzít do ruky ostrý sekáček. Juliana možná není žádná křehká květinka, přesto ji tahle nebezpečná rutina unavuje a znepokojuje.

Jednoho horkého dne léta 1841 se v domě Radových sejde několik pánů z cukrovaru na oběd. Juliana jako obvykle hostí manželovy kolegy. Na stole voní pečeně a čeká se jen na dezert a kávu. Paní domu bere do ruky sekáček, aby od homole oddělila pár kostek sladidla navíc – chce své hosty pohostit co nejlépe.

Rána železem, křupnutí… a vzápětí výkřik. Juliana instinktivně ucukne: ostrá čepel se jí svezla a zařízla se do prstu. Krev stéká po bělostném cukru, bolest pulsuje rukou a v očích hospodyně se mísí slzy a vztek. U stolu rázem zavládne rozruch; pánové se zvedají, Jakub přispěchá k ženě. Juliana si poraněný prst obváže utěrkou a s rozzlobeným výrazem pohlédne na vyděšenou společnost.

Juliana otevřeně vyřkne myšlenku, která možná ostatní muže u stolu dosud ani nenapadla: Nešlo by cukr vyrábět v malých kostičkách, aby se nemusel sekat?

Jakub už v hrudi pocítil dobře známé vzrušení. To vzrušení, které se dostaví, když technikovi v hlavě začne klíčit nový nápad. Mohl by snad najít způsob, jak proměnit neforemné homole v malé cukrové kostky?

Myšlenka je to odvážná a nová – a přitom vlastně tak jednoduchá. Jiní by ji možná odbyli jako bláhovost, ale Rad ji bere smrtelně vážně.

Hlavou se mu honí možnosti: jak dostat cukr do tvaru pravidelných malých kvádrů? Je to vůbec proveditelné v běžném provozu cukrovaru? Rad si uvědomuje, že má před sebou technický oříšek, který však stojí za to rozlousknout – a to nejen z lásky k Julianě.

Vynález praktických cukrových kostek by totiž mohl vyřešit i obchodní trable s homolemi, jež ho trápily v rafinerii: cukr by se lépe balil, odpad by zmizel, zákazníci by dostali přesné dávky a výroba by se urychlila. Najednou vidí celou tu věc v širších souvislostech.

Jakub Rad nezahálí. V následujících týdnech roku 1841 podniká v dačické rafinerii první pokusy. Musí najít způsob, jak krystalový cukr formovat do drobných kvádrů, které by držely pohromadě a přitom se daly snadno odměřit. V té době už cukrovary umí odlévat cukr do různých tvarů – homole nejsou jediné, občas se vyrábějí i menší bochníčky či kloboukovité tvary.

Nikdo ale dosud nezkusil vyrobit stovky úplně malých kostek. Rad ví, že klíčem bude lis: tlak, který stlačí vlhký cukr do formy a nechá ho ztvrdnout v kompaktní kostky. Se svými dílenskými mistry navrhuje speciální lisovací stroj. Po večerech rýsuje náčrt mosazné děrované desky, pod níž bude druhá deska – a nad ní razníky, které vtlačí cukr do otvorů a zase ho vytlačí ven.

Každý detail je třeba promyslet: jakou hrubost musí mít cukrové krystaly, kolik vlhkosti nechat v surovině, jak dlouho kostky sušit, aby se nerozpadly? Rad využívá své znalosti chemie a mechaniky. Za pomoci několika důvěryhodných dělníků pak tajně zkouší první lisování.

Netrvá to dlouho – a výsledek se dostaví. Už na podzim roku 1841 čeká na Julianu ve stodole rafinerie překvapení, na které nikdy nezapomene. Jakub ji vede do malého skladiště, kde na stole stojí drobná dřevěná bednička.

Když ji Juliana otevře, úžasem si přiloží ruku k ústům: uvnitř je úhledně naskládáno 350 cukrových kostek, střídavě bílých a červených. Malé krychličky září čistotou – některé jsou sněhově bílé, jiné obarvené na růžovo, aby vynikla jejich pravidelnost.

Z prototypu kostiček cukru se brzy stává oficiální vynález. Jakub Kryštof Rad ví, že musí novinku rychle ochránit a uvést do výroby, než ho někdo předběhne. Koncem roku 1842 se tedy obrací na dvorskou komoru ve Vídni s žádostí o udělení císařského privilegia na výrobu kostkového cukru.

