Článek
5. Co je na kanonickém Ježíši společné?
Přes všechny rozdíly mají čtyři evangelia významné společné rysy. Ježíš je židovský učitel, spojený s Galileou a Judskem, obklopený učedníky, hlasatel Božího království, vykonavatel uzdravení a exorcismů, učitel prostřednictvím podobenství, kritik části náboženského establishmentu, člověk, který očekává zásadní Boží zásah, a postava, jejíž smrt získává v raném křesťanství zásadní význam.
Právě zde se začíná rýsovat první zásadní rozdíl mezi kanonickými evangelii a některými gnostickými texty. Evangelijní Ježíš je hluboce zakotven v konkrétních dějinách. Narodil se, působil v konkrétní společnosti, střetával se s konkrétními institucemi, zemřel v konkrétní historické situaci a jeho příběh je spojen s Jeruzalémem, chrámem a římskou mocí. U gnostických textů se těžiště často přesouvá od dějin k transcendentní filozofii a kosmologii.
6. Co vlastně znamená „Gnostický Ježíš“?
Pojem „gnostický Ježíš“ je užitečný pouze tehdy, pokud si uvědomíme jeho omezení. Neexistoval jeden jednotný gnostický systém. Označení „gnosticismus“ zahrnuje různé, svébytné a vysoce propracované tradice, mezi nimiž musíme důsledně rozlišovat například:
- Sethianismus
- Valentinianismus
- Basilidiánský proud
- A další tradice, které moderní badatelé označují jako gnostické.
Ani Nag Hammádský korpus není „gnostická Bible“ jediné církve. Jde o knihovnu textů různých proveniencí, žánrů a teologických orientací. Proto nelze paušálně říci: „Gnostikové věřili, že Ježíš byl X.“ Přesnější otázka zní: „Jak různé gnosticky orientované texty interpretují Ježíše a Krista?“
7. Gnóze: Poznání jako cesta spásy
Řecké slovo gnósis znamená poznání. V náboženském kontextu však nejde jednoduše o akademickou informaci. Gnóze představuje určitou formu poznání, která se dotýká samotné identity člověka, jeho původu a vztahu k transcendentní skutečnosti. V některých gnostických systémech člověk žije v kosmu, který není konečnou podobou skutečnosti. Člověk v sobě může nést určitý transcendentní prvek – „jiskru“ – která má svůj původ mimo materiální kosmos. Kristus potom přichází nikoli pouze proto, aby člověku sdělil soubor morálních pravidel, ale aby mu odhalil jeho skutečný původ a cestu návratu k Otci Světel.
8. Kosmos: Stvoření, nebo vězení?
Kanonická evangelia samozřejmě znají konflikt mezi Bohem a světem, mezi dobrem a zlem, mezi Božím královstvím a mocnostmi tohoto věku. Ale základní biblický rámec není obecně postaven na představě, že samotný akt stvoření je omylem nižší božské bytosti.
V gnostických systémech se však může objevit výrazně odlišná kosmologie. Typickým příkladem je představa Demiurga, tedy tvůrce či správce nižšího kosmického řádu. V některých textech je tento Demiurg nevědomý skutečnosti, která stojí nad ním. To vytváří zásadní převrácení tradiční biblické perspektivy. Bůh Starého zákona je v biblickém rámci vševědoucí Stvořitel. V mnoha gnostických systémech, ať už v Sethianismu nebo u Markióna, je však zákonodárce a stvořitel hmoty interpretován jako bytost nižší, omezená nebo dokonce svéhlavá (Jaldabaóth). Právě zde se rozdíl mezi kanonickým a gnostickým myšlením stává propastným.
9. Ježíš a Otec
Kanonická evangelia představují Ježíšův vztah k Bohu primárně jako bezprostřední vztah Otce a Syna. Bůh je personalizován a modlitba k němu je přímá, zacílená na stvořitele nebes a země, jak to dokazuje nejznámější text křesťanství:
Mt 6,9-13 (ČEP) [bibleserver.com]: „Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“
Gnostické texty však používají pojem Otce (často Hlubina, Bythos či Skrytý Bůh) v rámci mnohem komplexnějšího systému emanací (eonů) a božských úrovní – takzvaného Pleromatu. V Sethiánských textech nacházíme rozsáhlou metafyzickou strukturu, v níž nejvyšší transcendentní skutečnost absolutně přesahuje běžnou představu osobního stvořitelského Boha, který by trestal nebo zkoušel. Kristus pak není pouze ten, kdo člověka smiřuje s rozzlobeným stvořitelem. Je tím, kdo zprostředkovává uvědomění si transcendentního původu daleko za hranicemi materiálního vesmíru.
10. Hřích a nevědomost: Jádro problému
Tady dochází k nejradikálnějšímu posunu ve vnímání člověka. V kanonických evangeliích je problém člověka primárně definován prostřednictvím hříchu. Člověk selhává, neodpouští, utlačuje, lže, touží po moci, nedokáže milovat Boha a bližního.
Gnostické systémy tento problém formulují zásadně jinak. Centrální kategorií zmaru lidstva se stává nevědomost (agnoia). Člověk trpí, protože neví, kdo skutečně je. Neví, odkud pochází. Neví, v jakém kosmickém vězení (či iluzi) se nachází. A právě proto potřebuje probuzení. Rozdíl lze vyjádřit takto:
- Evangelijní problém: Člověk se odcizil Bohu skrze hřích a potřebuje obrácení, pokání a milost kříže.
- Gnostický problém: Člověk je uvězněn v amnézii a nevědomosti o svém prapůvodním duchovním stavu a potřebuje gnózi – rozvzpomenutí.
