Zabil král Richard III. své dva synovce, aby získal nárok na trůn? Historici dosud hledají odpovědi

Jsou to dvanáctiletý Eduard a jeho devítiletý bratr Richard, synové nedávno zesnulého krále Eduarda IV. Měli být dědici trůnu rodu Yorků – místo toho se stali vězni vlastního strýce. Londýnem už začínají kolovat šepoty o zradě a o ohrožení života princů. Napětí roste a stíny Toweru ukrývají temné tajemství, které brzy otřese celou zemí. Co se stane s dvěma nejvýše postavenými chlapci v království? A jakou roli v tom sehraje jejich ambiciózní strýc Richard?

Osud obou princů byl od narození spjat s bouřlivým obdobím známým jako válka růží – vleklým mocenským zápasem mezi dvěma větvemi královského rodu Plantagenetů, Lancastery a Yorky.

Tyto soupeřící rody byly symbolizovány rudou a bílou růží a ve druhé polovině 15. století sváděly kruté boje o anglický trůn. Princové pocházeli z vítězné linie Yorků: jejich otec Eduard IV. z rodu Yorku získal korunu v roce 1461 a po letech válek dokázal na čas nastolit mír. Po smrti slabomyslného lancasterského krále Jindřicha VI. zůstali Yorkové neohroženými vládci.

Eduard V., starší z obou princů, se narodil 2. listopadu 1470 v době, kdy jeho otec dočasně přišel o trůn a rodina se skrývala ve Westminsterském opatství. Ironií osudu tak malý Eduard přišel na svět za zvuku vzdálených bitev, ale brzy poté jeho otec moc znovu získal a upevnil. Mladší Richard, vévoda z Yorku, přišel na svět 17. srpna 1473 jako druhorozený syn krále. Oba chlapci vyrůstali obklopeni přepychem dvora a byli vychováváni jako budoucí pilíře rodu Yorků.

Eduard V. byl už od dětství titulován princ z Walesu a pobýval často na hradě Ludlow, kde se pod dohledem strýce z matčiny strany učil vladařskému umění. Richard z Shrewsbury, jak zněl titul mladšího prince, byl v pouhých čtyřech letech formálně oženěn s malou dědičkou rodu Mowbrayů a získal tak dokonce titul vévody z Norfolku – šlo ovšem jen o politicky domluvený sňatek, neboť dětská nevěsta záhy zemřela.

Tyto předčasné pocty ukazují, jak významní byli princové v dynastických plánech svého otce. Oběma se dostalo vzdělání odpovídajícího budoucím králům a po celé království byli vnímáni jako záruka pokračování yorkovské vlády. Nikdo tehdy netušil, že jejich osud se stane jedním z nejtragičtějších příběhů anglické historie.

Dne 9. dubna 1483 zasáhla království nečekaná zpráva – král Eduard IV. náhle zemřel (pravděpodobně po krátké nemoci) ve svých pouhých čtyřiceti letech. Dvůr i země byli v šoku. Koruna připadla jeho synovi Eduardovi V., který měl teprve dvanáct let. Bylo zřejmé, že za nezletilého krále bude muset vládnout regentská rada v čele s některým z příbuzných.

Eduard IV. ve své poslední vůli údajně jmenoval lordem protektorem (poručníkem království) svého mladšího bratra Richarda, vévodu z Gloucestru. Tento zkušený válečník a správce severní Anglie byl oblíben mezi šlechtou i lidem pro svou schopnost udržovat pořádek. Zároveň však zůstal bez vlastních synů až do pozdního věku a mohl mít na královskou korunu i osobní pomyšlení. Smrt bratra pro něj představovala velkou výzvu – byla to šance potvrdit svou loajalitu k synovci, anebo příležitost chopit se moci sám.

Princ Eduard V. se v dubnu 1483 nacházel na hradě Ludlow u velšských hranic. Když za ním dorazila zpráva o otcově smrti, vyrazil v doprovodu své domácí družiny a strýců z matčiny strany na korunovační cestu do Londýna. Mezitím Richard z Gloucesteru rychle zareagoval – veřejně v katedrále v Yorku slíbil malému králi věrnost, načež shromáždil ozbrojený doprovod a spěchal naproti průvodu synovce.

