Článek
V chladném ránu 20. října 1940 nastoupila Štefa Petrová v protektorátní Praze do vlaku, který ji měl odvézt daleko na východ. V Evropě zuřila válka, ale díky paktu Německa a Sovětského svazu tehdy stále existovalo úzké okno, kterým se dalo legálně projít z nacisty obsazených Čech až do Moskvy.
Štefa Petrová toho využila – na základě zvláštního povolení překročila hranice a vydala se za svým manželem do exilu. Opouštěla tím nejen okupovanou vlast, ale také stoupající kariéru na pražských jevištích. Ve svých jednatřiceti letech udělala riskantní krok: následovat milovaného muže do ciziny a nejisté budoucnosti.
Tímto exulantem byl skladatel Vít Nejedlý – syn vlivného českého historika Zdeňka Nejedlého a důstojník, který odešel bojovat proti nacismu. O rok dříve, na jaře 1939, uprchl s rodiči z Prahy do Sovětského svazu, kde se připojil k formující se čs. zahraniční jednotce.
Petrová se s ním seznámila ještě před okupací, když působil jako korepetitor a začínající dirigent v Olomouci. Po nacistické invazi jej následovala do emigrace. Na podzim 1940 vystoupila z vlaku v Moskvě – v cizím městě, kde na ni čekal manžel, exilová komunita a zcela nový život. Za sebou nechala rodnou zemi i vše, co do té doby dokázala na hudební scéně.
Do velkého světa operety
Předválečný život Štefy Petrové začal v hanácké metropoli Olomouci. Tam se 19. prosince 1909 narodila jako Štěpánka Svačinková do rodiny místního obuvníka. Od mládí tíhla k hudbě a po studiích zpěvu vstoupila roku 1927 do souboru olomouckého divadla.
V nevelkém provinčním městě se rychle prosadila svým půvabem, temperamentem a jistým sopránovým hlasem. Zpočátku zpívala menší role v operách i operetách, ale brzy získala první výrazné příležitosti. Už v roce 1928 zazářila v titulní úloze operety Rose Marie, romantického hitu skladatele Rudolfa Frimla.
Diváci si šarmantní subretu oblíbili a nového talentu si všimla i odborná kritika. Pro mladou provincionální pěvkyni to byl průlom: Rose Marie se hrála s velkým úspěchem a její jméno se začalo skloňovat i za hranicemi Olomouce.
Právě opereta Rose Marie přivedla Petrovou do užšího kontaktu s tvorbou Rudolpha Frimla. Slavný rodák z Prahy, který od mládí žil v Americe a do vlasti jen občas zajížděl, jednal v té době v Evropě o uvádění svých děl. V rámci těchto cest několikrát navštívil také Čechy a při jedné z návštěv se zúčastnil představení, kde vystupovala nadaná olomoucká zpěvačka.
Jejich profesní setkání pro ni znamenalo cennou inspiraci a umělecké povzbuzení. Skladatel byl o třicet let starší, světácký a zvyklý na bohémský život v zámoří; pro mladičkou operetní subretu z Moravy představoval kontakt s ním dotek velkého světa. Větší kariérní skok do zahraničí se však tehdy nekonal.
Friml po čase odjel zpět do USA, kde strávil zbytek života. Pro Petrovou to znamenalo návrat do běžné divadelní reality. Zůstávala nadále ve skromných poměrech rodné Olomouce, odkud se kdysi toužila prozpívat na světové scény. V té době se však v místním divadle intenzivně sblížila s mladým dirigentem Vítem Nejedlým, což natrvalo změnilo její osobní i profesní směřování.
Navzdory náročné divadelní práci si postupně budovala renomé. Koncem 30. let hostovala Petrová také v Praze, kam ji lákaly větší příležitosti. V roce 1938 odešla z Olomouce definitivně: získala angažmá jako sólistka ve vyhlášeném pražském divadle Velká opereta.
Na této prominentní scéně záhy potvrdila pověst výtečné subrety – ztělesňovala zde charismatické operetní hrdinky a svým hereckým šarmem i jistým zpěvem si získávala pražské publikum. Jenže právě v době, kdy její hvězda začínala stoupat nad hlavním městem, zasáhla do jejího osudu velká historie.
Hvězda moskevské operety
Po příjezdu do Sovětského svazu v říjnu 1940 musela Petrová od základů změnit svůj život. Zpočátku se s manželem pohybovali v Moskvě, kde bylo třeba vyčkat na další vývoj války. Když nacistické Německo v červnu 1941 přepadlo Sovětský svaz, stali se z českých exulantů spojenci v boji proti Hitlerovi.
