Zaživa pohřbeni v podzemí. Únosci zasypali 26 dětí ve starém kontejneru a nechali je jejich osudu

Většina z nich měla radost z letních prázdnin: hráli si, zpívali si písničky, těšili se na rodiny a letní pohodu. Jenže během několikasekundového bláznivého zvratu se jejich svět obrátil naruby. Tři ozbrojení muži zastavili autobus a s pistolí v ruce přinutili řidiče i děti, aby se stali oběťmi jednoho z největších hromadných únosů v historii USA.

Tento případ – známý jako „únos školního autobusu v Chowchille“ – vešel do dějin kvůli počtu obětí (27 lidí: 26 dětí a jeden řidič), nezvykle vysoké odhodlanosti pachatelů a děsivému faktu, že únosci oběti pohřbili do podzemí.

Chowchilla leží v centrální části Kalifornie, na půl cesty mezi San Franciskem a Los Angeles. V 70. letech tu žilo jen několik tisíc obyvatel, převážně farmáři a rodiny zaměstnané v zemědělství. Bylo to klidné místo, kde se lidé navzájem znali, děti byly zvyklé jezdit do školy autobusem, který měl charakteristickou žlutou barvu a patřil k neodmyslitelným symbolům maloměstského života.

Děti z Dairyland School měly 15. července 1976, stejně jako jiných letních dnů, radost: konečně prázdniny, horké počasí, baseball, limonády… Nic nenaznačovalo, že by se chystala jakákoli tragédie. Jenže zrovna to odpoledne se několik dětí nikdy nevrátilo domů podle plánu. Autobus, který je vezl, zmizel.

„Byl to normální den. Vedro, děti zpívaly písničky, těšily se na odpoledne. Kdo by si pomyslel, že za pár minut přijde šílená akce…“

vzpomíná jeden z obyvatel v pozdějších rozhovorech.

Ve školním autobuse sedělo 26 dětí ve věku od 5 do 14 let. Na jeho palubě byl i řidič Ed Ray, padesátník, kterého děti znaly a respektovaly – byl to laskavý pán, který často žertoval, ale zároveň byl pečlivý a dbal na bezpečnost. V ten den měl ještě několik zastávek, aby děti postupně vyložil v jejich domovech.

„Většina z nás si povídala, smála se. Já byla vzadu, s kamarádkou jsme se bavily o tom, že půjdeme odpoledne na zmrzlinu. Vtom se autobus prudce zastavil,“

vypověděla později jedna z dívek.

Najednou autobus na silnici zablokovala dodávka a někdo zamával zbraní, aby ho zastavil. Ed Ray možná myslel, že jde o nehodu, ale ve chvíli, kdy spatřil muže s brokovnicí a maskou, pochopil, že se děje něco zločinného. Děti začaly křičet. Tři ozbrojení únosci vtrhli do autobusu a donutili Eda, aby přešel k nim, stejně tak i děti. Zbraň mířila na první řady sedadel.

„Nesnažte se zdrhnout, jinak střílíme!“

si prý vybavují někteří účastníci.

Po chvilce zmatku naložili únosci děti a řidiče do dvou dodávek. Autobus nechali opuštěný u kraje silnice. Všech 27 osob tak zmizelo z povrchu zemského. Pár minut poté projížděli jiní lidé, kteří našli prázdný školní autobus bez řidiče a bez dětí. Rozjela se akce, která se zapsala do americké historie.

Pozdější vyšetřování odhalilo identitu tří pachatelů:

Všichni pocházeli z poměrně majetných rodin z okolí San Francisca. Nebyli to žádní brutální gangsteři, spíš mladí muži, kteří se potýkali s dluhy a chtěli získat peníze výkupným. Právě proto si vybrali hromadný únos dětí: předpokládali, že vyvolají obrovský tlak a že úřady nebo rodiče zaplatí miliony dolarů.

