Článek
Úvod: Jeden Ježíš, nebo více podob Krista?
Ježíš z Nazareta patří k nejvlivnějším postavám světových dějin. Přestože se na jeho historické existenci mezi odborníky vede podstatně menší spor než na otázce, co přesně učil a jak jeho vlastní působení interpretovali jeho následovníci, neexistuje jediný jednoduchý a historicky neutrální „obraz Ježíše“.
Už samotný Nový zákon představuje několik odlišných portrétů Ježíše. Ježíš Markova evangelia není totožný s Ježíšem Matoušovým, Lukášovým ani Janovým. Nejde přitom pouze o rozdíly ve stylu. Jednotliví evangelisté zdůrazňují jiné aspekty Ježíšovy identity, jeho vztahu k Bohu, Zákonu, učedníkům, chrámu, židovství, spáse a vlastní smrti.
Vedle těchto kanonických portrétů existoval v prvních staletích křesťanství rozsáhlý prostor dalších interpretací. Některé z nich se zachovaly v textech objevených v Nag Hammádí. Tyto texty dnes označujeme souhrnně jako gnostické, přestože samotný pojem „gnosticismus“ je v současné religionistice předmětem metodologické diskuse a jednotlivé tradice nelze jednoduše považovat za jednu jednotnou náboženskou soustavu.
Právě zde vzniká zásadní otázka této studie:
Jaký je rozdíl mezi Ježíšem, kterého představují kanonická evangelia, a Ježíšem či Kristem, kterého představují gnostické texty?
Odpověď není možné redukovat na tvrzení, že „křesťanství věří v jednoho Ježíše a gnostikové v jiného“. Taková formulace by byla historicky příliš zjednodušující. Přesnější je říci, že různé raně křesťanské komunity interpretovaly Ježíše prostřednictvím různých teologických, kosmologických, antropologických a soteriologických modelů. Cílem této studie proto není rozhodnout, který obraz je „pravý“. Cílem je ukázat čtenáři prameny, rozdíly, podobnosti a historické souvislosti tak, aby si mohl vytvořit vlastní názor.
1. Metodologická poznámka
1.1 Historický Ježíš není totéž co Ježíš evangelijní
Při studiu Ježíše je nutné rozlišovat nejméně tři roviny:
- Historického Ježíše: tedy člověka, který žil v judské a galilejské společnosti prvního století.
- Ježíše evangelijního: tedy literární a teologickou postavu jednotlivých kanonických evangelií.
- Krista jednotlivých pozdějších tradic: mezi něž patří také různé proudy označované jako gnostické.
Historická metoda nemůže jednoduše převést evangelijní text do stenografického záznamu Ježíšových skutečných slov. Evangelia vznikala v určitém časovém odstupu od Ježíšova života a jejich autoři měli vlastní teologické záměry. Profesor novozákonních studií Bart D. Ehrman k této propasti mezi historií a teologií explicitně uvádí:
„Historický Ježíš nebyl zakladatelem křesťanství, ale židovským apokalyptickým prorokem, který očekával brzký zásah Boha do dějin. Teologický Kristus, jak ho uctívala pozdější církev, je výsledkem dlouhého procesu interpretace, který začal až po jeho smrti a byl formován lidmi, kteří ho nikdy osobně nepoznali.“ (Ehrman, B. D., Jesus: Apocalyptic Prophet of the New Millennium)
To ovšem neznamená, že jsou evangelia historicky bezcenná. Znamená to pouze, že je třeba číst je jako starověké literární a náboženské prameny, nikoli jako moderní biografie.
