Článek
11. Spása: Odpuštění, víra, následování a gnóze
V kanonických evangeliích je spása navázána na odpuštění hříchů a aktivní proměnu života. V gnostických textech se těžiště přesouvá k osvícení a strukturálnímu poznání architektoniky kosmu. Člověk má poznat svůj původ, skutečný stav, jména archontů bránících ve vzestupu duše a samotnou cestu k Pleromatu. V evangeliích je Ježíš vykupitelem v historickém slova smyslu. V gnostických textech je Ježíš mnohem výrazněji chápán jako božský vyslanec nesoucí šifru (gnózi) nutnou k návratu do duchovní vlasti.
12. Tomášovo evangelium
Zvláštní postavení má Evangelium podle Tomáše. Nejde o narativní vyprávění o Ježíšových činech, zázracích nebo o jeho ukřižování. Text obsahuje soubor 114 výroků (logií) připisovaných Ježíšovi. Tím se jeho struktura absolutně liší od kánonu. Tomášův Ježíš často působí jako mistr moudrosti, jehož výroky mají charakter zenových koánů. Zásadní je hned úvodní pasáž:
„Toto jsou ta skrytá slova, která promluvil živý Ježíš a která zapsal Didymos Juda Tomáš. A řekl: Kdo nalezne výklad těchto slov, neokusí smrt.“(Překlad dle: Bc. Josef Šédl, DiS., Naghammadská gnostická bible)
Zde vidíme kardinální christologický obrat. Ježíš zde není protagonistou krvavého příběhu smíření skrze oběť na dřevě. Samotná hermeneutika – schopnost dekódovat tajný smysl jeho slov – zaručuje nesmrtelnost.
13. Apokryfon Janův a vznik gnostického kosmu
Apokryfon Janův patří k fundamentálním pilířům Sethianismu. V tomto textu nacházíme nejvyšší transcendentní princip (Neviditelného Ducha), hypostázi Barbelo, pád eonu jménem Sophia, zrození lvího netvora Jaldabaótha (Demiurga) a konečně stvoření materiálního vesmíru a člověka jako vězení pro božské světlo. Kristus (či Spasitel) zde nesestupuje primárně proto, aby kázal zástupům na hoře. Objevuje se, aby poučil Jana po svém odchodu o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. Ježíšův úkol je analyzovat prekosmický omyl.
„A já [Spasitel] jsem řekl: ,To nebylo tak, jak řekl Mojžíš: „Skryl je na místě bezpečném“, nýbrž zjevil jim poznání z toho zjevení světla, aby on [Adam] nezapomněl na svou dokonalost a neupadl do nevědomosti.‘“(Překlad dle: Bc. Josef Šédl, DiS., Naghammadská gnostická bible)
To ukazuje naprosto odlišnou textovou kritiku. Kristus přímo opravuje (či esotericky redefinuje) znění starozákonní Tóry.
14. Kristus, tělo, kříž a vzkříšení
Jedním z nejkontroverznějších bodů srovnání je vztah k hmotnému tělu (sarx). Kanonická evangelia představují Ježíše, který jí, trpí, krvácí. Jan navíc zdůrazňuje: „Slovo se stalo tělem“. Některé gnostické proudy (nikoli všechny plošně) vypracovaly modely, v nichž byl Ježíšův vztah k materiálnímu tělu iluzorní (doketismus) nebo oddělený (adopcionismus – božský Kristus opouští tělesného Ježíše těsně před smrtí).
S tím úzce souvisí fenomén kříže. V pravověrné teologii je kříž oltářem. V některých gnostických traktátech je spíše hranicí či symbolem, a fyzická smrt není tím, co zachraňuje. Totéž platí o vzkříšení. Kanonický pohled na zmrtvýchvstání je zcela tělesný a dějinný. Pro apoštola Pavla stojí vzkříšení v samotném centru, a bez něj se hroutí celá struktura víry, jak kategoricky konstatuje:
1 K 15,12-14 (ČEP) [bibleserver.com]: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen ukřižovaný, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“
Některé gnostické texty však přesouvají pozornost od vzkříšení masa k duchovnímu vzkříšení (probuzení k poznání), které se musí udát už za života člověka.
15. Ježíš a interpretace Pavla z Tarsu
Pavlovy epištoly jsou chronologicky starší než zapsaná evangelia. Pavel je klíčový, protože je nejstarším zaznamenaným interpretem Krista. Avšak představa, že Pavel byl výlučně patriarchou ortodoxie, je historicky nepřesná. Valentinianismus se velmi často odvolával na Pavlovu teologii, protože v ní viděl rozdělení na psychiky (duševní věřící ovládané Zákonem) a pneumatiky (duchovní nositele gnóze). Profesorka Elaine Pagels, jedna z předních světových odbornic na tuto problematiku, to ve své studii přesně definuje:
„Zatímco ortodoxní křesťané četli Pavlovy listy jako návod k církevní kázni a morálce, gnostičtí křesťané – jako Valentínos – v nich nacházeli skrytou nauku o duchovním probuzení. Pro ně byl Pavel především gnostickým zasvěcencem, který tělesným křesťanům předával základní učení, ale pneumatikům odhaloval hluboká tajemství moudrosti. V jejich očích nebyl Pavel zakladatelem ortodoxie, nýbrž gnostickým zasvětitelem par excellence.“ (Pagels, E., The Gnostic Paul)