„Jen jsme se doslechli, že existují synci z bohatých rodin, kteří se rozhodli unést autobus plný dětí kvůli výkupnému. Bylo to skoro neuvěřitelné. Proč by to někdo dělal, navíc s ohledem na tak mladé oběti?“

komentoval jeden z policistů mediální šílenství.

Woods a bratři Schoenfeldové si pečlivě vyhlédli školní autobus, naplánovali, kde ho zastaví a jak oběti převezou. Doufali, že celé vydírání bude rychlé: chtěli požadovat 5 milionů dolarů po Státném školním úřadu v Kalifornii. Jenže netušili, že jejich akce se bude vyvíjet jinak, než si představovali.

Únosci měli dvě dodávky, do kterých namačkali všech 27 osob (26 dětí + řidič). Bylo extrémní vedro, uvnitř nebyla žádná klimatizace. Děti seděly těsně vedle sebe, měly strach, některé plakaly, jiné omdlévaly horkem a vyčerpáním. Únoscům to bylo jedno, jeli mlčky, občas syčeli, ať nikdo nevyvádí, nebo je zastřelí.

„Bylo to jako sardinky v plechovce. Příšerné vedro, tma. Některé děti křičely, některé se pomočily. My starší jsme se je snažili uklidňovat, ale sami jsme se báli k smrti,“

uvedla později devítiletá dívka, jedna z obětí.

Tato hrůzná cesta trvala zhruba 11 hodin, během nichž únosci autem křižovali silnice severně směrem do okresu Alameda. Za tmy dorazili k místu, které mělo pro děti a řidiče představovat podzemní vězení.

Kriminální trio dojelo do opuštěného kamenolomu v blízkosti města Livermore (asi 160 km od Chowchilly). Tam připravili podzemní bunkr – vlastně nákladní kontejner (část přívěsu od kamionu), který zasypali zeminou. Vytvořili tak provizorní podzemní kobku, kam chtěli oběti zavřít, dokud nedostanou výkupné.

Děti a řidič byli při příjezdu do lomu vytaženi z dodávek. Byla hluboká noc, většina z nich téměř spala nebo byla v polovědomí. Vtom je únosci seřadili a nutili je vlézt do tmavého otvoru, který vedl do podzemního prostoru kontejneru. Měli k dispozici jen pár baterek.

„Vypadal to jako nějaký úzký tunel, vedoucí do černé díry. Jeden chlap křičel: ‚Rychle, dolů!‘ Děti plakaly, já se snažil je uklidnit, ale byl jsem taky vyděšený,“

vzpomínal později řidič Ed Ray.

Když dovnitř vlezl poslední, únosci kontejner začali zasypávat a uzavřeli vchod něčím těžkým (plechy, prkna, hlína). Tím se 27 lidí ocitlo de facto pohřbených zaživa ve starém přívěsu. Měli jen minimum světla z jedné malé lampičky, trochu jídla a vody… a skoro žádný vzduch.

Kontejner měl rozměry asi 8 metrů na délku a 2–3 metry na šířku, nebyl však v dobrém stavu. Byly tam nějaké matrace, pár balíků müsli a voda v barelu. Vzduch se dovnitř dostával jen skrze improvizovanou ventilaci. Děti v panice křičely, Ed Ray se je snažil organizovat a uklidňovat.

„Řekl nám: ‚Musíme se dát dohromady, vydržte. Nesmíme panikařit, najdeme cestu ven.‘ Tím nám dodal trochu odvahy,“

vypověděl jeden z chlapců.

Byl tam hrozný zápach, vedro, děti měly hlad i žízeň. Nikdo netušil, co se bude dít dál. Mnohé se bály, že je únosci nechají v kontejneru zahynout, pokud se nedočkají výkupného.