2. Čtyři evangelia – Čtyři portréty Ježíše
2.1 Marek: Ježíš jako trpící Mesiáš
Markovo evangelium bývá obecně považováno za nejstarší z kanonických evangelií. Jeho Ježíš je výrazně dynamickou postavou. Ježíš jedná, uzdravuje, vyhání démony, diskutuje, střetává se s náboženskými autoritami a postupně směřuje ke smrti. Markův Ježíš však zároveň vykazuje pozoruhodnou míru lidskosti. V Markovi se Ježíš unavuje, hněvá, soucítí, trpí, modlí, prožívá úzkost a nakonec na kříži umírá. Vrcholným momentem je scéna v Getsemane, kterou Marek popisuje s hlubokým akcentem na Ježíšovo absolutní tělesné a duševní utrpení:
Mk 14,33-34 (ČEP) [bibleserver.com]: „Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Tu na něho padla hrůza a úzkost. A řekl jim: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!‘“
A právě zde je významný rozdíl oproti pozdějším některým gnostickým interpretacím Krista. Markův Ježíš není pouze nebeským poslem, který prochází lidským tělem. Jeho tělesné utrpení je součástí samotného příběhu. Markovo evangelium současně obsahuje tzv. mesiášské tajemství. Ježíš opakovaně zakazuje démonům, uzdraveným nebo dokonce učedníkům, aby veřejně rozšiřovali určité poznání o jeho identitě. Jeho identita se proto odhaluje paradoxně právě skrze utrpení.
2.2 Matouš: Ježíš jako nový Mojžíš a naplnění Zákona
Matoušův Ježíš je pevně zasazen do židovského rámce. Matouš začíná genealogickým výkladem a opakovaně používá formulaci: „Aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka…“ Ježíš zde není prezentován jako bytost, která přichází zcela zrušit židovskou tradici. Významná je v tomto ohledu Ježíšova redefinice vztahu k Tóře, která je zcela stěžejní:
Mt 5,17-18 (ČEP) [bibleserver.com]: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“
Toto místo je mimořádně důležité při srovnávání s některými gnostickými systémy. Gnostické texty totiž často pracují s radikálně odlišným hodnocením kosmu, hmoty a někdy také zákonodárce či stvořitele světa. Matoušův Ježíš však říká, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit. Současně ovšem Matouš radikalizuje etické požadavky. Nestačí například nezabít; problémem je už hněv. Nestačí nezcizoložit; problémem je také žádostivost. Ježíš se tak stává interpretem Zákona, nikoli jeho prostým odmítnutím.
3. Lukáš: Ježíš milosrdenství a sociální obrat
Lukášův Ježíš je mimořádně silně spojen s tématem milosrdenství, chudých, marginalizovaných a sociálně vyloučených. Právě zde nacházíme jedny z nejvýznamnějších Ježíšových výroků o lásce k nepřátelům, odpuštění a soucitu. Lukášův Ježíš není pouze učitel tajného poznání. Jeho působení je veřejné a sociální. Podobenství o milosrdném Samařanovi například převrací očekávanou náboženskou hierarchii. Podobně podobenství o marnotratném synu zdůrazňuje návrat, odpuštění a milosrdenství.
Tento prvek bude později důležitý při srovnávání s některými gnostickými představami spásy. Gnostické texty totiž často kladou důraz na poznání, zatímco kanonická evangelia mohou klást značný důraz na víru, následování, lásku, odpuštění, milosrdenství a proměnu jednání. To ovšem neznamená, že gnostické texty neznají etiku nebo že evangelia neznají poznání. Rozdíl je spíše v tom, jakou funkci jednotlivé prvky v systému spásy zastávají.
4. Jan: Ježíš jako Logos
Janovo evangelium představuje nejradikálnější změnu oproti synoptickým evangeliím. Ježíš zde není pouze prorokem, učitelem nebo Mesiášem. Teologický a kosmologický přesah Jana je zcela explicitní již od prvních slov prologu:
Jan 1,1-3 (ČEP) [bibleserver.com]: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“
Řecký pojem Logos zde získává zásadní teologický význam. Logos je u Boha a Logos je Bůh. Následně se tento Logos stává tělem. Právě Jan je proto klíčovým textem při pozdějším formování vysoké christologie. Současně je však Janův Ježíš v některých ohledech paradoxní. Zatímco Ježíš říká: Jan 10,30 (ČEP) [bibleserver.com]: „Já a Otec jsme jedno.“ Tak vzápětí svým učedníkům sděluje: Jan 14,28 (ČEP) [bibleserver.com]: „Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.“
Tato napětí ukazují, že novozákonní christologie není od počátku hotovým systémem pozdější nicejské dogmatiky. Jan představuje velmi vysokou christologii, ale ještě ji nelze jednoduše zaměnit za pozdější formulace nicejského koncilu.