V rámci sovětské mobilizace vznikal i Československý armádní sbor – vojenská jednotka tvořená zahraničními Čechy a Slováky. Vít Nejedlý se přihlásil jako jeden z prvních. Místo bojové linie ale dostal na starost kulturní frontu: stal se vedoucím a dirigentem nově založeného Armádního uměleckého souboru, který měl povzbuzovat morálku československých vojáků. Do tohoto souboru se jako sólistka zapojila i Štefa Petrová.
Jako zkušená operetní subreta našla Petrová v Moskvě nečekané uplatnění. Místní Moskevské divadlo operety, tradičně velmi populární, přijalo talentovanou českou uprchlici do svého ansámblu. Na scéně moskevské operety se z ní rychle stala jedna z vyhledávaných hvězd. Přes jazykovou bariéru dokázala zaujmout publikum svým efektním projevem a profesionální technikou, kterou si osvojila v předválečných letech.
V exilu tak paradoxně dosáhla většího věhlasu, než jaký měla v rodné zemi – její jméno se prý v dějinách moskevské operety stalo pojmem. Během nejkritičtějších let, kdy se k Moskvě blížila fronta, s tímto souborem dokonce musela odjet do evakuace v dalekém Novokuzněcku na Sibiři. Ani tam ale divadlo nepřerušilo činnost a Petrová díky němu přečkala válečnou bouři v relativním bezpečí zázemí.
Ke konci války následovala Štefu Petrovou těžká osobní rána. Její manžel Vít Nejedlý, s nímž sdílela strastiplnou cestu exulanta, zemřel během bojového nasazení. V prosinci 1944 zamířil jako člen štábu sboru na frontu a počátkem roku 1945 během karpatsko-dukelské operace podlehl břišnímu tyfu. Podle dobových zpráv se smrtící událost odehrála 2. ledna 1945 a mladý kapelník a skladatel Nejedlý se tak už nedožil osvobození vlasti. Petrová zůstala v cizině sama – ovdovělá, ale v uniformě a se závazkem pokračovat v tom, co s manželem započali.
Až do konce války vystupovala s armádním uměleckým souborem před československými jednotkami, často v těsné blízkosti frontových linií. Zpívala vojákům v zemljankách, na provizorních pódiích i pod širým nebem, všude tam, kde se bojovalo za osvobození Československa. Její nadání sloužilo povzbuzení vojska, zatímco v soukromí nesla ztrátu životního druha.
Nový začátek v Olomouci (1945)
Když druhá světová válka skončila, vrátila se Štefa Petrová po téměř pěti letech domů. Olomouc, kde vyrostla a začínala, ji uvítala jako válečnou navrátilkyni i jako respektovanou umělkyni. V poválečném nadšení se olomoucké divadlo rozhodlo zřídit samostatný operetní soubor – a jeho vedením pověřilo právě Petrovou.
Z někdejší mladé subrety se tak stala umělecká šéfka. Před soubor, orchestřiště a zkoušky nyní předstupovala s obrovskou praktickou zkušeností ze dvou zemí a také s morálním kreditem ženy, která se neváhala obětovat pro vlast.
Během necelého roku, kdy stála v čele olomoucké operety, dokázala uvést několik výpravných klasických titulů. V září 1945 měla premiéru opereta Polská krev Oskara Nedbala a poté zařadila Petrová na repertoár i Stambulskou růži – nenáročnou, ale atraktivní operetu olomouckého rodáka Leo Falla.
V obou inscenacích se zhostila rovnou hlavních ženských rolí a dobové recenze na ni pěly pochvalu. Olomouckému publiku se vrátila o poznání zralejší a sebevědomější umělkyně, než jakou si pamatovalo z předválečných let.
Její olomoucká epizoda skončila už roku 1946, protože Petrovou opět přitáhla Praha. Československo mezitím vstoupilo do nové, poválečné éry – a rozběhl se i ambiciózní projekt vybudovat v hlavním městě druhou velkou operní scénu.
V budově někdejšího divadla 5. května vznikla Velká opera 5. května, moderní soubor, který se měl stát výkladní skříní progresivního hudebního divadla. Štefa Petrová neváhala a přijala nabídku stát se u toho jako sólistka. Přestěhovala se znovu do Prahy a rychle se zařadila mezi přední členy souboru.
Jak později vzpomínala, právě období v letech 1946–1948 patřilo k jejím nejšťastnějším v životě. Zde totiž dostala nejen vynikající role, ale pracovala i s invenčními režiséry, kteří přinášeli svěží pohled na klasická díla. Petrová najednou dosáhla mety, o kterou léta usilovala: zpívala velké operní role v novátorských inscenacích a sklízela potlesk publika i uznání kritiky.
