Ze skromných poměrů mezi šlechtu a průmyslové magnáty. Rod Kleinů přesto čekal neslavný konec

Kleinové. Jméno, které ještě před sto padesáti lety patřilo k podnikatelské elitě Rakouska-Uherska. Ještě na počátku 19. století stáli bratři Kleinové bosýma nohama na horské půdě Jeseníků jako synové chudého venkovana – a o pár desetiletí později už třímali v rukou šlechtické tituly a obří bohatství.

Čtyři sourozenci – Franz, Libor, Albert a Hubert – založili kolem roku 1828 rodinnou firmu Gebrüder Klein (Bratři Kleinové). Začínali skromně, úpravami zahrad a stavbou silnic na Moravě, avšak brzy se vrhli na odvážnější podnikání. Ozubená kola průmyslové revoluce se právě roztáčela – a oni se nebáli skočit mezi ně.

Od poloviny 30. let 19. století bratři objevili nové kouzlo: železnici. V roce 1837 dokončili svůj první úsek tratě z Vídně do Gänserndorfu a pak už je nic nezastavilo. V následujících dekádách postavili na území monarchie neuvěřitelných 3 700 kilometrů železnic a k tomu 700 kilometrů silnic.

Koleje pokládali všude – od nížin střední Moravy až po alpské průsmyky. Na trati Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Bohumína se jejich firma směle zapojila už roku 1836, záhy poté samostatně postavila celou dráhu Olomouc–Praha. Jejich dílem byly i odvážné tunely na Semmeringu vedoucí do Terstu a mnohé další prestižní stavby.

Rychlost, kvalita, odvaha. Bratři Kleinové přijímali zakázky, na které si jiní netroufali, a plnili je levně a rychle. V půli 19. století už jejich stavební firma patřila k největším ve střední Evropě. Za vydělané peníze skupovali doly, hutě a železárny.

Už v roce 1844 získali celé vízmberské panství v podhůří Jeseníků – včetně zámku Vízmberk (tak se do roku 1948 nazývala Loučná nad Desnou), sobotínských železáren a zdejšího areálu zbrojovky. Na náměstí v Brně si postavili honosný městský palác. Z potomků venkovského domkáře se stali průmyslní magnáti.

Když v červenci 1858 zazněla slavnostní fanfára, bratři Kleinové byli povýšeni do šlechtického stavu a získali přídomek „von Wiesenberg“ – podle německého názvu Loučné nad Desnou. O několik let později jim císař udělil dědičný titul svobodných pánů.

Baron Franz, Baron Albert… Znělo to hrdě, ale oni sami dobře věděli, odkud vzešli. Podle dochovaných zpráv se na svém panství chovali s respektem k přírodě i poddaným. Nehráli si na šlechtu z krve modré – byli to muži z lidu, kteří své bohatství tvrdě vybudovali vlastníma rukama.

Albert Klein, třetí z bratrů, našel zalíbení v drsném romantismu Jeseníků. Právě on zakoupil sobotínské železárny a okolní lesy a v jedné z budov zbrojovky zřídil nový krásný zámek. Na protější stráni, oddělené jen údolím a silnicí, pak rodina nechala vybudovat monumentální hrobku – jako by i po smrti chtěli shlížet z vrchu na své dílo.

Albert se správy sobotínských podniků ujal po bratrovi Franzovi a zanechal zde výraznou stopu. Na sklonku života se však potýkal s únavou a nemocemi. Psal se rok 1877 a industriální impérium bratří Kleinů začalo poprvé zvolna skřípat – toho roku Albert v Sobotíně skonal. Ve stejném období firma Gebrüder Klein postupně ustala s výstavbou nových železnic. Stavitelská horečka opadla a pomyslná lokomotiva rodinného podnikání začala brzdit.

Albertův dědic, syn Friedrich, se snažil pokračovat v otcově odkazu. Mladý baron ale už nežil v tak dynamické době průmyslových zázraků. Konkurence rostla a rodinné bohatství se tenčilo. Dle dobových pramenů ani neměla nová generace rodiny Kleinů stejnou vůli a pracovní zápal jako jejich předci. Spíše žili z rodinného bohatství a užívali si pohodlného života.

Přesto se Friedrich Klein rozhodl manifestovat urozené postavení rodiny nákladnými projekty – přestavěl sobotínský zámek a plánoval i výstavbu okázalé rodové hrobky.

Stavba mauzolea na kamenitém vršku naproti zámku začala roku 1880 a protáhla se na sedm let. Architekt Wenzel Baumheyer navrhl kapli s kryptou v novorenesančním stylu, inspirovanou italským Palladiem. Hrobka měla pojmout až čtyřicet rakví, mít honosnou mramorovou výzdobu, sochy andělů a kolem parčík s fontánou.

Ne vše se nakonec uskutečnilo – například zdobený bazén a květinové záhony zůstaly jen na papíře, jelikož finance nestačily. Přesto výsledná stavba budila úžas. Pískovcová kaple s kupolí bohatou freskovou malbou Franze Jobsta a sochami okřídlených andělů se stala nepřehlédnutelnou dominantou kraje.

„Svou honosností se nezadala s rodinnými hrobkami předních šlechtických rodů,“ píše se v jednom dobovém listu. V říjnu 1887 byly do krypty slavnostně uloženy ostatky zakladatele rodu Alberta Kleina a jeho nejbližších. Rodina Kleinů tím symbolicky stvrdila svůj status – byť právě v době, kdy jejich někdejší podnikatelská sláva začínala pohasínat.