Úřednická mašinérie pracuje několik měsíců, ale úspěch se dostaví: dne 23. ledna 1843 získává Rad pětileté privilegium (patent) na svůj objev. Císařský patent potvrzuje, že malý český cukrovar v Dačicích smí jako první na světě vyrábět cukr nikoli v homolích, nýbrž v drobných kostkách. Jakub Kryštof Rad tak oficiálně vstupuje do historie jako vynálezce kostkového cukru.

Sotva se inkoust na dekretu stačí otisknout, dačická rafinerie spouští výrobu ve velkém. Na podzim roku 1843 už z lisů v Dačicích sjíždějí první sériové várky kostkového cukru určené pro trh. Produkt dostává stylový název „čajový cukr“ (německy Thee-Zucker) a rychle si získává pozornost veřejnosti.

Balíček obsahující 250 kostek váží přesně jednu libru (asi půl kilogramu) a tvarem připomíná malou bedničku s čínským čajem. Každý balíček zdobí originální etiketa s obrázkem dačické rafinerie a prodává se za 50 krejcarů – pro představu, to byla tehdy zhruba denní mzda zkušeného řemeslníka.

Praktická novinka však stojí za tu cenu: elegantní kostky cukru usnadňují sladění nápojů i vaření a působí na zákazníky doslova jako zjevení pohodlí. Během prvního roku výroby jede šest nových lisů naplno – denně dokážou vyrobit přes 1 000 kilogramů cukrových kostek.

Sláva dačického vynálezu se šíří rychle. Jakmile se o kostkovém cukru dozvědí obchodníci a průmyslníci v zahraničí, začínají se zajímat o získání licence. Radův patent má platnost jen v Rakouském císařství, a tak není divu, že ostatní země neváhají zaplatit za právo vyrábět cukr v kostkách také.

Již v průběhu 40. let 19. století patent od Rada kupují významné cukrovarnické oblasti jako Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Z Dačic tak putuje do světa nejen samotný výrobek, ale i technické know-how – myšlenka malých cukrových kostek se ukazuje natolik průlomovou, že ji přejímají cukrovary napříč Evropou. Zlepšené varianty Radova lisovacího stroje se brzy objeví v dalších továrnách a postupně se stanou standardní součástí výroby cukru dodnes.

Novinka zaujala i britské podnikatele: o třicet let později, v roce 1872, získal londýnský rafinér Henry Tate (zakladatel pozdější firmy Tate & Lyle) licenci na modernizovaný proces výroby cukrových kostek a zahájil jejich masovou produkci v Anglii.

Tate vsadil na nový trend celé své jmění – a uspěl, britské továrny chrlily v 80. letech tisíce tun kostkového cukru ročně. I když tedy český vynálezce Rad drží historické prvenství, světové rozšíření kostkového cukru bylo dílem více kroků: technický pokrok pokračoval a další inovátoři (např. Němec Eugen Langen či již zmíněný Sir Tate) zdokonalili metody lisování a řezání cukru do podoby kostek.

Kostka cukru tak dobyla svět – od středoevropských kaváren až po zámořské kolonie – a stala se jedním ze symbolů moderního pohodlného slazení.

Zároveň se rozběhl obrovský příběh cukru jako průmyslové komodity. V 19. století prochází Evropou „cukrová horečka“: díky novým technologiím a pěstování cukrové řepy klesá cena cukru a stoupá jeho spotřeba. České země, tehdy součást Rakouského císařství (později Rakouska-Uherska), se stávají jedním z největších producentů cukru na světě.

Koncem 19. století už světová produkce řepného cukru převýšila cukr třtinový a plných 88 % cukru v celé monarchii se vyrábělo v českých zemích. Cukr se dokonce vypracoval v jednu z hlavních exportních položek Rakouska-Uherska – zhruba dvě třetiny produkce mířily na vývoz a stát rozvoj cukrovarnictví významně podporoval.

Není náhodou, že se cukru začalo říkat bílé zlato. Cukrovary rostly jako houby po dešti: kolem roku 1900 jich v českých zemích fungovaly stovky a dodávaly obrovské množství sladidla do celého světa.

