Článek
Byla jedna hodina ráno, 23. března 1963. Pětiletá Jeryl Lynn Hillemanová přišla do ložnice svého otce a řekla mu, že ji bolí krk. Maurice Hilleman se probudil, sáhl jí na obličej a u čelisti nahmatal oteklou příušní žlázu. Pro většinu rodičů by to znamenalo nemocné dítě, horečku, klid v posteli a telefonát lékaři.
Hilleman udělal ještě jednu věc. Oznámil hospodyni, že na chvíli jede do laboratoře, dojel pro výtěrové tampony a živné médium, vrátil se domů, jemně probudil dceru a odebral jí vzorek z krku. Pak se znovu rozjel do laboratoře. Z viru, který té noci izoloval od vlastní dcery, později vznikl kmen Jeryl Lynn. Dodnes patří k základům očkování proti příušnicím.
Z téhle obyčejné domácí scény vznikla vakcína, která se v roce 1967 dostala do praxe a o čtyři roky později se stala součástí kombinované vakcíny MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.
Maurice Hilleman vyvinul nebo zásadně pomohl vyvinout více než čtyřicet lidských a zvířecích vakcín. Patřily mezi ně vakcíny proti spalničkám, příušnicím, hepatitidě A, hepatitidě B, planým neštovicím, některým bakteriálním zánětům mozkových blan, pneumokokům a Haemophilus influenzae typu b. Přesto jeho jméno většina lidí nezná.
Dítě z montanské farmy
Narodil se 30. srpna 1919 poblíž Miles City v Montaně. Venku doznívala pandemie španělské chřipky a doma se jeho narození změnilo v tragédii. Byl osmým dítětem Gustava a Anny Hillemanových. Spolu s ním se narodilo i dvojče Maureen, ale nepřežilo. Matka Anna dostala po porodu záchvaty z eklampsie a dva dny po narození zemřela také.
Maurice tak vyrůstal u strýce Roberta a tety Edith, kteří bydleli nedaleko rodinné farmy. Sám později říkal, že měl pocit, jako by hned na začátku ošidil smrt. Jako novorozenec přežil porod, při kterém zemřela sestra i matka, a celé dětství pak prožil v prostředí, kde se úspěch měřil prací.
Na farmě se nedělalo nic napůl. Rodina prodávala zeleninu, vejce, kuřata, tvaroh, dýně a košťata z čiroku. Děti krmily zvířata, sbíraly vejce, čistily kurníky, nosily vodu a pracovaly od rána do večera. Hilleman později vzpomínal, že jakmile rozeznal plevel od rostliny, poslali ho na pole.
V době hospodářské krize bylo vzdělání pro dítě z famy nejistá věc. Hilleman měl práci v obchodě J. C. Penney v Miles City a mohl zůstat u zaměstnání, které v Montaně znamenalo jistotu. Jeden z bratrů ho ale přesvědčil, aby šel studovat. Dostal stipendium na Montana State University a v roce 1941 dokončil mikrobiologii a chemii jako nejlepší student ročníku.
Pak odešel na University of Chicago. V roce 1944 obhájil doktorát. V disertaci se zabýval chlamydiemi, které se tehdy považovaly za viry. Hilleman prokázal, že jde o bakterie. Nebyla to vakcína, nebyl to objev pro titulní strany novin, ale ukázalo se u něj něco, co se vracelo celý život. Uměl vzít problém, který ostatní popisovali nepřesně, rozebrat ho a dostat k praktickému výsledku.
Po škole nastoupil do firmy E. R. Squibb & Sons. Tam pracoval mimo jiné na vakcíně proti japonské encefalitidě B. Vojáky v Tichomoří ohrožovaly infekce stejně jako zbraně a americká armáda potřebovala lidi, kteří rozuměli virům, výrobě i rychlosti.
V roce 1948 se Hilleman přesunul do Walter Reed Army Institute of Research. Vedl oddělení respiračních nemocí a začal se naplno zabývat chřipkou. Právě tam se naučil sledovat, jak se chřipkové viry mění.
Asijská chřipka
Na jaře 1957 četl zprávy o těžké chřipce v Hongkongu. V té době nebyl internet, globální databáze ani rychlá genomika. Informace chodily pomaleji, ale Hilleman měl zkušenost a dobrý instinkt. Pochopil, že nejde o běžnou sezonní vlnu. Řekl, že je tady pandemie.
