Žena za pultem: Socialistická samoobsluha plná zboží, vztahů i ideologie

Už při premiéře v prosinci 1977 šlo o divácký fenomén – miliony lidí seděly u obrazovek a sledovaly nejpopulárnější pořad tehdejší televize. Dnes vzbuzuje seriál spíše ironický úsměv: jeho idylický obraz socialistického obchodu s úsměvem ochotných prodavaček a plnými regály působí v kontextu reálných front a prázdných pultů 70. let poněkud absurdně​.

Seriál vznikl v éře tzv. normalizace jako součást snahy přiblížit divákům „hrdiny všedního dne“ v pozitivním světle​. Scénář napsal zkušený Jaroslav Dietl, přezdívaný „dvorní scenárista“ Československé televize, který stál i za dalšími hity jako Nemocnice na kraji města či Major Zeman. Režie se ujal Jaroslav Dudek, rovněž osvědčený televizní tvůrce.

Dietlův záměr byl tentokrát ukázat, že i za pultem samoobsluhy může stát hrdinka hodná obdivu – usměvavá a obětavá prodavačka, jakou by si přál mít v obchodě každý​. Televizní vedení tomuto konceptu nadšeně požehnalo, vždyť šlo o ideální látku: příběh „obyčejných lidí“, který nenápadně vyzdvihne hodnoty socialismu (kolektiv, poctivou práci, úslužnost)​.

Zajímavostí je, že Jaroslav Dietl měl původně o hlavní představitelce jinou představu. Uvažovalo se prý dokonce o populární Jiřině Bohdalové nebo Janě Hlaváčové​. Nakonec však „přišlo doporučení shora“, že prodavačku Annu musí hrát Jiřina Švorcová​ – herečka známá jako oddaná členka KSČ a předsedkyně Svazu dramatických umělců​.

Dietl se zprvu zhrozil; Švorcová mu připadala politicky příliš exponovaná, navíc byla starší, než si pro roli představoval​. Politické hledisko však zvítězilo. A tak byla do hlavní úlohy obsazena právě Jiřina Švorcová, tehdy 49letá, která jako jedna z mála hereček otevřeně podporovala vládnoucí režim. Z dnešního pohledu je ironické, že právě tato „zarytá komunistka“ nakonec ztvárnila postavu, jejíž soukromý život byl na tehdejší poměry dost nekonvenční – ale o tom až později.

Hlavní hrdinkou je Anna Holubová (Jiřina Švorcová), zkušená prodavačka, která nastupuje do velké smíchovské samoobsluhy potravin. Anna je představena jako pracovitá žena středního věku, která si po rozvodu buduje nový život – nejen kariéru v obchodě, ale i rodinné zázemí. Žije s dospívající dcerou Michalou a malým synem Petrem, což samo o sobě nebyl pro socialistickou hrdinku zrovna typický status (rozvedená samoživitelka).

Každý z dvanácti dílů seriálu pokrývá zhruba jeden rok Annina života​ a soustředí se na jednu epizodu z práce či soukromí. Anna si postupně získává respekt kolegů i zákazníků svou obětavostí a lidským přístupem, zároveň však musí řešit všední starosti – od nedorozumění na pracovišti až po trable s dětmi v pubertě.

Vedle Anny seriál představuje pestrou mozaiku postav z prostředí samoobsluhy. Je tu dobrosrdečný vedoucí prodejny Václav Karas (Vladimír Menšík), starý praktik a straník, který své zaměstnance familiárně nazývá hokynáři (používá tak prvorepublikový výraz pro obchodníky)​.

Jeho pravou rukou je zástupce Vilímek (Zdeněk Řehoř), který dbá na plnění plánů a občas žehrá na Anninu měkkost k zákazníkům. V oddělení ovoce-zelenina pracuje nesmělá Jiřina (Lenka Termerová) – koktavá prodavačka, jejíž roztomilá vada řeči a snaha zapadnout si získaly srdce diváků​. U pultu lahůdek kraluje mladá Olinka (Hana Maciuchová), Annina pohledná kolegyně, která během seriálu stihne prožít romanci a v 11. díle i svatbu ve velkém stylu.

