Čtyři evangelia, čtyři podoby Krista (4. část)

22. Co na tom viděla raná církev?

Zajímavé je, že ranní křesťanští autoři tento problém nevyřešili tak, že by evangelia jednoduše slili do jediného textu. Irenej ve 2. století brání právě čtyřnásobné evangelium. Jeho slavná formulace zní: „Čtyřnásobné je evangelium a jeden je Duch.“ Jeho teologická interpretace sice používá symboliku čtyř bytostí z Ezechiela a Zjevení, ale historicky je důležité především to, že čtyři evangelia byla chápána jako čtyři legitimní formy jednoho evangelijního svědectví. (Křesťanská klasická eterální knihovna) Pravoslavná tradice tento princip zachovala velmi výrazně. Pravoslavná církev dokonce v liturgickém prostoru zvláštním způsobem zdůrazňuje čtyř evangelijní korpus: evangelium je trvale přítomné na oltáři a čtyři evangelia jsou chápána jako centrum života církve. (Pravoslavná církev v Americe) To je důležité i pro západního čtenáře, protože ukazuje, že pravoslavná tradice nevnímá rozdílnost čtyř evangelií jako problém, který je třeba odstranit. Naopak: jejich čtyřnásobnost je součástí samotné tradice.

23. A Bible skutečně „nespadla z nebe“

Tady se vracíme k širšímu tématu našeho připravovaného článku. Čtyř evangelijní kánon nebyl hotovou knihou, která by jednoho dne jednoduše přistála na stole. Ve 2. století již máme čtyřevangelijní strukturu výrazně doloženou. Irenej ji hájí. Eusebius ve 4. století ještě stále rozlišuje mezi různými stupni přijetí novozákonních spisů. Ve své Církevní historii například píše, že mezi uznávané spisy patří čtyři evangelia, Skutky, Pavlovy listy, 1. Janův a 1. Petrův list. U Zjevení však dodává významnou výhradu: „pokud se to skutečně zdá vhodné“ a uvádí, že někteří je odmítají, zatímco jiní je řadí mezi uznávané knihy. (Nové Dobrodružství) To je mimořádně důležité svědectví. Eusebius nepopisuje novozákonní kánon jako absolutně bezproblémovou samozřejmost. Naopak rozlišuje mezi: uznávanými knihami, spornými knihami, odmítanými či pseudonymními díly. A jeho klasifikace ukazuje, že hranice kánonu byly stále předmětem historického procesu. (Cambridge)

24. Zjevení Janovo jako příklad dlouhého zápasu

Zvláště zajímavé je Zjevení. Dnes je pro mnoho křesťanů prostě „poslední knihou Bible“. Historicky však jeho postavení nebylo vždy stejně stabilní. Eusebius jej řadí mezi knihy, jejichž přijetí je problematické. Pozdější tradice jej nakonec přijala, ale v některých východních tradicích zůstával jeho liturgický a interpretační status odlišný. To znamená, že student Bible by měl rozlišovat mezi: „dnes je to součást mé Bible“ a „vždy a všude to bylo přijímáno stejným způsobem“. Historicky to prostě není totéž.

25. Athanasius a seznam 27 knih

Významným bodem vývoje je Athanasiův 39. velikonoční list z roku 367. Zde nacházíme seznam 27 knih Nového zákona odpovídající dnešnímu běžnému protestantskému a katolickému novozákonnímu kánonu: čtyři evangelia, Skutky, sedm katolických listů, čtrnáct Pavlových listů a Zjevení. (pillbuys.com) Ale i zde je důležité chápat chronologii. Athanasius nevytvořil křesťanskou Bibli z ničeho. Přišel po několika staletích používání, kopírování, přijímání, odmítání a diskutování různých textů. Stejně tak není historicky přesné tvrdit, že Konstantin jednoduše „sestavil Bibli“.

