Záhada dvou kufrů ve kterých bylo rozřezané ženské tělo. Případ Otýlie Vranské vyřešen po 90 letech.

Případ mladé ženy rozřezané na kusy fascinoval veřejnost celých devadesát let. Nyní konečně známe odpověď na otázku, kdo Otýlii Vranskou brutálně zavraždil.

Bratislava, 1. září 1933. Na peronu bratislavského nádraží zůstává osamělý hnědý kufr ovázaný provazy, který nikdo nevyzvedl z osobního vlaku přijíždějícího z Prahy. Podezřelé zavazadlo přiláká zaměstnance drah. Když jej otevřou, ztuhne jim krev v žilách – uvnitř leží ženská hlava s hlubokou ranou na krku a vedle ní dvě lidské nohy.

Téhož dne dorazí na košické nádraží jiný vlak z Prahy. Také v něm se najde opuštěný kufr, a v něm zbytek těla: zohavený ženský trup se sedmi bodnými ranami v oblasti srdce a oddělené ruce. Obě zavazadla byla podána v Praze na různých nádražích – jednom na Masarykově, druhém na Wilsonově – zřejmě ve snaze zamést stopy a rozptýlit části těla co nejdál od místa zločinu.

Policie záhy zjistí, že oba kufry ukrývají části totožné oběti. Torzo i končetiny patří jedné mladé ženě. Její tvář je naštěstí rozpoznatelná – a tak kriminalisté pořizují fotografie hlavy a dalších nalezených částí těla. Důkazy jsou skromné: tělo je pečlivě omyto a učesáno, jednotlivé kusy zabalené v prostěradlech.

V jednom kufru je ložní prádlo s výšivkou písmene „K“ a několik starých novin, nechybí ani pánské spodky a dámská košilka. Otřesení vyšetřovatelé tuší, že vrah se pokusil vyčistit všechny stopy. Přesto nechávají kufry i s jejich hrůzným obsahem vystavit ve výloze policejní stanice v pražské Bartolomějské ulici – možná je někdo pozná.

Zpráva o děsivém nálezu mezitím plní stránky novin. Na výlohu s kufry a fotografiemi oběti se chodí dívat davy zvědavců. Šokující zločin okamžitě vzruší celé Československo, které do té doby nic tak brutálního nezažilo.

Trvá jen několik dní, než se přihlásí svědkyně, která na otřesných fotografiích poznává pohřešovanou sestru. Dne 6. září 1933 je oběť oficiálně identifikována jako dvaadvacetiletá Otýlie Vranská. Její matka přijíždí z rodného Slovenska do Prahy, ale k poznání dcery už není potřeba – sestry potvrdily, že nalezené ostatky patří Otýlii.

Není to však žádná bohatá panička, jak naznačovaly některé fámy, nýbrž chudá dívka pocházející z Brezna nad Hronom. Otýlie přijela pár měsíců předtím do Prahy hledat lepší živobytí. Místo toho ji zde čekal tragický konec.

Policie záhy zjistí o oběti nepříjemné detaily: Vranská se živila jako příležitostná prostitutka. V metropoli neměla stálý domov – přespávala u známých či klientů a za sex si nechávala platit jídlem, noclehem nebo drobnými výpomocemi. Toužila však po jistotě a snila o sňatku s někým, kdo ji zabezpečí.

Podle svědectví blízkých byla naivní, trochu důvěřivá venkovská dívka přezdívaná „Slovačka“. Tato charakteristika ale jen umocňuje hrůzu, s níž veřejnost vnímá, co se jí stalo. Kdo mohl tuto křehkou mladou ženu bestiálně rozčtvrtit a poslat po dráze jako balík?

Rozjíždí se jedno z nejrozsáhlejších policejních vyšetřování první republiky. Kriminalisté prohledávají vlakové soupravy, nádraží, snaží se vystopovat původ kufrů i prostěradel s monogramem „K“. Zapojuje se četnictvo i policie po celém Československu. Během prvního týdne dorazí na policejní ředitelství na sedm set dopisů a udání od veřejnosti.

