Článek
Za textem stojí vždy člověk z masa a kostí
Před dvěma tisíci lety nežili pouze černobílé karikatury „ortodoxních“ věřících a kacířských „heretiků“. Žili lidé. Lidé, kteří se modlili, hádali se, opisovali posvátné svitky, pochybovali a doufali. Někteří z nich nám zanechali knihy.
Když dnes religionisté díky kodikologii otevírají staré kodexy, nedívají se jen na teologický systém. Dívají se na lidský dokument. Vidí materiál papyru, rukopis, omyly nepozorného opisovače, jeho pozdější opravy. Proto nesmíme o historických pramenech nikdy mluvit s pohrdáním. Pramen může být teologicky problematický či pozdní, ale pořád je to vzácná stopa naší kultury. Když mi někdo tvrdí, že gnostické texty jsou hereze, ptám se ho: „A který konkrétně jste četl?“ Pokud odpoví, že žádný, usměji se a navrhnu: „Tak si nějaký přečtěme.“ To platí zrcadlově i pro gnostiky. Hledání poznání není omluvou pro intelektuální lenost.
Rozdíly netřeba skrývat: Jahve a rozlišení duší
Rozdíly mezi gnózí a křesťanstvím jsou pochopitelně zásadní. Gnostické tradice zcela jinak chápou hmotu, stvoření i takzvaného Demiurga. Z mého pohledu Barbelognostika například není starozákonní Jahve totožný s nejvyšším, transcendentním Absolutnem. Stojí nad ním vyšší skutečnost, Velký Neviditelný Duch a Barbelo. To je pochopitelně od klasického křesťanství diametrálně odlišné, ale mohu to vysvětlit, aniž bych křesťana urážel.
Podobně je to se starým gnostickým dělením lidských přirozeností. Řecký pojem psychikos (duševní člověk) se v některých systémech používá pro lidi, jejichž spiritualita zůstává na určité základní psychologické úrovni. Říci ale novozákonnímu křesťanovi „Ty jsi jen psychikos a jsi méněcenný“ by byla ukázková duchovní pýcha, která naprosto ničí samotnou cestu poznání. Každý jsme možná na jiné části cesty. Otázkou je, kam ta cesta vede.
Eschatologická gnóze soucitu
Zde pramení můj osobní koncept eschatologické gnóze soucitu (eschatologie = učení o konečném cíli a směřování světa). Poznat hlubší souvislosti bez soucitu vede nevyhnutelně k náboženské pýše. Gnóze (poznání), která vás vede k ponižování druhého proto, že toho „ví méně než vy“, je vnitřně naprosto toxická. Skutečné duchovní poznání musí přinášet pokoru, odpovědnost a schopnost naslouchat. Náboženských válek, upalování a exkomunikací bylo v dějinách dost. Dnes máme k dispozici tisíce stran akademické literatury a digitalizované databáze. Můžeme zkusit něco jiného – mluvit spolu.
Otevřete okno
Výzkum starověku není uzavřenou dogmatickou knihou, ale neustále živým procesem. Pokud je naše víra či přesvědčení pravdivé, nesmí se bát nových otázek. A proto vás vyzývám: Otevřete okno. Opusťte na chvíli svůj komfortní informační prostor. Jste-li křesťan, čtěte Nag Hammádí. Jste-li gnostik, čtěte evangelia, řecký text, historiky i své kritiky. Nejde o to, abychom na konci dialogu věřili všichni tomu samému. Cílem je si s pochopením říci: „Teď už lépe chápu, proč si myslíš to, co si myslíš.“
Tento projekt – a s ním i Učebnice Gnosticismu 2.0 dostupná na mé platformě – nevzniká proto, abych vyhrál nějakou debatu. Vzniká jako studijní materiál. Ať už kráčíte jakoukoli cestou, pokud skutečně hledáme pravdu, můžeme jít chvíli vedle sebe. Místo abychom na sebe křičeli přes zeď náboženských nálepek, pojďme tu zeď obejít. Otevřeme knihu.
Doporučené odborné zdroje k dalšímu studiu:
- Lundhaug, H., & Jenott, L. (2015). The Monastic Origins of the Nag Hammadi Codices. Mohr Siebeck. (Kartonáž, kolofony a mnišské prostředí).
- Linjamaa, P. (2024). The Nag Hammadi Codices and Their Ancient Readers: Exploring Textual Materiality and Reading Practice. Cambridge University Press. (Kodikologický výzkum starověkých čtenářů a mnišského prostředí).
- Wilson, R. McL. The New Testament in the Nag Hammadi Gospel of Philip. New Testament Studies.