Mezitím se Chowchilla ocitla ve stavu paniky. 26 dětí nezvěstných, plus řidič. Policie našla jen opuštěný autobus. Rozjelo se obrovské pátrání, do něhož se zapojily i federální úřady (FBI). Rodiče se hroutili, novináři se sjížděli do městečka. Ale únosci se neozvali – zatím nebyl žádný telefonát s požadavkem na výkupné. Dnes víme, že se pokoušeli volat, ale linky byly přetížené mediálním chaosem a nepodařilo se jim dovolat.

Ed Ray a starší chlapci (14letí) začali zkoumat, zda je možné uniknout. Všimli si, že střecha kontejneru je zpevněná, ale nahoře je poklop pokrytý hlínou a dřevem. Rozhodli se, že se pokusí hlínu odhrabat a vytlačit víko. Bylo to obtížné, protože únosci navršili těžké železné desky i stoh betonových bloků.

„Já i další kluci jsme přemisťovali matrace na sebe, abychom dosáhli na strop. Ed Ray nás povzbuzoval: ‚Jen do toho, synku! Dokážeme to!‘ Pomalu jsme oddělávali vrstvy hlíny, plazili se proti stropu. Dusili jsme se, ale makali jsme dál,“

vzpomínal 14letý Michael Marshall.

Trvalo asi 16 hodin od uvěznění, než se skupině povedlo uvolnit kryt. Ještě byla hluboká noc, ale Ed Ray a dva kluci se protáhli úzkou škvírou, odhrnuli hlínu a nakonec vyšli na povrch. Když spatřili noční oblohu, nemohli uvěřit.

„Nemohli jsme věřit, že se to povedlo. Hlavně jsme měli strach, že venku čekají únosci se zbraněmi. Ale nikde nikdo…“

popisuje jeden z nich.

Poté pomohli dalším dětem vylézt. Všichni měli hlad, byli špinaví, vyděšení, ale naživu. Skupina se v noci vydala po cestě v lomu a narazila na hlídače, který ihned zavolal policii.

Když policisté v noci uviděli 27 unavených, špinavých a vystrašených lidí, nemohli věřit vlastním očím. Po chvíli ověřování bylo jasné, že to jsou pohřešované děti z Chowchilly. Okamžitě zavolali sanitky, jídlo, vodu a informovali rodiče. Bylo 17. července 1976 ráno – tedy dva dny po únosu. Obrovská úleva se šířila městečkem Chowchilla.

„Děti byly pokryté prachem, měly kruhy pod očima. Plakaly úlevou, objímaly Eda Raye. Bylo to dojemné i děsivé zároveň,“

vylíčil jeden z policistů novinářům.

Rodiče plakali a děkovali bohu, že jejich děti přežily. Ed Ray se stal okamžitým hrdinou – novináři psali o jeho odvaze a vůdčích schopnostech. Mnozí vyzdvihovali i starší chlapce, kteří pomohli prorazit strop. Celá Amerika sledovala příběh v přímých přenosech.

„Udělali jsme, co jsme museli. Věděli jsme, že nikdo jiný nám nepomůže, tak jsme se z té díry museli dostat sami,“

řekl skromně Ed Ray, když se ho ptali, jak se cítil v roli zachránce.

Woods a bratři Schoenfeldové plánovali požadovat výkupné 5 milionů dolarů. Údajně zkusili opakovaně volat na školní úřad v Chowchille, ale narazili na přetížené telefonní linky – protože rodiče, novináři i policie neustále volali. Frustrovaně to vzdali. Během té doby se děti mezitím samy osvobodily, takže únosci už ke svému plánu nedostali šanci.

FBI a kalifornská policie brzy vysledovaly stopy, že ve vlastnictví rodiny Woodsů je opuštěný kamenolom poblíž Livermore. Po pár dnech vyšetřování se jim podařilo zatknout Jamese a Richarda Schoenfelda. Fred Woods utekl, ale zanedlouho byl dopaden v kanadském Vancouveru. Všichni tři se ke zločinu přiznali a skončili za mřížemi.