Během měsíců vyšetřování se tento počet vyšplhá až k několika tisícům. Lidé posílají zaručené tipy na vraha, mnohdy anonymně. Pro mnoho občanů je to dokonce příležitost, jak se zbavit nepohodlného souseda či známého – policie tak musí prověřovat i řadu výmyslů a účelových nařčení.

Jeden anonym dokonce označí za vraha váženého pražského chirurga, přítele prezidenta Masaryka. Každá taková „stopa“ se musí pracně ověřovat, všechny ale vedou do slepé uličky. Kriminalisté vyslechnou postupně stovky lidí, ale pachatel jako by zmizel ze světa.

Případ „dívky z kufru“ mezitím žije vlastním životem v novinách. Tehdejší tisk se předhání v senzacích. Otýliin osud se probírá ze všech stran – její pochybné živobytí, milenci, náhodné známosti po nocích. Objevují se divoké teorie: mluvilo se o pomstě žárlivé sokyně, o díle psychopata, ba dokonce o rituální vraždě spáchané jakýmsi tajným spolkem.

Praha je plná drbů a strachu zároveň. Kdo mohl něco takového provést? Neřádí snad v ulicích sériový vrah, který rozřezává ženy? V říjnu a listopadu 1933 začne do redakce bulvárního deníku Polední list chodit záhadná korespondence od osoby podepsané „Fantom ulice“. Pisatel v dopisech líčí s morbidní přesností, jak prý Vranskou náhodou potkal a zabil – údajně ji vylákal k sobě domů, omámil a rozřezal tělo podle atlasu lidské kostry.

Dokonce se chvástá, že má v plánu vraždění prostitutek dál a že ho to „baví“. Tyto dopisy, opatřené razítkem Fantom ulice, vzrušují veřejnost ještě víc. Vypadá to jako doznání šílence, který je na svobodě. Policie však brzy pojme podezření, že jde o dílo chorobného vtipálka či exhibicionisty. „Fantom“ ve svých listech totiž neuvádí nic, co by už nebylo v novinách – a naopak si přidává podezřele mnoho detailů ze svého údajného života.

Tvrdí například, že sloužil cizinecké legii a ovládá výborně angličtinu, čemuž vyšetřovatelé neuvěří (legie hovořila francouzsky, ne anglicky). Některé dopisy dokonce pisatel osobně vhodil přímo v Praze do schránky redakce, aniž byl dopaden.

Nakonec převládne názor, že tzv. Fantom ulice nebyl skutečný vrah, nýbrž vyšinutý „fantasta“, který využil senzacechtivosti tisku. Skutečný pachatel tak dál uniká spravedlnosti a z vraždy Vranské se stává fenomén. Případ začíná být přezdíván „pomníčkem“ československé kriminalistiky – tedy nevyřešeným zločinem, který policii trvale straší jako memento.

Ačkoliv tlak veřejnosti na vyřešení brutální vraždy je obrovský, vyšetřovatelé postupně narážejí na vyčerpání všech rozumných stop. Prověřili podsvětí, různé násilníky i známé oběti. Zrekonstruovali také podrobně poslední hodiny života Otýlie Vranské. Z výpovědí svědků se podařilo zjistit, že večer 31. srpna 1933 měla schůzku s jedním klientem – rotmistrem československé armády Josefem Pěkným.

Ten jí údajně sliboval, že si ji vezme a opatří jí práci v armádní prádelně. Jenže když toho večera Otýlie Pěkného vyhledala v pasáži Koruna, nebyl sám. Dělal mu společnost jiný ženský doprovod – jistá Antonie Koklesová, rovněž známá jako prostitutka. Shodou okolností to byla stará známá Vranské ze Žiliny. Setkání trojice bylo napjaté.

Svědkyně viděly, jak mezi Pěkným, jeho milenkou Koklesovou a Vranskou proběhla ostrá hádka, zřejmě kvůli žárlivosti. Situaci pak uklidnili a všichni tři společně zamířili do nedaleké restaurace U Kupců, kde popíjeli pivo a Otýlie se najedla. Po půl jedenácté v noci se společnost zvedla. Na Karlově náměstí se podle oficiálních výpovědí jejich cesty rozešly: Pěkný s Koklesovou tvrdili, že odjeli tramvají k Pěknému domů do Nuslí, zatímco Vranská prý pokračovala sama nočním městem.