Osudové setkání proběhlo 29. dubna 1483 poblíž města Northampton. Richard se spojil s dalším mocným lordem, Jindřichem Staffordem, vévodou z Buckinghamu, a společně pozvali mladého krále i jeho doprovod k setkání v hostinci ve vesnici Stony Stratford. Zde došlo k náhlému zvratu: Richard nechal zatknout královy nejbližší příbuzné z rodu Woodvillů – Eduardova polovičního bratra sira Richarda Greye a strýce Anthonyho Woodvilla, hraběte Rivers – a obvinil je ze zrady. Tyto muže, oddané matce princů, odstranil z mocenské rovnice a později je nechal uvěznit a bez soudu popravit. Mladý Eduard V. se ocitl fakticky v moci strýce Richarda, který ho „doprovodil“ do Londýna.

Na začátku května 1483 dorazil průvod do hlavního města. Londýnský Tower tehdy sloužil nejen jako pevnost a vězení, ale i jako tradiční sídlo panovníka před korunovací. Zpočátku tedy nevzbuzovalo podezření, že byl Eduard V. ubytován právě tam – formálně šlo o přípravy na korunovační slavnost, plánovanou na červen.

Mladý král se v Toweru těšil jisté volnosti a byl vídán, jak se prochází v areálu. Jeho matka, královna vdova Alžběta Woodvillová, však Richarda z Gloucesteru podezřívala. Uchýlila se i se svými dcerami a nejmladším synem Richardem (princovým devítiletým bratříčkem) do útočiště v Westminsterském opatství, obávajíc se o jejich bezpečnost.

V příštích týdnech rozdal Richard z Gloucesteru klíčové pozice svým věrným stoupencům a postupně soustředil moc ve svých rukou. Dne 13. června 1483 došlo k dramatické scéně na jednání královské rady v Toweru: Richard tam nečekaně obvinil jednoho z nejvlivnějších lordů, Williama Hastingse, z čarodějnictví a spiknutí s cílem ohrozit protektora.

V nastalém zmatku dal svého dlouholetého přítele Hastingse bez soudu popravit. Tak nemilosrdně odstranil další překážku – Hastings byl totiž loajální především zesnulému Eduardovi IV. a mohl by se stavět proti jakémukoli omezení práv mladého krále. Nyní už Richardova cesta k trůnu začínala být volná.

Na konci června pak Richard učinil rozhodující krok. Nechal zveřejnit skandální tvrzení, že jeho bratr Eduard IV. se prý kdysi tajně zasnoubil s jinou ženou ještě předtím, než si vzal Alžbětu Woodvillovou. Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že celé manželství Eduarda IV. a Alžběty – a tedy i všechny jejich děti – byly nelegitimní.

Toto obvinění zveřejnil londýnský kazatel během kázání u svatého Pavla a záhy je podpořili i někteří šlechtici. Parlament (resp. zvláštní shromáždění zvané „shromáždění lordů a obce“) pak 25. června 1483 formálně prohlásil princy za nelegitimní potomky, zbavil Eduarda V. nároku na korunu a nabídl trůn Richardovi jakožto nejbližšímu legitimnímu dědici po Eduardu IV. Richard z Gloucesteru souhlasil a 6. července 1483 byl korunován na krále Richarda III.v Westminsterském opatství. Pro prince Eduarda V., dosud formálně vládnoucího, to znamenalo, že byl sesazen dřív, než mohl být korunován – stal se „nekorunovaným králem“.

Během těchto bouřlivých událostí setrvával druhý z princů, malý Richard, stále se svou matkou v útočišti. Richard III. si uvědomoval, že i devítiletý chlapec představuje potenciální hrozbu a středisko odporu, pokud by se kolem něj semkli odpůrci uzurpace.

Využil proto kombinace slibů a hrozeb: přesvědčil Alžbětu Woodvillovou, že pokud vydá svého syna do Richardovy péče, bude o něj dobře postaráno a nedojde mu úhony. Zlomená matka nakonec souhlasila. V červenci 1483 byl princ Richard, vévoda z Yorku, odebrán z bezpečí kláštera a připojil se k svému bratrovi v Toweru. Nyní byli oba princové drženi pohromadě pod „ochranou“ krále Richarda III. a jeho ozbrojenců.