„Bylo to jedno z nejrychlejších vyšetřování, protože při tak velkém rozsahu únosu pachatelé zanechali dost stop a navíc se sami prozradili vlastnictvím kamenolomu,“

konstatoval mluvčí policie.

Všichni tři pachatelé byli obžalováni z vícenásobného únosu, nezákonného uvěznění, pokusu o vydírání a řady dalších zločinů. Veřejnost byla pobouřená: unést tolik dětí a zaživa je pohřbít v kontejneru bylo považováno za mimořádně hrůzné. Mnozí volali po nejpřísnějším trestu.

„Děti měly i psychické následky. Viděly zblízka, jak jim míří na hlavu pistole. Byly v kontejneru, bály se smrti. Tohle nebyl běžný zločin, to byla ohromná trauma pro celé rodiny,“

zaznělo při soudním řízení.

Soud v roce 1977 odsoudil Woodse i oba Schoenfeldy k doživotním trestům (bez stanovení konkrétní délky) s možnou žádostí o podmínečné propuštění.

„Oni chtěli vykoupit svůj život penězi, a přitom mohli způsobit hromadnou smrt. To je nepřijatelné. Jejich činy jsou neomluvitelné,“

napsal v prohlášení soudce.

Po incidentu se v Chowchille rozjel masivní program psychologické podpory dětí a jejich rodin. Mnohé z nich se bály jezdit autobusem, některé měly noční můry a trpěly posttraumatickým stresem. Specialisté radili rodičům, aby je jemně zapojovali do běžného života a naslouchali jejich potřebám.

„Jedné noci jsem se probudila a myslela jsem, že jsem zpátky v kontejneru. Musela jsem rozsvítit lampu, abych zjistila, že jsem v posteli,“

svěřila se jedna z unesených dívek v dokumentárním pořadu.

Ed Ray byl oceněn za svoji odvahu, obdržel řadu vyznamenání od města i státu. Místní obyvatelé ho považovali za hrdinu, který udržel děti při životě v těch nejhorších chvílích. Sám ale také prošel psychickými potížemi – noční můry, pocity viny. Do konce života však zůstal skromným mužem: „Dělal jsem jen, co bylo třeba,“ opakoval.

James a Richard Schoenfeld se ve vězení chovali relativně slušně, snažili se získat předčasné propuštění. Po několika zamítnutích byli nakonec Richard Schoenfeld propuštěn v roce 2012 a James Schoenfeld v roce 2015. Veřejnost se k tomu stavěla rozporuplně – někteří argumentovali, že žádné dítě nezemřelo a Schoenfeldové byli v době činu mladí. Jiní připomínali, jak traumatický únos to byl.

„Kdybych věděl, co ten čin způsobí těm dětem, nikdy bych do toho nešel,“ kál se jeden z bratrů u soudu.

Fred Woods, považovaný za vůdce, byl opakovaně žádán o podmínečné propuštění, ale soud a komise to dlouho zamítaly s odůvodněním, že neprojevil dostatečnou lítost a zůstává rizikem. Nakonec byl i Woods propuštěn na podmínku v roce 2022, což opět vzbudilo debatu, zda je spravedlivé, aby strávil na svobodě zbytek života poté, co způsobil tak obrovské trauma.

Případ „Chowchilla, 1976“ se stal jedním z nejpodivnějších a nejdramatičtějších únosů, které svět kdy viděl.

Zdroje:

https://www.cityofchowchilla.org/300/1976-Bus-Kidnapping

https://en.wikipedia.org/wiki/1976_Chowchilla_kidnapping

https://www.cbsnews.com/pictures/chowchilla-bus-kidnapping-frederick-woods-rare-photos-from-one-of-the-largest-kidnappings-in-u-s-history/

https://edition.cnn.com/2023/12/02/health/chowchilla-childhood-trauma/index.html

https://www.cbsnews.com/news/chowchilla-bus-kidnapping-survivor-never-before-seen-interview/