Radova cukrová kostka přinesla malou revoluci do života domácností. Postupně se zcela změnil způsob, jakým lidé sladí své nápoje a pokrmy. Místo těžké sekyrky stačilo vzít do prstů drobný kvádřík cukru a pohodlně ho vhodit do šálku čaje či kávy. Měření cukru přestalo vyžadovat váhy – stačilo spočítat kostky.

Už žádné zraněné prsty ani cukrový prach po celé kuchyni. Cukrové homole postupně mizí z obchodů i spíží: ještě pár desetiletí po vynálezu se sice dožívaly v odlehlejších venkovských krajích, ale ke konci 19. století už byly reliktem minulosti, nahrazeným úplně. Cukr se začal běžně prodávat v praktičtější formě – ať už jako strojově lisované kostky, nebo později jako sypký krystal v pytlících.

V některých zemích (např. v Rusku) se ujaly i alternativní tvary – protáhlé hranolky cukru o vyšší hmotnosti, jež si tamní pijáci čaje vkládali mezi zuby při pití samovarem připraveného černého čaje. Ale ve střední Evropě zvítězila klasická kostka o váze kolem 5 gramů, která se ideálně vejde na lžičku.

Sladký vynález z Dačic ovlivnil i samotný cukrovarnický průmysl. Lisování cukru do pravidelných tvarů odstranilo ztráty a urychlilo expedici – fabriky už nemusely sušit obří homole týdny, ale zvládly vysušit kostky za pár hodin. To zvýšilo efektivitu výroby právě v době, kdy poptávka po cukru prudce rostla.

S příchodem kostkového cukru tak cukr pronikl ještě hlouběji do všedního života – stal se všudypřítomným sladidlem, jehož spotřeba rostla mezi lidmi rok od roku. Zatímco na počátku 19. století připadalo na průměrného obyvatele Rakouska jen 1–2 kilogramy cukru ročně, koncem století to bylo už kolem 18 kg.

Díky kostkám cukru (a celkově snazší dostupnosti cukru řepného) se ze slazení stala běžná rutina napříč společenskými vrstvami – od luxusních kaváren po vesnické kuchyně.

Historie ovšem občas zapomíná na své hrdiny. Ačkoliv kostkový cukr se rychle rozšířil do světa, jméno jeho vynálezce zůstávalo dlouho známé jen v odborných kruzích a místních legendách. Jakub Kryštof Rad si v roce 1843 vysloužil své místo v učebnicích, ale jeho podnikatelské sny se zcela nenaplnily.

Dačická rafinerie sice měla díky novince zpočátku úspěch, brzy ji však doběhly vnější potíže: nebyla v řepařské oblasti, doprava suroviny do odlehlých Dačic se prodražovala a město nemělo železnici. Cukrovarnická konkurence sílila jinde. Rad vkládal do kostkového cukru velké naděje, ale ekonomickou spásu podniku nepřinesl.

Hospodářská krize poloviny 40. let dopadla i na Dačice a slavný vynález už nedokázal čelit přírodním a tržním překážkám. V roce 1846 Rad rezignoval na funkci ředitele, opustil s rodinou Dačice a vrátil se do Vídně. Rafinerie samotná vydržela v provozu jen do roku 1852, poté definitivně zanikla. Zbudované tovární budovy byly později zbourány a na jejich místě dnes stojí jen kulturní dům.

Jakub Kryštof Rad zemřel roku 1871 ve Vídni – možná trochu zapomenutý, ale s vědomím, že jeho odkaz žije dál. Ač on sám nezískal pohádkové bohatství z cukrových kostek, jeho nápad změnil každodenní život milionů lidí.

Vynález kostkového cukru býval v zahraničí dlouho připisován spíše pozdějším průkopníkům (jako byl Henry Tate v Anglii), ale prvenství patří nenápadnému městečku Dačice.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Kry%C5%A1tof_Rad

https://www.dacice.cz/mesto/svetove-prvenstvi/?ftresult=b%C3%ADl%C3%BD

https://tereos-ttd.com/kostka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostkov%C3%BD_cukr

https://radiozurnal.rozhlas.cz/jak-cesi-osladili-zivot-celemu-svetu-6234689

https://forbes.cz/kostky-jsou-vrzeny-ty-cukrove-jsou-vynalezem-z-dacic-a-prave-maji-vyroci/