Zpočátku se zdálo, že situace prince Eduarda a Richarda není beznadějná. Přes dramatické politické změny, které nastaly, byli chlapci podle svědků po nějaký čas v Toweru relativně v pořádku. Ještě na začátku června 1483 – v době, kdy Richard III. teprve připravoval svůj nástup na trůn – pozorovali lidé obě děti, jak si hrají v zahradách Toweru.

Byli stále nazýváni „princové“ a formálně se s nimi zacházelo uctivě. Po Richardově korunovaci v létě 1483 se však situace změnila. Už nebylo politicky žádoucí, aby se někdejší král Eduard V. a jeho bratr objevovali na veřejnosti. Naopak – pro nového krále bylo jejich prosté bytí naživu potenciální hrozbou.

Podle pozdějších svědectví začali být princové drženi přísněji a přestali se ukazovat na hradbách či na nádvoří. Stráže u jejich komnat byly posíleny a přístup k nim měla jen hrstka nejdůvěryhodnějších služebníků, dosazených Richardem III. Londýnem se pomalu šířila nervózní atmosféra a šeptem se předávaly zvěsti: Kam zmizeli princové? Proč je nikdo nevídá?

Někteří lidé doufali, že Richard III. chlapce jen drží stranou a možná je později pošle někam do vyhnanství. Jiní se obávali nejhoršího – že by snad král nechal vlastní synovce odstranit fyzicky. Nic tak ohavného v anglických dějinách dosud téměř nemělo obdoby, přesto mnoho šlechticů začínalo mít podezření.

Léto přešlo v podzim roku 1483 a princové beze stopy zmizeli. Už v průběhu podzimu se mezi londýnským lidem šuškalo, že chlapci nejspíš nejsou mezi živými. Nikdo je oficiálně neviděl již od pozdních měsíců léta. Richard III. ohledně nich nevydal žádné prohlášení – neoznámil například, že by princové onemocněli nebo zemřeli přirozenou smrtí.

Jeho mlčení v kombinaci s izolací chlapců bylo velmi podezřelé. Pokud by byli naživu a v pořádku, očekávalo by se, že je nový král třeba ukáže veřejnosti, aby předešel fámám. To se však nestalo. Zmizení princů v Toweru se tak stalo skutečností, která otřásla důvěrou mnohých Richardových dosavadních příznivců.

Ještě koncem roku 1483 vypukla proti Richardovi III. otevřená vzpoura. Paradoxně ji vedl jeho bývalý spojenec, vévoda Buckingham, který se k Richardovi obrátil zády. Buckingham se podle historiků patrně dozvěděl, či aspoň pevně uvěřil, že princové byli v Toweru zavražděni – a to nahlodalo jeho loajalitu. Spolu s dalšími nespokojenci Buckingham povstal a hodlal získat trůn pro jiného kandidáta.

Původně snad zamýšlel dosadit na trůn jednoho z princů, pokud by ho dokázal zachránit, ale protože osud chlapců byl nejistý (a Buckingham zřejmě věřil, že jsou mrtví), rychle přešel k náhradnímu plánu: podpořil nároky Jindřicha Tudora, potomka rodu Lancasterů v exilu. Vzpoura v říjnu 1483 sice byla potlačena a Buckingham skončil na popravišti, ale základy Richardovy vlády už byly vážně otřeseny.

Zmizení princů se stalo trumfem v rukou jeho nepřátel: mohl to být Boží trest za královraždu a důkaz Richardovy zlotřilosti. Po zemi kolovaly příběhy, že král dal své synovce chladnokrevně zahubit, aby si pojistil moc. Propaganda proti Richardovi sílila každým měsícem a čekala na příležitost zasadit mu poslední úder.