Vranská údajně plánovala přespat u jednoho známého číšníka. Poslední doložené svědectví ji vidělo po půlnoci v baru U politické mrtvoly ve společnosti pohledného blonďatého mladíka. Ten jí koupil sklenku vína a jablko – které Otýlie kolem půlnoci snědla. Krátce před jednou hodinou ranní ji zahlédli, jak nahlíží do tančírny U Šmelhausů v Melantrichově ulici, jako by tam někoho hledala. Poté už Otýlii Vranskou živou nikdo nespatřil. Někde mezi jednou a třetí hodinou ranní byla zavražděna a rozřezána. Šokující je, že tak pravděpodobně učinili lidé, které znala.

Od počátku policie intenzivně vyslýchala rotmistra Pěkného i Antonii Koklesovou – byli prakticky poslední, kdo Vranskou viděli před smrtí. Zprvu vypovídali každý jinak a jejich alibi se rozcházela v zásadních bodech. Druhý den po vraždě ovšem Pěkný přišel na policii znovu a upravil svou výpověď tak, aby se v detailech shodovala s výpovědí Koklesové.

Najednou tvrdili totéž: že nechali Otýlii na Karlově náměstí a v dobrém se s ní rozloučili. Vyšetřovatelé, unavení lavinou jiných nesrovnalostí a stop, téhle dvojici možná nevěnovali dost pozornosti. Pěkný byl navíc vážený legionář, válečný hrdina z bojů první světové války. Nepasoval jim do profilu úchylného „řezníka“, jakého si veřejnost vyžadovala. Domovní prohlídku u něj policisté tehdy neudělali – nenašli důvod, důkaz jim chyběl.

A tak rotmistr Josef Pěkný i jeho družka Koklesová unikli obvinění. Jako tolik jiných i oni zapadli v seznamu desítek podezřelých, z nichž žádnému nebylo možné zločin dokázat. Vražda Otýlie Vranské zůstala neobjasněná. Případ postupně upadl do kategorie legend, o kterých se píší knihy, točí televizní rekonstrukce a které děsí další generace kriminalistů.

A přece se po celou dobu uchovala jedna hmatatelná stopa, na kterou v roce 1933 žádná kriminalistická technika nestačila: v křečovitě sevřené ruce zavražděné Otýlie byly při ohledání těla nalezeny cizí vlasy. Zdánlivě bezcenný chomáč vlasů usvědčoval vraha – jenže v době, kdy neexistovala analýza DNA ani databáze profilů, si s ním četníci nevěděli rady. Pečlivě ho ale uschovali do spisu. A tak čekal v archivech na svou příležitost.

Čas plynul. Přišla druhá světová válka, komunistický převrat, 60., 70. i 80. léta – a případ Vranské stále odolával zapomnění. Zmínky o něm se objevily v literatuře i ve filmu, například v legendárním seriálu 30 případů majora Zemana byl volně inspirován touto vraždou díl s příznačným názvem „Kvadratura ženy“.

Každá další nalezená oběť rozčtvrcená v kufru okamžitě novináři přirovnávána k „případu Vranské“. Skutečná identita pachatele však zůstávala záhadou. Až na sklonku druhé dekády 21. století se zrodil pokus vrátit se k zaprášenému spisu a využít toho, co našim předkům chybělo – moderní vědy.

V roce 2017, u příležitosti 84. výročí zločinu, oznámil ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš odvážný plán: tým historiků a kriminalistů znovu otevřel archivní spisy vraždy Otýlie Vranské. Badatelé prostudovali původní vyšetřovací spis, dobové tiskové zprávy i všechny dochované důkazy.

Pracovali neoficiálně, bez nároku na obžalování dávno mrtvého pachatele – zato s pečlivostí detektivů. Do Galašova týmu patřili ostřílení odborníci, například bývalý kriminalista Josef Lottes (známý z vyšetřování spartakiádního vraha či tzv. orlických vražd) nebo znalec policejní historie Miloš Vaněček. Nechyběl ani specialista na forenzní genetiku Daniel Vaněk.