26. Konstantin a Eusebius: co skutečně víme?

Tady je potřeba být obzvlášť přesný. Máme velmi důležité svědectví, že Konstantin požádal Eusebia o přípravu padesáti opisů posvátných Písem pro potřeby nových církevních institucí v Konstantinopoli. Ale: nemáme zachovaný exemplář, u něhož bychom mohli bezpečně říci: toto je jeden z Konstantinových padesáti exemplářů. Proto nemůžeme vědecky rekonstruovat jejich přesné složení pouze z existence této objednávky. A ještě důležitější: nemáme přímý dokument dokazující, že Konstantin osobně rozhodoval, které jednotlivé knihy mají být do těchto exemplářů zařazeny. To je přesně místo, kde je nutné oddělit historický fakt od hypotézy. Můžeme doložit Konstantinovu objednávku. Nemůžeme z ní automaticky udělat důkaz Konstantinovy osobní redakční kontroly kánonu. To je rozdíl mezi historickou rekonstrukcí a spekulací.

27. Bible tedy není pouze „kniha“, ale také dějiny čtení

To je možná nejdůležitější pedagogický závěr celého článku. Když dnes otevřeme Bibli, držíme v ruce výsledek dlouhého procesu: vznik textů → jejich opisování → jejich používání komunitami → citování autorů → spory o autoritu → vznik sbírek → rukopisné tradice → kánon → překlady → další interpretace. A tento proces neskončil ve 4. století. Pokračuje dodnes. Moderní textová kritika například ukazuje, že samotné rukopisné předávání evangelií vedlo k harmonizačním změnám. Studie řeckých rukopisů synoptických evangelií dokládají, že opisovači někdy upravovali text tak, aby se více podobal paralelnímu evangeliu. (ecommons.luc.edu) To znamená: ani po vytvoření kánonu nebyla práce s biblickým textem ukončena.

28. A právě zde začíná práce 21. století

Moderní biblická věda nemá za úkol Bibli „zničit“. Má ji číst přesněji. Textová kritika se ptá: Co skutečně stojí v nejstarší dostupné podobě textu? Literární kritika se ptá: Jak autor text vystavěl? Redakční kritika se ptá: Jak autor upravil své zdroje? Historická kritika se ptá: Jaký historický kontext mohl text vytvořit? Lingvistika se ptá: Co znamenají použitá řecká slova v jejich dobovém kontextu? A narativní kritika se ptá: Jakým způsobem samotný příběh vytváří obraz Ježíše? To nejsou útoky na Bibli. Jsou to nástroje, které nám umožňují Bibli skutečně číst.

29. Čtyři evangelia nejsou problém, který musíme odstranit

Možná je právě zde největší pedagogická hodnota čtyř evangelijního kánonu. Čtenář nemusí pokaždé začínat otázkou: „Jak vysvětlím, aby všechny čtyři texty říkaly přesně totéž?“ Může začít otázkou: „Co se mi snaží říct každý evangelista?“ A teprve potom: „Jak spolu tyto výpovědi souvisejí?“ To je zásadní změna způsobu čtení.

30. Co si z jednotlivých evangelií odnášejí křesťanští teologové?

Není náhodou, že různí teologové v různých obdobích nacházeli zvláštní hodnotu v různých evangeliích. Irenej například využívá Jana velmi výrazně ve své polemice s gnostickými a dalšími proudy, protože Janův Prolog a jeho vysoká christologie umožňovaly argumentovat pro kontinuitu mezi Ježíšem a věčným Logem. (Křesťanská klasická eterální knihovna) Matouš se stal mimořádně důležitým pro křesťanskou etiku díky Kázání na hoře. Marek fascinoval svou dramatičností, stručností a paradoxem ukřižovaného Mesiáše. Lukáš získal mimořádnou důležitost díky tématům milosrdenství, chudých, žen, outsiderů a univerzálního charakteru spásy. A Jan se stal jedním z hlavních základů pozdější křesťanské dogmatické christologie. To ale není důvod jedno evangelium zvýhodnit. Naopak. Je to důvod číst všechna čtyři.