Nechal si poslat vzorek viru do Washingtonu. Pět dní a nocí jeho tým testoval nový virus proti krvi tisíců Američanů. Výsledek byl špatný. Šlo o nový kmen H2N2 a lidé proti němu neměli běžnou imunitu. Hilleman počítal, že virus dorazí do Spojených států na začátku září, když se otevřou školy.
Veřejné zdravotnické úřady zpočátku jeho varování nebraly vážně. On přesto rozeslal vzorky šesti velkým farmaceutickým firmám a tlačil na výrobu vakcíny. Současně myslel na vejce. Na výrobu milionů dávek bylo potřeba obrovské množství oplodněných slepičích vajec, a tak se museli farmáři dozvědět, aby nezabíjeli kohouty příliš brzy.
Když se virus dostal do Spojených států, vakcína už se vyráběla. Pandemie z let 1957 až 1958 si i tak vyžádala mnoho obětí. Bez rychlé reakce by jich bylo víc. Hilleman za svou práci dostal medaili. Později vzpomínal, že mu řekli, aby se v deset ráno dostavil do Bílého domu, vzal s sebou ženu a hlavně si vzal kravatu.
V roce 1957 odešel z Walter Reed do společnosti Merck. Vedl oddělení virologie a buněčné biologie a zůstal tam až do povinného odchodu do penze v roce 1984. Ani potom úplně neskončil. Dál pracoval v Merck Institute for Vaccinology a k vědě se vracel skoro do konce života.
Chtěl vyrobit věc, která se dá podat dětem, vojákům nebo dospělým lidem a zabrání nemoci. Právě proto šel do průmyslu, i když na něj část akademického světa koukala s podezřením. Lidé, kteří s ním pracovali, vzpomínali na tvrdost, sprostá slova, vysoké nároky a nulovou trpělivost k výmluvám. Zároveň za ním zůstávaly hotové vakcíny.
Hilleman uměl být hrubý, ale nebyl chaotik. Jeho laboratoř připomínala vojenskou jednotku. Ptával se na podstatné věci a odstraňoval všechno, co považoval za zdržování. U vakcín to mělo význam. Nestačí najít virus. Musí se oslabit nebo zpracovat tak, aby nezpůsobil nemoc a přitom vyvolal imunitní odpověď. Musí se vyrábět čistě, opakovaně, ve velkém a bezpečně. Hillemanova síla byla v tom, že viděl celý řetěz.
Příušnice z dětského pokoje
Příušnice dnes mnoho lidí bere jako běžnou nemoc. Před vakcínou ale šlo o nepříjemnou a někdy nebezpečnou infekci. Kromě horečky a bolestivého otoku slinných žláz mohla způsobit zánět mozkových blan, zánět varlat u dospívajících a dospělých mužů, zánět vaječníků, zánět slinivky a trvalou hluchotu.
Když Hilleman v noci odebral vzorek své dceři, začala čtyřletá práce. Virus z Jeryl Lynn postupně oslaboval pasážováním v buňkách kuřecích embryí. Cílem bylo ponechat viru schopnost vyvolat imunitní reakci, ale vzít mu schopnost způsobit běžnou nemoc.
Vakcína byla licencována v roce 1967. Kmen dostal jméno Jeryl Lynn. Hilleman obvykle nepojmenovával objevy po sobě, ale tady zůstalo jméno jeho dcery.
V roce 1971 se příušnice spojily se spalničkami a zarděnkami do kombinované MMR vakcíny. Pro rodiče to znamenalo méně vpichů. Pro veřejné zdraví jednodušší očkovací program. Pro Hillemana další splněný úkol.
Spalničky byly mnohem nebezpečnější než příušnice. Před očkováním patřily k běžným dětským nemocem, ale běžné neznamenalo lehké. V USA způsobovaly miliony případů ročně, desetitisíce hospitalizací a stovky úmrtí. Ve světě zabíjely děti v mnohem větších číslech.
První vakcínu proti spalničkám vytvořil John Enders a jeho kolegové. Fungovala, ale měla hodně nežádoucích reakcí. Děti po ní mívaly horečky a vyrážku, a proto se očkování často kombinovalo s podáním imunoglobulinu, aby se reakce zmírnila. Hilleman vzal Endersův kmen a dál ho oslabil.
Provedl dalších čtyřicet pasáží v buňkách kuřecích embryí. Výsledkem byl kmen Moraten, zkratka z „more attenuated Enders“, tedy více oslabený Enders. V roce 1968 se začal používat v USA a stal se základem amerického očkování proti spalničkám.
