Článek
13. Jan: Úplně jiný christologický svět
A nyní přichází největší změna. Jan nezačíná narozením. Nezačíná genealogií. Nezačíná ani Ježíšovým křtem. Začíná kosmologickou christologií: Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος („Na počátku bylo Slovo.“) A: καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος („a Slovo bylo Bůh.“) A nakonec: καὶ ὁ λόγος σὰρξ ἐγένετο („a Slovo se stalo tělem.“) Tady se dostáváme do zásadně jiného teologického jazyka. Cambridgeská syntéza proto právem charakterizuje Janova Ježíše jako Slovo existující od počátku a oslaveného Syna Otce. (Cambridge)
Řecká textová sonda: Janova christologie v originále Jan 1,1
Řecký text: Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος, καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν, καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος. Transliterace: En archē ēn ho logos, kai ho logos ēn pros ton theon, kai theos ēn ho logos. Doslovný překlad: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo to Slovo. Christologický význam: Absolutní vrchol vysoké christologie v Novém zákoně. Slovo (Logos) není jen nástroj, sdílí přímo božskou identitu, přesto je vůči Bohu ve vztahové pozici (pros ton theon).
Jan 8,58
Řecký text: Πρὶν Ἀβραὰμ γενέσθαι ἐγώ εἰμι. Transliterace: Prin Abraam genesthai egō eimi. Doslovný překlad: Dříve než Abraham vznikl, Já jsem. Christologický význam: Zásadní výrok „Já jsem“ (egō eimi). Ježíš na sebe neaplikuje pouze preexistenci (existenci před Abrahamem), ale používá Boží jméno zjevené v Exodu 3,14.
Jan 18,36
Řecký text: Ἡ βασιλεία ἡ ἐμὴ οὐκ ἔστιν ἐκ τοῦ κόσμου τούτου. Transliterace: Hē basileia hē emē ouk estin ek tou kosmou toutou. Doslovný překlad: Království mé není z tohoto světa. Christologický význam: Definitivní odmítnutí „válečného Mesiáše“. Původ (ek) Ježíšovy autority neleží v mocenských strukturách padlého kosmu.
14. Janův Ježíš o sobě mluví jinak
Janovo evangelium obsahuje sérii tzv. ἐγώ εἰμι – „já jsem“ výroků: ἐγώ εἰμι ὁ ἄρτος τῆς ζωῆς („Já jsem chléb života.“) ἐγώ εἰμι τὸ φῶς τοῦ κόσμου („Já jsem světlo světa.“) ἐγώ εἰμι ἡ θύρα („Já jsem dveře.“) ἐγώ εἰμι ὁ ποιμὴν ὁ καλός („Já jsem dobrý pastýř.“) ἐγώ εἰμι ἡ ἀνάστασις καὶ ἡ ζωή („Já jsem vzkříšení a život.“) A vrcholně: πρὶν Ἀβραὰμ γενέσθαι ἐγώ εἰμι („Dříve než Abraham byl, já jsem.“) Tady už nejde pouze o mesiášskou identifikaci. Jan vytváří výrazně vyšší christologický profil.
15. Jan a Ježíšova jednota s Otcem
Jan 10:30 obsahuje jednu z nejvýraznějších formulací: ἐγὼ καὶ ὁ πατὴρ ἕν ἐσμεν („Já a Otec jsme jedno.“) Současně je však nutné číst Jana v celém jeho kontextu. Janův Ježíš také opakovaně hovoří o Otci jako o tom, který ho poslal, odevzdal mu poslání a k němuž se vrací. Janova christologie proto není jednoduše „Ježíš = Otec“. Je to komplexní vztahová christologie: Otec – Syn – poslání – Slovo – život – sláva.
16. Jan a Pilát: definitivní odmítnutí vojenského království?
Pro naše téma je mimořádně důležitý Jan 18. Pilát se ptá: Σὺ εἶ ὁ βασιλεὺς τῶν Ἰουδαίων; („Ty jsi král Židů?“) Ježíš odpovídá: Ἡ βασιλεία ἡ ἐμὴ οὐκ ἔστιν ἐκ τοῦ κόσμου τούτου. („Moje království není z tohoto světa.“) To je jeden z nejsilnějších textů pro otázku, kterou jsme si v tomto článku položili. Ježíšovo království není v Janově vyprávění prezentováno jako další ozbrojená říše soupeřící s Římem. To však neznamená, že „z tohoto světa“ znamená „zcela mimo tento svět“. Janova christologie je naopak hluboce inkarnacionistická: Slovo se stává tělem. To je důležitý paradox: Janův Kristus je současně transcendentní i tělesný, nebeský i ukřižovaný.