Tajemství, co přesně se stalo s Eduardem V. a Richardem z Shrewsbury za zdmi Toweru, zaměstnává historiky i milovníky záhad už přes pět staletí. Žádný dobový přímý důkaz o jejich osudu se nedochoval – neexistuje záznam o pohřbu ani nález těl potvrzený ve své době, nevíme ani jména případných svědků. Dochovaly se jen nepřímé důkazy a svědectví vzniklá často až s odstupem, která ukazují na několik možných viníků. Níže rozebíráme hlavní teorie, kdo mohl stát za zmizením (a velmi pravděpodobnou smrtí) obou princů:

První a po staletí nejčastěji obviňovanou osobou je král Richard III. sám. Již krátce po princově zmizení mnozí soudili, že ten, kdo nejvíce získal jejich odstraněním, byl právě jejich strýc na trůnu. Motiv byl zřejmý: pokud by princové zemřeli, Richard III. by se zbavil potenciálních konkurentů a posílil by své postavení.

Příležitost také měl – chlapci byli v jeho moci v uzavřeném Toweru, kam bez jeho svolení nikdo neměl přístup. Šlo tedy o logického podezřelého. Přesto během Richardovy vlastní vlády (1483–1485) nikdo veřejně krále z vraždy princů neobvinil; takové nařčení by se rovnalo velezradě. Teprve po Richardově pádu a smrti začaly na povrch vyplouvat děsivé popisy údajných událostí.

Nejznámější verzi příběhu sepsal o několik desetiletí později renesanční učenec Sir Thomas More. Ten ve svém díle Historia Richardi Tertii (okolo roku 1513) líčí, že Richard III. měl celé léto 1483 pátrat, jak se svých synovců zbavit. Nakonec se prý rozhodl k vraždě a pověřil jí svého věrného služebníka sira Jamese Tyrella.

Tyrell si v Moreho příběhu vybral dva vykonavatele hrůzného činu – Milese Foresta a Johna Dightona – kteří se jedné noci potají vloupali do ložnice nic netušících princů. Úderem o půlnoci spící děti přemohli, přitlačili je k lůžku a polštáři jim zardousili dech v těle. Drobné bezvládné postavy pak údajně odnesli dolů ze schodů a pohřbili potají pod kameny na dně jedné ze schodišťových šachet Toweru.

Richard III. se tak měl zbavit svých synovců jednou provždy. More popisuje i to, že o několik let později za vlády Jindřicha VII. byl Sir James Tyrell zajat za zradu a pod mučením se k vraždě princů přiznal – ovšem žádný úřední záznam takového výslechu se nedochoval a historici o jeho existenci pochybují.

Thomas More sice nebyl přímým svědkem oněch událostí (v době vraždy princů byl dítě), ale měl přístup k lidem na královském dvoře a k dokumentům. Jeho barvitá verze vraždy se stala základem pro pozdější vyprávění – včetně slavného dramatu Williama Shakespeara „Richard III.“, které vykreslilo tohoto panovníka jako archetypálního zlotřilce a bratrovraha.

Je však třeba mít na paměti, že More psal za vlády Tudorovců, tedy potomků Jindřicha VII., kteří měli zájem pošpinit Richardovu pověst. Přesto se mnozí odborníci domnívají, že More mohl zachytit střípky skutečné tradice, která na dvoře kolovala.

Proti Richardovi III. jako vrahovi princů svědčí i jeho podezřelé chování: neoznámil oficiálně, co se s chlapci stalo, a po zbytek své vlády nikdy nepředložil jejich osoby – živé ani mrtvé – veřejnosti. Pokud by byl nevinný, dalo by se očekávat, že zahájí pátrání po zmizelých dědicích nebo obviní nějakého viníka. Nic takového ale neučinil. Jeho mlčení lze chápat i tak, že prostě nemohl jejich zmizení objasnit, aniž by odkryl vlastní zločin. Mnozí historikové tudíž sdílejí názor, který s jistou ironií shrnul badatel A. J. Pollard: Richard III. měl motiv, příležitost i prostředky – a v podobných případech obvykle to stačí k označení viníka.

Zastánci Richarda III. ovšem poukazují na to, že přímé důkazy proti němu neexistují a že byl možná snadným terčem propagandy. Upozorňují, že kdyby nechal chlapce zavraždit, mohl toho využít jeho nepřítel Jindřich Tudor (pozdější Jindřich VII.) a veřejně ho z toho obvinit už před bitvou – což se nestalo.