Triumf na prknech i poslední pády
Proměna, jakou Štefa Petrová během války prošla, se projevila i v jejím repertoáru. Z operetní subrety se plynule vyvinula v charakterní operní sopranistku. Ve Velké opeře 5. května ztvárnila například Micaelu v Carmen v průkopnické inscenaci režiséra Alfréda Radoka, Neddu v Komediantech a trojroli Markétky, Etherey a Kunky v Janáčkových Výletech páně Broučkových.
Režisér Jiří Fiedler si ji oblíbil natolik, že Petrovou obsadil i do náročné dramatické role Leonory ve Verdiho Trubadúrovi. V roce 1947 pak přišel možná její největší úspěch na tomto novém působišti: v inscenaci Pucciniho Bohémy, kde působil jako uznávaný scénograf Ladislav Vychodil, zaujala v úloze koketní Musetty natolik, že se o jejím výkonu mluvilo jako o skutečné lahůdce pro milovníky opery.
Petrová v roli Musetty skloubila všechny polohy svého umění – temperament, komediální jemnost i hlasovou jistotu – a dokázala, že se vyrovná etablovaným operním pěvkyním.
Roku 1948 však do života Štefy Petrové znovu zasáhly vnější okolnosti. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla Velká opera 5. května začleněna pod Národní divadlo a přestala existovat jako samostatný soubor. Část jejích členů, včetně Petrové, přešla do Národního divadla, jiní byli odesláni do oblastí.
Pro Petrovou znamenalo spojení se ‚Zlatou kapličkou‘ určitý vrchol – stala se sólistkou opery Národního divadla v Praze. V 50. letech zde dostala ještě několik příležitostí, zejména ve zralých charakterových rolích. Zpívala například Kristlu v Na Starém bělidle a Dorlu v Psohlavcích, což byla její poslední nastudovaná role před odchodem do penze.
Po roce 1955 už její jméno z programu mizí. Zdravotní potíže a vyčerpání, které se u ní začaly projevovat, vyústily v to, že v roce 1957 ukončila aktivní kariéru. Po třiceti letech odešla relativně mladá, ve svých osmačtyřiceti letech. V té době už zůstávala spíše v ústraní a s publikem se rozloučila bez velkých gest.
Odchod z divadelního světa pro ni nebyl snadný. Štefa Petrová zůstala bezdětná a po ztrátě manžela i nejbližší rodiny žila poměrně osaměle. Dlouholeté vypětí, válečné útrapy a nahromaděný stres se začaly tvrdě projevovat na jejím zdraví. Bývalá hvězda, která dokázala naplnit hlediště smíchem a potleskem, se v soukromí potýkala s chmurami.
Úlevu stále častěji hledala v alkoholu. Její někdejší kolegové později vzpomínali, že Petrová postupně propadla silné závislosti na pití. Zprvu nenápadný zlozvyk přerostl v nemoc. V 60. letech už téměř nevycházela na veřejnost a někdejší slavné jméno upadalo do zapomnění.
Když 12. prosince 1972 v Praze zemřela, málokdo z mladší generace o ní věděl. Lékařská zpráva mohla uvádět selhání jater či srdce, ale její nejbližší věděli své: Štefa Petrová vlastně spáchala pomalou sebevraždu alkoholem. Bylo jí nedožitých 63 let.
Téhož roku odešel i muž, s jehož jménem se kdysi na počátku své dráhy umělecky setkala. Jen o měsíc dříve, 12. listopadu 1972, totiž na druhé straně světa zemřel hudební skladatel Rudolf Friml. Skonal v požehnaném věku 93 let v Hollywoodu, obklopen uznáním a slávou, zatímco její životní cesta se uzavřela v tichosti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Štefa_Petrová
https://operaplus.cz/jubileum-stefy-petrove/
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/NEJEDL%C3%9D_V%C3%ADt_1912%E2%80%931945
https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/dirigent-skladatel-vit-nejedly
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3184
https://musicologica.upol.cz/pdfs/mus/2006/01/12.pdf
https://theses.cz/id/uykx86/12150686
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?key=9769795361&repo=upolrepo
https://aleph.vkol.cz/rego/rg1219.htm
https://www.database.martinu.cz/people/public_view/6338/lang%3Aeng
https://edicedisk.amu.cz/wp-content/uploads/2017/12/Disk_32.pdf
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/FRIML_Rudolf_%28Charles%29_1879%E2%80%931972