Všichni sdíleli jediné: touhu konečně rozlousknout dávné tajemství dvou kufrů. Policie první republiky kdysi udělala chyby, ale badatelé nyní využili pokročilé metody od analýzy DNA až po digitální archiválie. A také starou dobrou detektivní práci – logiku, zkušenost a „selský rozum“, jak sám Galaš zdůrazňoval.

Největší naději vkládali badatelé do testu DNA ze zachovaných vlasů. Ty kdysi našli za nehty a v dlani oběti a uložili do spisu. Po téměř 90 letech bylo možné z nich získat genetický profil a porovnat ho s potomky podezřelých. Galašův tým vypátral žijící příbuzné hned dvou někdejších podezřelých: Antonie Koklesové a také Josefa Pěkného.

S určitou nervozitou vědci zazvonili na dveře nic netušících lidí: „Dobrý den, pátráme po vrahovi Otýlie Vranské. Myslíme si, že vaše babička by o tom mohla něco vědět – mohl byste nám poskytnout vzorek DNA?“ Takovýto neobvyklý požadavek adresovali vnukovi Koklesové.

Překvapivě souhlasil. Získané genetické vzorky putovaly do laboratoře a s napětím se čekalo na výsledek. Mezitím badatelé nezaháleli. Probírali se starými spisy a narazili na archivní poklad: původní pitevní protokol profesora Františka Hájka, soudního lékaře, který tělo Vranské v roce 1933 ohledával.

A objevili zásadní nesrovnalost. Zatímco oficiální policejní zpráva z roku 1933 tehdy mylně uváděla jako příčinu smrti dvě sečné rány do hlavy, Hájkova pitevní zpráva jasně stanovila, že Otýlie Vranská zemřela vykrvácením z přetnutých krčních tepen – tedy proříznutím hrdla.

První smrtící útok tak přišel zezadu a byl veden velmi zručně a silně, doslova „od ucha k uchu“. Až poté, co oběť padla v bezvědomí k zemi, zasadil vrah další rány – sečnou zbraní do lebky a sedm bodnutí do hrudi, z nichž žádné už nebylo smrtelné.

Tato rekonstruovaná posloupnost vraždy obrátila celý případ naruby. Už bylo jisté, že pachatelem nemusí být šílený řezník s anatomickými znalostmi, jak se kdysi usuzovalo – ale klidně někdo, kdo umí zabít rychle a chladnokrevně podříznutím. Třeba voják zvyklý v boji potichu přeřezávat hrdla nepřátel. Profesor Hájek dokonce v roce 1933 do protokolu poznamenal, že nástrojem vraždy mohl být nejen řeznický sekáček, ale i vojenská šavle.

A rotmistr Pěkný jako válečný veterán důstojnickou šavli bezpochyby vlastnil – a uměl s ní zacházet. Badatelský tým si začal skládat střípky mozaiky: Pěkný měl kromě zkušeností také potřebné zázemí k rozčtvrcení těla. Byl jedním z mála podezřelých, kdo disponoval vlastním bytem s koupelnou a vanou – což byla v té době téměř luxusní výjimka, jež dokonale odpovídá stopám z místa činu (na kůži oběti se našla kokosová vlákna z koupelnové rohože a tělo bylo důkladně omyto).

Další podezřelá okolnost: Pěkný už den po vraždě náhle vypověděl nájem svého nuselského bytu, a to navzdory tomu, že neměl zajištěné jiné bydlení. Jako by potřeboval narychlo zmizet z místa, kde se něco strašlivého přihodilo. Mnohaleté zaprášené indicie začaly po letech do sebe zapadat.

Když byly v létě roku 2020 laboratorní testy vlasů dokončeny, tým netrpělivě očekával průlom. Jenže skutečnost se ukázala složitější. Analýza mitochondriální DNA (děděné po mateřské linii) neprokázala shodu mezi nalezenými vlasy a profilovým vzorkem vnuka Koklesové. Znamená to, že chomáč vlasů sevřený v ruce oběti nepatřil Koklesové – a nejspíš tedy patřil muži, pravděpodobně vrahovi.