Také je zmiňováno, že někteří současníci nevěřili v Richardovu vinu a že ještě v roce 1484 se v návštěvní knize města York objevil zápis litující „smrti nevinných princů“ s dodatkem, že král Richard „očišťuje své jméno“ – což by naznačovalo, že pověsti o vraždě kolovaly už za Richardova života a on je popíral.

Přesto zůstává Richard III. pro většinu historiků hlavním podezřelým, protože neexistuje žádné jiné věrohodné vysvětlení, co by se s princezny mohlo stát za jeho vlády. Dokud byl Richard III. naživu a králem, nikdo další se k dětem nemohl dostat bez jeho vědomí.

Další často zmiňovanou postavou je Jindřich Stafford, 2. vévoda z Buckinghamu. Tento šlechtic byl zpočátku Richardovým pravou rukou při převzetí moci v roce 1483 – podporoval sesazení Eduarda V. a pomohl Richardovi III. k trůnu.

Jenže několik měsíců poté Buckingham povstal proti Richardovi a zdálo se, že mezi nimi došlo k vážnému rozkolu. Co se stalo? Jedna teorie praví, že Buckingham možná sám sehrál roli v odstranění princů, a pak se s Richardem nepohodl ohledně odměny nebo vlivu. Buckingham měl potenciální motiv: díky vzdálené příbuzenské linii po královském rodu (pocházel z potomků Jana z Gentu) mohl teoreticky sám pomýšlet na trůn, pokud by vymřeli přímí Yorkové i Tudorovci.

Odstranění princů by tedy mohlo posloužit i jeho ambicím. Zároveň byl v létě 1483 de facto velitelem v Londýně, když Richard odjel na korunovační cestu po zemi – měl tedy příležitost jednat v Toweru možná i bez přímého Richardova rozkazu.

Někteří historici (např. Paul Murray Kendall) považovali Buckinghama za nejpravděpodobnějšího pachatele. Poukazují mj. na jistý portugalský dopis z roku 1483, objevený později, který uvádí, že po smrti krále Eduarda „jeho bratr vévoda z Gloucesteru měl v moci prince z Walesu a vévodu z Yorku, ty mladé pány… a po odjezdu krále z města je vévoda z Buckinghamu nechal vyhladovět k smrti.“

Také byl nalezen záznam v archivech anglické College of Arms(objeven roku 1980) z konce 15. století, jenž uvádí, že „vražda byla dílem vévody z Buckinghamu“. Tyto dokumenty naznačují, že už dobové prameny někdy vinily i Buckinghama. Historik Michael Bennett proto vyslovil teorii, že Buckingham mohl jednat na vlastní pěst – buď z vlastní ctižádosti, nebo aby se zavděčil Richardovi III., aniž by čekal na jeho rozkaz.

Proti Buckinghamovi však svědčí několik věcí. Zaprvé, pokud by princové byli odstraněni bez Richardova vědomí, král by byl zřejmě rozhořčen – ale není jasné, zda Richardův pozdější rozkol s Buckinghamem znamenal právě toto. Zadruhé, Buckingham byl popraven již v listopadu 1483, pouhý měsíc po svém povstání, takže se nemohl bránit ani o tom podat svědectví.

A zatřetí, Buckingham sice mohl vraždu vykonat, ale stěží by to dokázal utajit před Richardem– jako konstábl Toweru by král jistě zjistil, co se v jeho pevnosti děje. Většina historiků se proto domnívá, že Buckingham mohl být spolupachatelem či organizátorem vraždy princů, ale jen těžko bez Richardova souhlasu.

Buď tedy jednal z králova pověření (a Richard by pak byl stejně vinen), nebo snad krále postavil před hotovou věc – ale to by byl riskantní tah. Buckinghamova role tak zůstává nejasná, ale objevuje se jako druhý nejčastější podezřelý v této historické detektivce.

Třetím významným jménem, které se v debatách objevuje, je Jindřich Tudor, jenž se roku 1485 stal králem jako Jindřich VII. z rodu Lancasterů. Byl to on, kdo v bitvě u Bosworthu porazil a usmrtil Richarda III., čímž fakticky ukončil válku růží.