Hilleman pracoval i na zarděnkové vakcíně. Využil kmen upravený v amerických NIH a dál ho oslaboval v kachních embryích. Vakcína HPV77-duck se dostala na trh v USA v roce 1969 a používala se do konce sedmdesátých let, než ji nahradila vakcína založená na kmeni RA 27/3, který vyvinul Stanley Plotkin.
Na konci sedmdesátých let se Hilleman pustil do hepatitidy B. Virus může způsobit chronické onemocnění jater a u části nakažených vede po letech k cirhóze nebo rakovině jater. Vakcína proti hepatitidě B tak nebyla jen očkováním proti infekci. Byla také první široce používanou lidskou vakcínou, která pomáhala předcházet určitému typu rakoviny.
První vakcína proti hepatitidě B byla licencována v roce 1981. V roce 1986 ji nahradila rekombinantní vakcína vyráběná v kvasinkách.
Plané neštovice, meningitidy a mnoho dalších
Když se píše, že Hilleman vyvinul více než čtyřicet vakcín, snadno z toho vznikne obyčejné číslo. Za ním jsou ale konkrétní nemoci. Plané neštovice, které většina lidí zná jako dětskou vyrážku, ale u některých pacientů mohou způsobit těžké komplikace. Hepatitida A. Pneumokokové infekce. Meningokoky. Haemophilus influenzae typu b, bakterie, která před očkováním způsobovala dětské záněty mozkových blan a epiglotitidy.
Ne každá z těchto vakcín byla jen jeho osobním objevem od prvního vzorku po poslední lahvičku. Moderní vakcíny vznikají v týmech a navazují na práci jiných laboratoří. U planých neštovic se Hilleman a Merck podíleli na vývoji a zavedení americké vakcíny navazující na japonský kmen Oka. Hillemanova zvláštnost byla v šíři a v dokončování. Dokázal projít od viru nebo antigenu k oslabení, kultivaci, purifikaci, výrobě, klinické zkoušce a praktickému nasazení.
V drůbežářství vytvořil vakcínu proti Marekově nemoci, virovému nádorovému onemocnění kuřat. Byla to první vakcína, která zabránila rakovině u jakéhokoli živočišného druhu.
Nepatřil k lidem, kteří by chodili za slávou. Nevystupoval jako zachránce světa, nepojmenovával vakcíny po sobě a neřešil svůj veřejný obraz jako třeba Jonas Salk. Když něco fungovalo, šel na další problém.
Paul Offit, pediatr, vakcinolog a pozdější Hillemanův životopisec, o něm psal jako o člověku, který chtěl vyrábět věci užitečné pro klinickou praxi. Anthony Fauci ho označoval za jednoho z velikánů medicíny a veřejného zdraví 20. století. Robert Gallo o něm mluvil jako o nejúspěšnějším vakcinologovi v historii. Veřejnost přitom jeho jméno dlouho skoro neznala.
V roce 1983 získal Laskerovu cenu za veřejnou službu. V roce 1985 byl zvolen do Národní akademie věd. V roce 1988 mu prezident Ronald Reagan udělil Národní medaili za vědu. Dostal i další ceny, včetně ocenění Světové zdravotnické organizace za celoživotní dílo.
Po odchodu z Mercku v roce 1984 nezmizel z výzkumu. Dál se věnoval vakcinologii, radil, psal a sledoval nové výzvy. Zajímal se i o HIV, i když u vakcíny proti AIDS byl opatrný a viděl, jak složitý problém před vědci stojí.
Zemřel 11. dubna 2005 ve Filadelfii po několikaměsíčním boji s rakovinou. Bylo mu pětaosmdesát let.
Pohřben byl poblíž svého domova v Chestnut Hill v Pensylvánii.
Zdroje:
https://biographicalmemoirs.org/pdfs/hilleman-maurice.pdf
https://historyofvaccines.org/history/maurice-hilleman-phd/overview/
https://historyofvaccines.org/diseases/mumps/
https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/united-states-vaccine-1957-flu-pandemic-180974906/
https://www.britannica.com/biography/Maurice-Hilleman
https://www.merck.com/stories/vaccine-pioneers/
https://www.cdc.gov/measles/about/history.html
https://www.who.int/news-room/spotlight/history-of-vaccination/history-of-measles-vaccination
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7150172/
https://www.nsf.gov/honorary-awards/national-medal-science/recipients/maurice-r-hilleman