Přímý důkaz v podobě DNA profilu Josefa Pěkného se ovšem nezískal: možní potomci rotmistra Pěkného buď nebyli dohledáni, nebo testování odmítli, a veřejně o tom Galašův tým raději pomlčel. I tak však řetězec nepřímých důkazů dostačoval k jasnému závěru. Na jaře roku 2023 dokončili badatelé závěrečnou zprávu a připravili veřejné odhalení.

21. září 2023, u příležitosti 90. výročí případu, oznámil ředitel Muzea Policie Radek Galaš na tiskové konferenci dlouho očekávanou zprávu: vrah Otýlie Vranské byl s velkou pravděpodobností identifikován. „Jsme na osmdesát procent přesvědčeni, že vraždil rotmistr Josef Pěkný,“ prohlásil Galaš před publikum kriminalistů a novinářů.

Zároveň dodal, že důležitou roli v činu hrála i Pěkného milenka Antonie Koklesová – byla podle všeho přímou účastnicí, ne-li spolupachatelkou vraždy. Zda jednala dobrovolně, nebo se stala nechtěným svědkem a musela pak Pěknému pomoci, už se asi nikdy přesně nedozvíme. Každopádně, případ Otýlie Vranské lze po devíti desetiletích považovat za objasněný.

Co se oné tragické noci s největší pravděpodobností stalo? Podle závěrů badatelů se Otýlie po odchodu od Šmelhausů nejspíš nakonec rozhodla vyhledat Pěkného v Nuslích. Neměla kam jinam jít a možná doufala, že ji rotmistr přece jen nechá přespat u sebe, když už mu věřila jako budoucímu ženichovi.

Do Nuslí to noční Prahou mohla stihnout za dvacet minut tramvají, nebo do hodiny pěšky. A tam – snad nad ránem 1. září – došlo ke zločinu. Mohla propuknout další hádka, možná Otýlie naléhala na Pěkného, aby dostál svému slibu sňatku. Pěkný měl ale hodně co ztratit: nejen že ženit se s ní nejspíš nechtěl, ale prozrazení poměru s prostitutkou by ho tehdy stálo celou vojenskou kariéru.

Ve 30. letech platil přísný zákaz styků vojáků z povolání s ženami lehkých mravů. Navíc tím, že jí nasliboval manželství, se Pěkný dostal do svízelné situace – takový slib byl právně vymahatelný a slečna Vranská ho mohla klidně začít vydírat nebo veřejně zostudit žalobou pro nesplnění příslibu. Někde v těchto mezních okamžicích zřejmě padlo rozhodnutí zbavit se nepohodlné dívky nadobro.

Rotmistr Josef Pěkný, vyznamenaný legionář, se proměnil v chladnokrevného vraha. V kuchyni či koupelně svého bytu chytil nic netušící Otýlii zezadu a jediným rychlým řezem nožem či šavlí jí přeťal hrdlo. Poté, co se zhroutila v kaluži krve, možná nastoupila ke slovu Koklesová – snad v afektu či pod nátlakem zasadila ležící umírající dívce několik ran do hlavy a srdce, aby se Pěknému zdála být spolupachatelkou.

Tělo pak společně odtáhli do koupelny, kde ho rozčtvrtili, zabalili do prostěradel a uklidili do dvou připravených kufrů. Aby co nejvíce zkomplikovali vyšetřování, rozhodli se kufry odeslat nočními vlaky na Slovensko různými směry. Jako voják mohl Pěkný teoreticky požádat i dva mladší vojíny, aby mu těžká zavazadla (každé vážilo přes 35 kilogramů) pomohli odnést na nádraží – netušíce, jaký náklad nesou. Nad ránem pak Pěkný s Koklesovou nasedli do vlaku a odjeli z Prahy, předstíraje překvapení, až se o hrůzném nálezu dozvěděli z novin jako všichni ostatní.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ot%C3%BDlie_Vransk%C3%A1

https://dvojka.rozhlas.cz/otylie-vranska-rozrezane-telo-divky-v-kufru-je-nejznamejsim-nevyresenym-pripadem-9138919

https://zpravy.aktualne.cz/vrah-otylie-vranske/r~2f04f7fe587411eea9eeac1f6b220ee8/

https://www.academiaknihy.cz/kniha/otilie-vranska-jak-to-bylo-doopravdy-s-jeji-vrazdou/