Mohli však zmizení princů mít na svědomí Tudorovci? Na první pohled se zdá, že ne – Jindřich Tudor byl v letech 1483–1485 v exilu ve Francii a do Anglie se vrátil až těsně před bitvou. Přístup k princům tedy získal teprve poté, co se stal králem a ovládl Tower, tedy od podzimu 1485 dál. Pokud by princové ještě tehdy byli naživu, měl by Jindřich VII. silný motiv nechat je odstranit: jeho vlastní nárok na trůn byl slabý a existence dvou synů Eduarda IV., právoplatných dědiců dynastie York, by jej přímo ohrožovala.

Víme, že Jindřich po nástupu na trůn okamžitě zrušil právní akt, který prohlašoval děti Eduarda IV. za nelegitimní – tím oficiálně uznal, že princové (a jejich sestry) byli právoplatní potomci krále. Udělal to zejména proto, že se chystal oženit s princeznou Alžbětou Yorkovou (sestra zmizelých princů), aby spojil obě válčící dynastie.

Pokud by však princové byli naživu, tento krok by vlastně potvrdil jejich nárok na korunu – což by pro Jindřicha VII. znamenalo obrovský problém. Z toho se usuzuje, že Jindřich VII. musel věřit, že princové jsou již mrtví v době, kdy se chopil vlády. Nikdy je totiž neukázal veřejnosti ani o nich nehovořil – což by udělal, kdyby je třeba osvobodil a chtěl očernit Richardovu památku. Naopak, šířil dál verzi, že je zavraždil Richard III.

Objevily se ovšem i spekulace, že pokud by snad princové náhodou přežili Richardovu vládu, Jindřich VII. by s nimi zatočil potají sám. Jeden viktoriánský autor, James Gairdner, dokonce datoval možnou vraždu princů do roku 1486, tedy až za Tudorovy vlády, a tvrdil, že teprve pak Jindřich nechal rozhlásit, že viníkem byl Richard.

Tato hypotéza však nenašla mezi historiky širší odezvu – chybí pro ni jakékoli důkazy a naráží na fakt, že žádný z Tudorových současníků ho z účasti na vraždě neobvinil, dokonce ani jeho nepřátelé. Kdyby totiž kdokoli tušil, že Jindřich po převzetí moci zabil děti z rodu Yorků, jistě by to rozpoutalo nové povstání. Nic takového se nestalo; naopak, lidé většinou uvěřili, že vrahem byl Richard III., a to Jindřichovi VII. vlastně vyhovovalo.

Staletí plynula, Tudorovci vládli a příběh „princů z Toweru“ se zapsal do anglické historie jako temná rodinná tragédie. Ovšem i po čase se stále objevovaly nové stopy a důkazy, které toto tajemství oživovaly. Nejvýznamnější objev nastal téměř o 200 let později, za vlády krále Karla II. Stuarta.

Dne 17. července 1674 probíhaly stavební úpravy v areálu Toweru, během nichž dělníci rozebírali staré schodiště vedoucí k kapli sv. Jana v Bílé věži. Náhle lopaty narážejí na něco pod sutinami: ukázala se dřevěná truhla a v ní ležely dvě malé kostry.

Jakmile se rozkřiklo, co bylo nalezeno – dětské kosti v Toweru – veřejnost měla jasno: byly to ostatky oněch dvou zmizelých yorkských princů! Nález přesně zapadal do tradované historky podle Sira Thomase Mora, který psal, že těla byla tajně zakopána „na úpatí schodiště, hluboko pod kamením“.

A skutečně – kostry ležely pod starým schodištěm a jejich velikost odpovídala dětem ve věku kolem 10 let. Pro Karla II., jenž byl bystrým čtenářem dějin, to bylo jako znamení osudu. Nechal proto předpokládané „prince z Toweru“ důstojně pohřbít: roku 1678 byly ostatky uloženy do bílé mramorové urny a přeneseny do Westminsterského opatství, mezi hroby králů.

Na urnu byla vytesána latinská inskripce, která jednoznačně označuje Richarda III. za vraha („…tito bratři, drženÍ v Toweru a tam udáveni polštáři na rozkaz svého proradného strýce Richarda Uzurpátora…“). Monument tak stvrdil, co většina lidí pokládala za jisté.