17. Nikodém: co skutečně říká Jan 3?
Zde je vhodné opravit jednu často používanou zkratku. Jan 3 skutečně hovoří o Božím království: ἐὰν μή τις γεννηθῇ ἄνωθεν, οὐ δύναται ἰδεῖν τὴν βασιλείαν τοῦ θεοῦ. („Nenarodí-li se někdo znovu / shůry, nemůže spatřit Boží království.“) Řecké ἄνωθεν je dvojznačné: může znamenat „znovu“, ale také „shůry“. Právě tato dvojznačnost je literárně významná. Ježíš zde nevede Nikodéma k politickému programu. Vede ho k zásadní proměně způsobu existence. Proto je přesnější říci: Jan interpretuje vstup do Božího království prostřednictvím nového narození z Ducha, nikoli prostřednictvím politického převzetí moci.
18. Čtyři evangelia tedy opravdu vytvářejí čtyři christologické portréty
Nyní můžeme jednotlivé portréty shrnout bez toho, abychom je násilně sjednocovali. Marek: Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, jehož mesiášství se odhaluje paradoxně skrze utrpení a kříž. Matouš: Ježíš je Mesiáš Izraele, Syn Davidův, nový Mojžíš a autoritativní interpret Zákona, jehož vláda se nakonec rozšiřuje na všechny národy. Lukáš: Ježíš je prorocký a spásný Pán, který přináší Boží království, osvobození, milosrdenství a naději zvláště marginalizovaným. Jan: Ježíš je Logos, který existoval u Boha, stal se tělem a zjevuje Otce, přičemž jeho identita je formulována v mnohem explicitnějším kosmologickém a metafyzickém jazyce. To nejsou čtyři různí bohové. Ale nejsou to ani čtyři dokonale identické teologické texty. Je to čtyřnásobná interpretace Ježíše.
19. A právě zde začíná být důležitá řečtina
Čtenář českého překladu může velmi snadno přehlédnout, že evangelisté pracují s různými slovními a syntaktickými prostředky. Například: Χριστός (Christos – Mesiáš/Kristus), υἱὸς θεοῦ (Syn Boží), υἱὸς τοῦ ἀνθρώπου (Syn člověka), κύριος (Pán), σωτήρ (Spasitel), λόγος (Slovo), βασιλεία τοῦ θεοῦ (Boží království), ζωή (život), φῶς (světlo), δόξα (sláva), πνεῦμα (duch). U Jana například získává ζωή – život – mimořádně silný christologický význam. U Marka je mnohem výraznější dramatická cesta Ježíše k utrpení. U Matouše se výrazně uplatňuje jazyk naplnění Písma. U Lukáše se opakovaně propojují Duch, prorocké poslání, milosrdenství a spása. Takové rozdíly nejsou jen otázkou překladu. Jsou součástí samotné literární a teologické konstrukce evangelií.
20. Co tedy s paralelními místy?
Paralely bychom neměli používat pouze k dokazování toho, že „Bible si neodporuje“. To je příliš jednoduchý přístup. Mnohem produktivnější otázka zní: Co evangelista s tradicí udělal? Vezměme například Petrovo vyznání. Marek 8:29: Σὺ εἶ ὁ Χριστός. Matouš 16:16: Σὺ εἶ ὁ Χριστός, ὁ υἱὸς τοῦ θεοῦ τοῦ ζῶντος. Lukáš 9:20: Τὸν Χριστὸν τοῦ θεοῦ. Tři evangelia pracují se stejnou tradicí. Ale každý ji formuluje trochu jinak. A právě tato malá odlišnost je předmětem biblického studia. Ne něco, co musíme automaticky odstranit harmonizací.
21. Nejdůležitější rozdíl: evangelia nejsou moderní stenografické záznamy
To je pro studenta Bible zásadní. Evangelisté nejsou moderní novináři, kteří by každý zaznamenali stejnou událost s přesností policejního protokolu. Jsou to autoři, kteří: vybírají materiál, uspořádávají jej, interpretují jej, zdůrazňují určité motivy, propojují události s Písmem, vytvářejí literární kompozici. Proto může stejná tradice získat u různých evangelistů odlišné teologické zabarvení. A právě to je důvod, proč má smysl číst každé evangelium nejprve samostatně.
