Článek
Zdeněk Pohlreich je znovu na scéně. Po devíti letech moderování pořadu „Ano, šéfe“, několikaleté pauze a stovce odvysílaných epizod si možná leckdo řekl, že už je téhle televizní reality show dost. Ale není. Důkazem je fakt, že se populární pořad vrací na obrazovky a podle Pohlreicha samotného je situace v české gastronomii stále dost zoufalá na to, aby stálo za to „obrazně řečeno, vrátit se do ringu“.
Změnilo se něco?
Člověk by čekal, že po letech televizního převychovávání hospodských už nebude co řešit. Restaurace se buď poučily, zkrachovaly, nebo zavřely, a svět by měl být o něco lepší. Jenže Česko, jak se zdá, má nevyčerpatelné zásoby podniků, které jsou i po letech schopné šokovat. Sám Pohlreich v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas přiznal: „Naivně jsem si myslel, že už je to lepší, ale není. Jsou podniky, které se 25 let nepohnuly z místa.“
„Ano, šéfe“ je fascinující právě proto, že v sobě spojuje dvě věci, které Češi milují ze všeho nejvíc: šokující selhání a jejich následnou nápravu za doprovodu peprných komentářů. A kdo jiný by měl provést tuhle gastronomickou terapii národa než právě Pohlreich – šéfkuchař, který je sám sobě největším kritikem?
Přestože se Pohlreich označuje už spíš za manažera než za kuchaře („ideálně byste měl mít kancelář už okolo čtyřicítky, pak už je to blbý“), stále je to on, kdo přináší pořadu nezaměnitelné charisma. Ano, možná s věkem trochu „vyměkl“, jak sám přiznává, a nepouští se už do divokých hádek jako kdysi, ale stále má momenty, kdy se jeho proslulá výbušnost vrátí v plné síle. Jsou situace, které ani on „nemůže přejít v klidu a musí se pípat“. Naštěstí pro diváky i pro něj samotného.
Doma už nevaří
Zajímavým paradoxem Pohlreichova života je, že zatímco v televizi zachraňuje cizí restaurace před krachem, sám doma už téměř nevaří. Vaření přirovnává ke hře na hudební nástroj, a bez tréninku „už to prostě není ono“. Představa šéfkuchaře, který se doma občas zmůže jen na „krůtí krky pečené se zeleninou“, je půvabně ironická. Možná ale právě díky tomu dokáže být k ostatním hospodským o něco shovívavější.
Pohlreich se také nijak netají tím, že ho některé trendy moderní gastronomie přímo iritují. „Vadí mi posedlost Instagramem, kdy všichni pořád něco fotí a sdílí. Jídlo se stává příliš technické, příliš okázalé. Někdy je to až sterilní,“ říká šéfkuchař, který za svou kariéru prošel restauracemi od Česka přes Německo, USA, až po Austrálii. Jeho kritika má váhu. A zároveň ukazuje, proč se jeho pořad nikdy úplně neomrzí: Pohlreich totiž nedělá kompromisy. Říká věci, které si myslí mnoho hostů, jen nemají odvahu je vyslovit nahlas.
Obnovená série „Ano, šéfe“ už podle Pohlreicha přinesla situace, které ho přiměly pochybovat o tom, kam až může gastronomická beznaděj zajít. Jedna z restaurací, kterou během natáčení navštívil, ho dokonce přinutila přiznat, že „tohle je opravdu silný tabák“. Jako by tím mezi řádky naznačoval, že není příliš fér „nadávat hospodám, které přežily covid“, a přesto musí. Formát pořadu to vyžaduje. A divák to očekává.
Bude to zase legrace?
Je otázkou, jestli se s přibývajícími díly nedostaví lehká únava, ale z Pohlreichových slov lze číst něco jiného: tenhle pořad je pro něj vlastně zdrojem energie. Není to rutina, spíš adrenalinová terapie, kdy se opakovaně diví, jak lidé dokážou snést špatné jídlo a špatné služby. Když říká: „Pánbůh zaplať, že to neděláme takhle,“ divák mu věří. A možná právě tohle je klíč k úspěchu „Ano, šéfe“. Není jen o jídle, ale především o schopnosti být upřímný – bez obalu, bez ohledu na následky.
Proč tedy Češi potřebují Zdeňka Pohlreicha i po tolika letech? Protože někdo stále musí otevřeně říct, že některé věci jsou jednoduše špatně. A v dnešní době, kdy se slušnost někdy zaměňuje za mlčení, to není málo. Pohlreich svou návratovou sérií dokazuje, že i když zestárl a trochu zjemnil, jeho schopnost trefně pojmenovat věci nezmizela. Dokud budou v Česku existovat restaurace, které si pletou podnikání s parodií, bude tu potřeba i „Ano, šéfe“. A bude tu potřeba i Pohlreich.
Zatím tedy vítejme jeho návrat. Může být poslední. Ale taky nemusí. Konec konců, sám Pohlreich říká, že pokud něco funguje, není důvod to měnit. A Češi evidentně stále potřebují někoho, kdo jim umí říct na rovinu, že „to jídlo nestojí za nic“.
Zdroje:
https://www.youtube.com/watch?v=tcu6OS7mhZQ
https://www.youtube.com/watch?v=MISZPDUSdcU
https://www.youtube.com/watch?v=DbyPtevQJvA
https://www.extra.cz/pohlreich-kapl-bozskou-ano-sefe-je-na-spadnuti-a-restaurace-jsou-porad-bidne-a614d
