Článek
Úvod: Je v Bibli jeden Ježíš, nebo čtyři teologické portréty?
Když člověk otevře Nový zákon, často předpokládá, že čtyři evangelia jsou jednoduše čtyři různé zprávy o jednom a témže Ježíši. V určitém smyslu je to samozřejmě pravda. Všechna čtyři evangelia vyprávějí o Ježíšově působení, smrti a vzkříšení a všechna jej stavějí do středu svého poselství. Jenže při podrobnějším čtení řeckého textu se objeví něco mnohem zajímavějšího. Matouš, Marek, Lukáš a Jan nepředstavují Ježíše totožným způsobem. Nejde pouze o odlišný literární styl. Každý evangelista vybírá jiné tradice, jiné události zdůrazňuje, jinak řadí materiál, používá odlišnou slovní zásobu, a především vytváří vlastní teologický portrét Ježíše. Současná novozákonní věda proto běžně pracuje s pojmem christologie evangelia – tedy s otázkou, jak konkrétní evangelium samo představuje identitu, poslání, autoritu a vztah Ježíše k Bohu. Výzkum synoptických evangelií se přitom dlouhodobě zabývá jak jejich literárními vztahy, tak právě rozdíly v jejich pojetí Ježíšovy identity. (OUP Academic) A právě tady začíná být Bible skutečně zajímavá. Ne tehdy, když ji čteme jako jeden dokonale harmonizovaný hlas. Ale tehdy, když necháme Matouše být Matoušem, Marka Markem, Lukáše Lukášem a Jana Janem.
1. Nejdříve jedna zásadní metodologická poznámka
Tento článek není pokusem dokázat, že jedno evangelium je „pravé“ a ostatní „falešná“. Jeho cílem je něco jiného: Nechat každé evangelium mluvit samo za sebe. To je základní princip historicko-kritické práce s textem. Čtenář by měl nejprve zjistit, co říká konkrétní evangelium, a teprve potom se ptát, jak jeho výpověď harmonizuje – nebo neharmonizuje – s ostatními. To je důležité také proto, že Matouš, Marek a Lukáš jsou literárně výrazně propojené. Právě jejich společný materiál je jedním ze základů tzv. synoptického problému. Jan je naproti tomu literárně i teologicky podstatně odlišnější. (Royal Statistical Society) Čtyř evangelijní tradice proto není jednoduše „čtyřikrát opsaný stejný text“. Je to čtyřnásobné svědectví, v němž existuje současně kontinuita i napětí. Tento fakt ostatně velmi dobře zachytil již Irenej z Lyonu ve 2. století. Když obhajoval čtyři evangelia, napsal: „Není možné, aby evangelia byla co do počtu více nebo méně než čtyři.“ Irenej následně vysvětloval čtyřnásobnost pomocí čtyř světových stran, čtyř větrů a čtyř cherubínských bytostí. Jeho argument není moderním historickým důkazem původu čtyř evangelií, ale je významným svědectvím o tom, že kolem roku 180 už byla čtyř evangelijní struktura pevně etablována. (Křesťanská klasická eterální knihovna) Právě zde se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších poznatků: Církev sama velmi brzy věděla, že má před sebou čtyři různé evangelijní texty.
2. Marek: Ježíš jako trpící Mesiáš
2.1 Markovo evangelium jako výchozí bod
Většina současného novozákonního bádání považuje Marka za nejstarší z kanonických evangelií, i když otázka jeho přesného data a literárních vztahů zůstává předmětem odborné diskuse. Markovo evangelium začíná bez genealogie a bez vyprávění o Ježíšově narození: Ἀρχὴ τοῦ εὐαγγελίου Ἰησοῦ Χριστοῦ [υἱοῦ θεοῦ] „Počátek evangelia Ježíše Krista [Syna Božího].“ Už první verš tedy nastavuje dvě základní označení: Χριστός – Kristus/Mesiáš a υἱὸς θεοῦ – Syn Boží. Současná literární christologická analýza Marka správně upozorňuje, že tato dvě označení fungují jako vodítka, která se postupně rozvíjejí v průběhu celého příběhu. (DOI)
Řecká textová sonda: Markova christologie v originále Mk 1,1 Řecký text: Ἀρχὴ τοῦ εὐαγγελίου Ἰησοῦ Χριστοῦ [υἱοῦ θεοῦ] Transliterace: Archē tou euangeliou Iēsou Christou [huiou theou] Doslovný překlad: Počátek dobré zprávy Ježíše Mesiáše [Syna Božího] Christologický význam: Zásadní christologická teze. Titul „Syn Boží“ je v některých nejstarších rukopisech vynechán (textová kritika jej na základě striktních filologických pravidel zachovává v závorkách). Nastavuje však narativní rámec celého díla.