31. Pravoslavný pohled: čtyři evangelia jako jeden Kristus ve čtyřech svědectvích

Pravoslavná tradice je v tomto ohledu velmi zajímavá. Pravoslavná církevní tradice čtyři evangelia neodstraňuje harmonizací, ale chápe je jako společné svědectví o Kristu. Oficiální katechetický výklad Orthodox Church in America zdůrazňuje, že synoptická evangelia mají společnou základní strukturu, ale současně každé zachovává svůj vlastní styl a formu. Evangelia jsou společně chápána jako centrum života církve. (Pravoslavná církev v Americe) To je důležitý korektiv vůči představě, že rozdíly mezi evangelii automaticky znamenají jejich vzájemnou neslučitelnost. Nemusí. Mohou znamenat: více perspektiv na jednu tradici.

32. Co nám tedy evangelia skutečně říkají o „válečném Mesiáši“?

Tady bych byl v článku velmi opatrný, protože právě zde se snadno z dobré otázky stane nepřesné tvrzení. Můžeme říci: Ježíš působí v prostředí římské okupace. Pojem Mesiáš měl v judaismu více vrstev a neměl jediný univerzální význam. Evangelia ukazují, že učedníci měli problémy pochopit Ježíšovo pojetí mesiášství. Ježíš opakovaně spojuje své mesiášství s utrpením. Evangelia neukazují Ježíšovu misi jako ozbrojené povstání proti Římu. V okamžiku zatčení odmítá násilnou reakci svých učedníků. Jan explicitně odlišuje Ježíšovo království od politických království tohoto světa. Ale zároveň bychom neměli tvrdit, že všichni učedníci měli identickou představu „válečného Mesiáše“. Historicky přesnější je mluvit o napětí mezi různými představami mesiášské obnovy Izraele a Ježíšovou reinterpretací mesiášství.

33. A nyní to nejdůležitější: deset otázek pro studenta Bible

Tyto otázky nejsou testem správné odpovědi. Mají čtenáře přimět, aby vzal Bibli do ruky a skutečně porovnával texty.

Závěr: Bible začíná být zajímavá právě ve chvíli, kdy ji přestaneme číst povrchně

Číst Bibli kriticky neznamená Bibli nenávidět. A číst ji nekriticky neznamená Bibli milovat. Skutečné studium začíná někde mezi těmito dvěma extrémy. Když čtenář dovolí textu, aby ho překvapil. Když přijme, že Marek nemusí znít jako Jan. Že Matouš nemusí klást stejné důrazy jako Lukáš. Že evangelisté mohou stejnou tradici zpracovat odlišně. A že tyto rozdíly nejsou překážkou studia. Jsou jeho předmětem. Čtyři evangelia nám nedávají čtyři jednoduché kopie Ježíše. Dávají nám čtyři literární a teologické perspektivy. Marek nás vede ke kříži. Matouš k Izraeli, Zákonu a mesiášskému království. Lukáš k Božímu milosrdenství, Duchu a osvobození. Jan k Logu, životu, světlu a vztahu Syna s Otcem. A právě proto má smysl přečíst je každé zvlášť, od začátku do konce. Nejdříve Marka. Potom Matouše. Potom Lukáše. Potom Jana. A teprve potom se pokusit vytvořit vlastní syntézu. Protože jestli existuje jedna věc, kterou by si měl odnést každý vážný student Bible, pak je to tato: Nejdříve zjistěte, co text skutečně říká. Teprve potom rozhodujte, co znamená. A ještě jedna věc je důležitá. Historie vzniku biblického kánonu ukazuje, že ani raní křesťané nepřistupovali ke všem textům stejně. Eusebius ve 4. století stále rozlišoval mezi uznávanými, spornými a odmítanými spisy a u Zjevení výslovně zaznamenával rozdílné postoje. (Nové Dobrodružství) To znamená, že kritické čtení Bible není vynálezem 21. století. Je pokračováním velmi staré křesťanské práce s textem. A právě proto není úkolem dnešního čtenáře pouze Bibli zdědit. Jeho úkolem je také naučit se ji číst.

Použité a doporučené prameny Primární prameny

Moderní odborná literatura