Až v roce 1933 – tedy za dalších 250 let – se někdo pokusil tyto ostatky blíže prozkoumat. Urna s kostmi byla toho roku otevřena a britští lékaři a vědci (Laurence Tanner, William Wright a George Northcroft) směli pozůstatky ohledat primitivními metodami své doby. Potvrdili, že jde o dvě lidské kostry odpovídající vzrůstem dětem přibližně 10–12 let, tedy věku princů.

Zjistili také, že kosti byly po nálezu v 17. století smíšeny s různými zvířecími kostmi a poničeny – dělníci je patrně původně poškodili lopatami. Mnoho částí chybí (například větší z lebek postrádala zuby a menší byla neúplná). Nenamáhali se určit pohlaví kostí či jinými forenzními metodami ověřit totožnost. Jejich závěr tedy zněl, že nelze prokázat na 100 %, zda jsou to princové, ale že „nic neodporuje“ tomu, aby jimi byli. Kostry byly poté znovu uloženy do urny a vráceny na své místo v opatské hrobce.

Od té doby se mnohokrát volalo po důkladnějším moderním průzkumu. DNA analýza by dnes s velkou jistotou dokázala určit, zda nalezené kosti patřily dětem a zda šlo o syny Eduarda IV. (porovnáním s DNA jejich příbuzných – například kostí jejich sestry nebo otce). Vedení Westminsterského opatství a britská královská rodina však zatím takový průzkum nepovolily.

Důvodem je úcta k ostatkům zesnulých i obava, že by se otevřením staré královské hrobky zadělalo na nové kontroverze. Skeptici navíc podotýkají, že i kdyby DNA test potvrdil totožnost princů, neodhalí už, kdo je zabil – takže historická záhada by stejně zůstala. Zatím tedy „princové“ odpočívají v Henegavské kapli ve Westminsteru v mramorové urně, která nese jejich jména, a nad jejichž osudem se chodí návštěvníci dodnes tiše zamýšlet.

Úplně poslední kapitolou v detektivním pátrání je pak velmi čerstvý objev z roku 2023. Profesor Tim Thornton, historik z Univerzity v Huddersfieldu, odhalil v národním archivu nenápadný záznam v jednom starém testamentu. Podle něj jedna šlechtična roku 1516 odkazuje svému synovi zlatý řetěz, který prý kdysi býval majetkem krále Eduarda V.

A klíčový detail: onou šlechtičnou byla Lady Margaret Illingworthová, nevlastní sestra sira Jamese Tyrella. Ano, téhož Tyrella, který byl tradičně označován za vykonavatele vraždy na příkaz Richarda III. Znamená to, že Tyrellova rodina získala cenný osobní šperk patřící princi Eduardovi – nejspíše onen řetěz, který dvanáctiletý král nosil jako symbol moci. Jak se k nim dostal?

Badatelé spekulují, že to mohla být odměna či důkaz po spáchaném činu: vrazi snad strhli mrtvému chlapci řetěz z krku a předali jej Tyrellovi jako doklad, že úkol splnili. Pokud Tyrell následně řetěz uchoval a jeho rodina jej držela po generace, je to velmi silný indicie potvrzující Moreův příběh.

Zdroje:

https://www.nationalgeographic.cz/historie/zahada-princu-z-toweru-novy-dukaz/

https://www.hrp.org.uk/blog/charles-ii-and-the-discovery-of-the-princes-in-the-tower-in-1674/#gs.lcp15w

https://historicengland.org.uk/education/schools-resources/educational-images/westminster-abbey-infant-princes-tomb-westminster-london-4577

https://en.wikipedia.org/wiki/Princes_in_the_Tower

https://www.hrp.org.uk/tower-of-london/history-and-stories/the-princes-in-the-tower/#gs.lcp1ww

https://ibpf.org/the-princess-in-the-tower/

https://richardiii.net/faqs/the-princes-in-the-tower/

https://www.history.co.uk/articles/the-mystery-of-the-princes-in-the-tower-what-really-happened

https://www.historyhit.com/the-princes-in-the-tower-solving-historys-greatest-cold-case/