Mk 8,29 Řecký text: Σὺ εἶ ὁ Χριστός. Transliterace: Sy ei ho Christos. Doslovný překlad: Ty jsi Mesiáš. Christologický význam: Petr identifikuje Ježíše. Chybí zde ovšem matoušovské rozšíření „Syn Boha živého“. Marek udržuje christologii přísně navázanou na bezprostředně následující zvěst o utrpení (Mk 8,31).
Mk 15,39 Řecký text: Ἀληθῶς οὗτος ὁ ἄνθρωπος υἱὸς θεοῦ ἦν. Transliterace: Alēthōs houtos ho anthrōpos huios theou ēn. Doslovný překlad: Vpravdě tento člověk Synem Božím byl. Christologický význam: Vrchol Markova evangelia. Titul, který na začátku vyhlašuje vypravěč (Mk 1,1), zde vyznává pohanský setník – paradoxně právě ve chvíli, kdy Ježíš umírá na kříži.
2.2 Markův „tajemný“ Mesiáš
Markův Ježíš však není okamžitě představován jako triumfální vládce. Naopak. Ježíš uzdravuje, odpouští hříchy, vyhání démony, učí s autoritou a zároveň opakovaně brání tomu, aby jeho identita byla veřejně vyhlašována. Tento motiv bývá označován jako messianic secret – mesiášské tajemství. Vrchol přichází v Markovi 8:29: Σὺ εἶ ὁ Χριστός. („Ty jsi Kristus.“) Petr tedy Ježíše identifikuje jako Mesiáše. Jenže okamžitě následuje zásadní obrat. Ježíš začíná vysvětlovat, že Syn člověka musí trpět, být zavržen, zabit a po třech dnech vstát (Mk 8,31). Tady se střetávají dva obrazy Mesiáše. Petr očekává určitou podobu mesiášského vítězství. Ježíš představuje Mesiáše, jehož cesta vede přes utrpení.
3. Válečný Mesiáš a očekávání učedníků
Tady je nutná určitá přesnost. Není možné jednoduše říci, že všichni Ježíšovi učedníci očekávali válečného Mesiáše v moderním smyslu slova. Historické židovské prostředí 1. století však skutečně obsahovalo různé mesiášské, královské a osvobozenecké představy a římská okupace byla zásadní politickou skutečností. V evangeliích se proto opakovaně objevuje napětí mezi Ježíšovým pojetím Božího království a představami jeho následovníků. Mimořádně důležitý je například motiv sporů o prvenství mezi učedníky. V Markovi 10 Ježíš říká: οὐχ οὕτως δέ ἐστιν ἐν ὑμῖν („Tak tomu mezi vámi nebude.“) A následně definuje velikost nikoli mocí, ale službou: ὁ υἱὸς τοῦ ἀνθρώπου … ἦλθεν … διακονῆσαι („Syn člověka … přišel … sloužit.“) A právě zde se nachází jeden z klíčů Markovy christologie. Ježíšovo mesiášství není v Markovi jednoduše politickým triumfalismem. Vrcholně je interpretováno skrze utrpení a službu.
4. Kříž jako paradox Markovy christologie
Markovo evangelium směřuje k paradoxnímu vyvrcholení. Ježíš je korunován jako král – ale korunou je trnová koruna. Je označen jako král Židů – ale právě toto označení se stává součástí jeho odsouzení. A nakonec římský setník pod křížem říká: Ἀληθῶς οὗτος ὁ ἄνθρωπος υἱὸς θεοῦ ἦν. („Vpravdě tento člověk byl Syn Boží.“) Markův příběh tedy vytváří pozoruhodný paradox: Ježíš se ukazuje jako Mesiáš právě způsobem, který odporuje očekávání triumfálního Mesiáše. To je jedna z nejcharakterističtějších vlastností Markovy christologie.