Za pultem masa zase vládne rázná řeznice Lada (Karolina Slunéčková), do níž se zakouká nesmělý skladník Oskar (Jaromír Hanzlík) – jejich vztah tvoří ústřední linku jedné z epizod. Nechybí ani dvě věčně hašteřící pokladní (Daniela Kolářová a Božena Böhmová), starosvětská důchodkyně Kubánková vypomáhající ve výkupu lahví (Marie Motlová) či ambiciózní učnice Zuzka (Simona Stašová).

Seriál nemá strhující dějovou zápletku v tradičním slova smyslu – plyne spíš epizodicky, jako sled střípků ze života obchodního kolektivu. Dramatično pramení z obyčejných situací: jednou se řeší manželská krize kolegyně, jindy nedostatek pomerančů na vánoční trh, pak zas drobná krádež v prodejně nebo konflikt se zlým zákazníkem.

Anna Holubová funguje jako morální opora a „vrba“ pro své okolí. Sama si prochází proměnou – zpočátku váhá, zda náročnou práci zvládne a jak ji přijmou děti, postupně ale roste její sebevědomí. V osobním životě poznává sympatického řidiče Karla (Petr Haničinec), s nímž naváže vztah. Jejich romance probíhá decentně na pozadí, ale na tehdejší poměry otevřeně: Anna jako rozvedená žena tráví čas s partnerem „na hromádce“, což tvůrci naznačí i společnou postelovou scénou.

Právě tento prvek byl v době premiéry vnímán jako nezvykle odvážný – hrdinka nežije zcela počestně podle socialistických ideálů rodiny, což některé mocipány zaskočilo​. Pro diváky však byla Annina lidskost a citový život spíše plus, díky němuž nepůsobila jako plakátová postava.

Seriál Žena za pultem poutavě zachycuje dobové reálie obchodů v 70. letech. Děj se odehrává ve velké městské samoobsluze patřící národnímu podniku Pramen – tedy v síti prodejen potravin provozované státem​. Zajímavé je, že samoobslužný prodej (kdy si zákazník zboží vybírá sám) nebyl v té době ještě úplně samozřejmostí.

I v této moderní prodejně totiž zákazníci stojí fronty u jednotlivých pultů – zvlášť na úseku zeleniny, masa a lahůdek. Seriál věrně ukazuje každodenní rutinu: ráno se zvedá mříž, zaměstnanci nastupují v bílých pláštích do služby, vedoucí Karas udílí úkoly a pokyny k vystavení zboží. Během dne prodavačky váží zeleninu, krájí salámy, doplňují konzervy do regálů a trpělivě obsluhují nekonečný zástup zákazníků.

Nechybí ani obrázky dobového sortimentu: v úvodních titulcích každé epizody kamera zabírá pulty plné sýrů, uzenin, komínky konzerv a pytlíky s nápisy Racio, Standard či jinými značkami tehdejších potravin​ Tyto záběry byly předtočené a pro každý díl jinak sestříhané, takže se některé detaily zboží opakují​ – pozorný divák mohl několikrát zahlédnout tutéž pyramidu konzerv nebo horu pomerančů (exotické ovoce, které bylo ve skutečnosti spíše nedostatkové).

Velký důraz seriál klade na pracovní kolektiv a jeho soudržnost. Prodejna funguje skoro jako rodina – kolegové spolu slaví narozeniny v zázemí obchodu, pořádané jsou podnikové večírky a nechybí ani brigády socialistické práce (například společné zdobení prodejny před Vánoci či účast na prvomájovém průvodu, o nichž je v dialozích zmínka).

Ve volných chvílích se zaměstnanci scházejí v malé kumbálové šatně (ta skutečná filmová měla jen 9 m²​) a probírají osobní radosti i strasti – právě tady se utužují vztahy a řeší mimo pracovní záležitosti. Nad tím vším bdí vedoucí Karas, který občas svolá pracovní poradu: před nastoupeným personálem zhodnotí plnění plánu a nezapomene ideologicky motivovat, aby prodejna dosahovala těch nejlepších výsledků v obvodu.

