Článek
Materiální obrat: Od teologie ke kartonáži
Dlouhá desetiletí se o textech z Nag Hammádí vyprávěl vcelku romantický příběh. Mělo jít o tajnou knihovnu heretiků, kterou kdosi narychlo ukryl v egyptské poušti před hněvem a pronásledováním ortodoxní církve. Tento obraz je sice literárně poutavý, avšak současný akademický výzkum ukazuje mnohem složitější a fascinující realitu. Odborníci dnes nezkoumají pouze obsah textů, ale zažívají takzvaný materiální obrat. Mnohem více se zaměřují na kodikologii (vědu zabývající se fyzickou podobou rukopisných knih) a papyrologii (studium starých papyrů).
Jedním z nejzajímavějších objevů je takzvaná pachomiánská hypotéza. Renomovaní badatelé Hugo Lundhaug a Lance Jenott ve své průlomové monografii The Monastic Origins of the Nag Hammadi Codices (2015) obhajují teorii, že tyto kodexy nebyly vytvořeny izolovanou sektou, ale že byly produkovány a reálně čteny křesťanskými mnichy v prostředí Horního Egypta během 4. a 5. století. Argumentaci nestaví jen na teologii, ale zkoumají například kartonáž – odpadní dokumentární papyry, které tehdejší vazači používali na zpevnění desek knih. Právě z těchto zbytků dopisů a účtů lze rekonstruovat prostředí, ve kterém texty fyzicky vznikaly.
Stopy starověkých čtenářů
Tento průlomový směr potvrzuje a dále rozvíjí Paul Linjamaa. V knize The Nag Hammadi Codices and Their Ancient Readers (2024, Cambridge University Press) analyzuje takzvané marginálie (značky a poznámky, které si čtenáři psali na okraje stránek). Zkoumání těchto paratextů nečekaně ukazuje, že kodexy nesloužily jako nějaký zapovězený heretický odpad. Naopak – s největší pravděpodobností fungovaly jako nástroj pro aktivní duchovní vzdělávání a pedagogickou praxi samotných křesťanských mnichů.
Tento obrovský posun nám rukopisy představuje úplně nově. Kniha nám už neříká jen to, co napsal autor, ale také to, jak ji četli a vnímali lidé, kteří ji před staletími drželi v ruce. Zjišťujeme, že v Nag Hammádí vedle sebe leží křesťanské texty, gnostické apokryfy, hermetická Rozprava o osmičce a devítce a dokonce i úryvek Platónovy Ústavy. Jde o doslovné okno do neuvěřitelně pestrého intelektuálního světa pozdní antiky.
Co vlastně znamená slovo „hereze“?
Tady vzniká obrovský paradox, který zpochybňuje naše moderní dělení. Texty, které byly desetiletí vnímány jako esence „protikřesťanského gnosticismu“, mají hluboké vazby na křesťanské egyptské mnišství. To pochopitelně neznamená, že starověcí mniši byli automaticky „gnostiky“ v dnešním slova smyslu, ale ukazuje to, že intelektuální hranice byly tehdy daleko propustnější.
Když dnes někdo řekne: „Tento text je hereze,“ vynáší teologický rozsudek. Z pohledu religionistiky (vědy o náboženství) se ale musíme ptát: Kdo koho označil za heretika? Proč? A jakou měl v dané chvíli mocenský aparát? Pokud například čteme v Nag Hammádí texty pracující s tradicí apoštola Pavla (Modlitba apoštola Pavla) nebo s Jakubem a Petrem, vidíme, že gnostické texty často neodmítají apoštolskou autoritu. Ony si pouze vytvářejí vlastní legitimitu a pátrají po hlubší odpovědi na tu samou otázku, kterou řeší Nový zákon: Kdo má právo správně poznávat a vykládat Ježíše?