Bohužel použitý materiál se výtečně hodí do prostředí slunné Itálie, ale do drsnějšího prostředí jesenického podhůří už tolik ne. Do hrobky neustále zatékalo, držela se tam vlhkost ani stavební úpravy nedokázaly tyto neduhy odstranit.

Na přelomu století se industriální monarchie chýlila ke konci a s ní pomalu mizela i zář Kleinsche Eisenbahn-Könige – „železničních králů Kleinů“. Ještě v roce 1910 byl baron Hubert Klein (Albertův synovec) poslancem říšské rady ve Vídni. Jenže další generace už podobně schopné následovníky neměla.

Po roce 1918 přišel rozpad říše, světová válka rozvrátila hospodářství a šlechtické tituly byly v novém Československu zrušeny. Rodina sice stále držela majetky na Moravě a ve Slezsku, avšak ekonomicky už nikdy nenavázala na někdejší úspěchy. V roce 1919 se kvůli vlhkosti přestalo pohřbívat do sobotínského mauzolea úplně.

Klid mrtvých v Sobotíně netrval dlouho. Druhá světová válka zasadila rodu Kleinů poslední ránu. Po roce 1938 se Sobotínsko stalo součástí Sudet; zdejší německá šlechta se ocitla ve víru války a politických tlaků. Někteří členové rodiny odešli do ústraní, jiní se snažili majetek udržet stůj co stůj.

Jenže dějiny byly neúprosné. V létě 1945 nový československý stát zkonfiskoval na základě Benešových dekretů veškerý majetek Kleinů. Poslední potomci průmyslnického rodu byli vypovězeni ze země. Zámky v Loučné i Sobotíně převzaly úřady a lid. A rodinné mauzoleum? To zůstalo opuštěné, bez ochrany, otevřené komukoli…

Nebylo třeba dlouho čekat. Do prázdné hrobky brzy začali pronikat zloději a vandalové. Honba za pokladem mrtvých baronů proměnila kapli v děsivou ruinu. Zdivo hyzdily vlhké mapy a mráz trhal ozdobné římsy. Místní kroniky vyprávějí o hyenách, které pro trochu peněz neváhaly vypáčit těžká víka rakví a brát mrtvým zlaté zuby.

Kovové sochy andělů kdosi rozbil a snad odvezl do sběru, sarkofágy byly rozházené a vykradené. Co nedokázal zničit člověk, dodělala voda. Do ztichlé hrobky zatékalo, prameny pod kopcem podmáčely základy a kaple se stala nebezpečnou troskou. Obec nechala v padesátých letech zazdít vstup do krypty, ale ani to nájezdy lačných vandalů nezastavilo.

Po desítky let ležely ostatky rodiny Kleinů v poničené kryptě bez důstojného dozoru. Až v 60. letech se místní vlastivědné muzeum zasadilo o provizorní zajištění hrobky. Dřevěné rakve byly nahrazeny kovovými a vchod zatarasen; k opravě památky však nedošlo.

Teprve po pádu komunismu mohla obec Sobotín převzít polorozpadlé mauzoleum do své správy. Roku 1999 tak mohli být nebožtíci konečně vysvobozeni – ostatky dvanácti členů rodu byly vyzdviženy, uloženy do nových rakví a přeneseny do hrobky u sobotínského kostela. Potomci rodiny, žijící v zahraničí, se na této pietní akci finančně podíleli. Na zdi kostela dnes visí pamětní deska se jmény zesnulých baronů.

Mauzoleum na kopci však zůstalo prázdné. Po roce 2010 obec vytrvale sháněla prostředky na jeho záchranu. Současný stav je stabilizovaný – kaple dostala novou střechu, odvodnění i opravené schodiště. Přesto interiér stále nese jizvy po vandalismu: sochy andělů chybí, mramorová andělská postava z krypty je roztříštěná a stěny kaple hyzdí letité čmáranice dětí a mládeže.

Unikátní stropní freska v kupoli – výjevy z Umučení Krista – naštěstí přežila, snad jako symbol naděje Památkáři zařadili mauzoleum mezi nejohroženější památky v zemi a při zvláštních příležitostech zpřístupňují jeho zšeřelý vnitřek veřejnosti. Kdo sem vystoupá, tomu se naskytne úžasný pohled na kdysi monumentální místo posledního odpočinku.

Osud rodu Kleinů tak naplňuje rčení o pomíjivosti slávy: zázračný vzestup z chudoby do bohatství, vrchol plný moci a uznání, a nakonec pád do zapomnění a prachu. Za dvě století dokázali Kleinové přetvořit krajinu i historii – a stejně tak historie nemilosrdně přetvořila je.

Přesto jejich jméno zcela nevymizelo. Zámek v Sobotíně, který si kdysi bratři zbudovali, dnes po nákladné rekonstrukci slouží jako luxusní hotel a pyšní se názvem Klein. Návštěvníci tu mohou přenocovat v zámeckých komnatách pojmenovaných po prominentních členech rodiny a v podzemním wellnessu vedlejšího hotelu Sidonie (opět jméno dle ženy z rodu Kleinů) relaxovat obklopeni odleskem zašlé noblesy.

Zdroje:

https://regiony.rozhlas.cz/vandalove-malem-znicili-unikatni-mauzoleum-rodiny-kleinu-ktere-stoji-u-sobotina-7429535

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/mauzoleum-rodiny-kleinu-v-sobotine

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kleinov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrobka_Klein%C5%AF_(Sobot%C3%ADn)

https://www.euro.cz/clanky/ve-jmenu-zelezeznice-884673/