Tyto scény decentně připomínají, že i v obyčejném obchodě fungovala stranická organizace a tlak na výkon. Nicméně většina děje se soustředí spíše na mezilidské vztahy: seriál ukazuje, jak kolektiv drží při sobě. Když má jedna z prodavaček svatbu (epizoda Svatba lahůdkové Olinky), ostatní jí jdou za družičky. Když stará paní Kubánková onemocní, kolegové ji jdou navštívit domů. Mladá učnice Zuzka zase najde v Anně něco jako druhou mámu a rádkyni. Pracoviště je tu vykresleno jako místo sice náročné (fronty zákazníků dají zabrat), ale v zásadě harmonické – lidé si pomáhají a vedení má pochopení.

Tvůrci dbali na to, aby prostředí působilo autenticky. Natáčení probíhalo ve skutečné prodejně, respektive v dočasně postavené samoobsluze na pražském Smíchově (na náměstí 14. října), která vznikla jako provizorium během rekonstrukce tamní tržnice​.

Filmaři ji ovšem vybavili moderními prvky – například dobově špičkovými pokladnami západoněmecké výroby Anker, které byly elektrické, ale při výpadku proudu se daly ovládat ruční klikou​. Všimnout si lze i dalších detailů: na fasádě prodejny visí logo podniku Pramen (modrý pramen vody), na stěnách nechybí motivační plakáty s úsměvy či hesly o obsluze zákazníka.

V seriálu se objevují i dobové uniformy prodavaček – bílé pláště či pestře vzorované zástěry – a samozřejmě typické nákupní tašky síťovky, se kterými zákazníci přicházeli. Věrně jsou zachyceny také tehdejší zvyklosti: například fronty u pultu, kde zákazníci trpělivě čekají s pořadovým lístečkem v ruce, či způsob, jak prodavačky oznamují končící pracovní dobu hlášením do mikrofonu.

Celkově seriál vykresluje každodenní život v socialistickém obchodě velmi idylicky. Realita běžných prodejen té doby byla samozřejmě mnohem tvrdší – zboží nebylo vždy dost, prodavačky často trpěly stresem z dlouhých směn a zákazníci si stěžovali na neochotu personálu.

Ačkoli Žena za pultem působí na povrchu jako neškodné vyprávění o lidech z obchodu, v pozadí nese výrazné ideologické poslání. Seriál vznikl se záměrem propagovat tzv. reálný socialismus a vštípit divákům pocit, že i v obyčejné samoobsluze se naplňují ideály socialistické společnosti​.

Místo okázalých stranických proklamací vsadil Dietl na nenápadnou, podprahovou propagandu – pozitivní obraz „normálního“ života, v němž všichni jednají uvědoměle a systém funguje k prospěchu lidí​. Hlavní hrdinka Anna je zosobněním socialistické morálky v tom nejlepším smyslu: je pracovitá, skromná, vždy myslí na druhé a pro kolektiv by se rozdala. Vztahy mezi zaměstnanci jsou soudružské, případné konflikty se rychle urovnají v duchu hesla „všichni za jednoho“. Záporné postavy se téměř nevyskytují – tu a tam nepříjemný zákazník nebo lajdácký pracovník se vyskytne, ale buď je napraven, nebo rychle zmizí ze scény.

Jedním z ideologických prvků je také zdůrazňování, že práce prodavačky má společenskou hodnotu. V 70. letech panoval nedostatek pracovních sil v obchodě, a režim proto chtěl pozvednout prestiž tohoto povolání. Seriál ukazuje Annu jako hrdinku práce: pomáhá lidem, usnadňuje jim život tím, že jim sežene, co potřebují, a ještě jim zvedne náladu milým slovem.

V jednom díle je dokonce vyznamenána jako vzorná pracovní síla (epizoda Vítězství prodavačky Kaláškové naznačuje, že i prostá prodavačka může „vítězit“ v soutěži). Propagandistický rozměr má i neustálá hojnost zboží na obrazovce – divák tak podvědomě získává dojem, že zásobování v socialismu je bezproblémové.

To bylo samozřejmě iluzorní, jak věděl každý, kdo stál frontu na maso, ale seriál tuto nepříjemnou realitu ignoruje. Podprahově tak působí uklidňujícím dojmem: všechno je v pořádku, obchody jsou plné a lidé spokojení. Historikové proto dodnes označují Ženu za pultem za učebnicový příklad nenápadné normalizační propagandy​.

Zajímavé je, že navzdory silně idealizovanému vyznění si seriál dovolil i jisté odchylky od oficiální morálky – zejména v osobním životě hrdinů. Anna Holubová jako ústřední postava sice reprezentuje socialistické hodnoty v práci, ale doma žije poněkud nekonvenčně.

Je rozvedená, což tehdejší propaganda zrovna nevyzdvihovala (oficiálně byl preferován úplný socialistický model rodiny). Navíc udržuje intimní vztah s přítelem bez sňatku, a jak už bylo zmíněno, seriál naznačí i jejich společné noci. Tento „nesocialistický“ sexuální život hlavní hrdinky vadil některým dohlížitelům z řad komunistických ideologů​. Soudruzi z dramaturgického dozoru kritizovali, že Anna nežije dostatečně příkladně a její rodina je rozvrácená. Dá se říci, že Dietl tu balancoval mezi propagandou a snahou udržet postavy uvěřitelné. Možná právě proto Žena za pultem fungovala – lidé v ní nebyli jen ploché figurky, občas měli i slabosti.

V době svého uvedení se Žena za pultem setkala s ohromným diváckým úspěchem. Televize hlásila rekordní sledovanost, seriál si oblíbili lidé napříč generacemi a profesemi. Bylo to „povinné“ domácí sledování – vždyť koho by nezajímalo, co se děje za pultem prodejny, kam všichni chodili nakupovat? Dietlovy seriály obecně byly v 70. letech velmi populární a Žena za pultem nebyla výjimkou​.

Po revoluci 1989 ovšem nastal obrat. Žena za pultem byla najednou vnímána jako symbolické dílo normalizační propagandy a mnozí ho začali zatracovat. Československá (později Česká) televize dlouho odmítala reprízy – nechtěla dávat prostor někdejšímu propagandistickému obsahu. Když však v roce 2002 nasadila reprízu komerční stanice Prima, ukázalo se, že zájem diváků je stále obrovský: každý díl znovu sledovaly bezmála dva miliony lidí​.

Nostalgie a zvědavost zvítězily nad ideologickými výhradami. Pro část publika znamenal návrat do mládí, pro mladší generaci zase exotický pohled na život v socialismu. Dnes už je Žena za pultem hodnocena s odstupem a často ironicky. Někteří ji mají jako guilty pleasure – vědí o její propagandistické povaze, ale přesto si užívají „retro“ atmosféru a herecké výkony. Jiní seriál odmítají jako zmanipulovaný kýč a výsměch skutečným problémům té doby. Na filmových databázích mívá spíše podprůměrné hodnocení a objeví se i ostré komentáře (na ČSFD je řazen mezi nejhorší seriály, ale zároveň patří k často vyhledávaným)​.

Faktem zůstává, že po profesionální stránce měl seriál kvality, které mu zajistily přežití v paměti diváků. Jaroslav Dietl byl zkušený dramatik a dokázal napsat postavy tak, aby diváka zajímaly – i za cenu určitých úliteb režimu. Řada scén je dodnes lidsky působivá a herecké výkony (Menšík, Medřická, Maciuchová aj.) byli na velmi dobré úrovni.

Zdroje:

https://www.csfd.cz/film/99723-zena-za-pultem/zajimavosti/

https://www.kinotip2.cz/clanky/zena-za-pultem-20221129-6985.html?b=base

https://plus.rozhlas.cz/rok-1977-zena-za-pultem-7571510

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDena_za_pultem