Článek
Když se pustíme do pečlivého textově-kritického srovnání evangelií a Pavlových listů, nikde není napětí ostřejší než v otázce Zákona (Tóry). Ježíš v evangeliích prohlašuje něco, co dnešního křesťana, vychovaného na koncilní dogmatice, obvykle překvapí. Nehlásá konec židovského Zákona:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ (Mt 5,17–18) [bibleserver.com]
Ježíš Zákon interpretuje. Dostává se do konfliktů s dobovými náboženskými autoritami kvůli rituální čistotě, svěcení soboty či výkladu rozvodu. Jeho metodou však není destrukce Mojžíšova zákona, nýbrž jeho radikalizace směrem dovnitř („Miluj Boha, miluj svého bližního“).
Sandersova revoluce a ospravedlnění z víry
Pak ale otevřeme apoštola Pavla a narážíme na jeden z nejrevolučnějších argumentů západního myšlení:
„Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků Zákona, nýbrž pouze vírou v Ježíše Krista. I my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků Zákona. Vždyť ze skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk.“ (Gal 2,16) [bibleserver.com]
Zde narážíme na teologické zemětřesení. Ježíš Zákon radikalizuje, ale Pavel říká, že skutky Zákona člověka neospravedlní. Proč ten rozdíl? Abychom to pochopili, musíme Pavla číst v jeho historickém prostředí. Významný moderní badatel E. P. Sanders zásadně změnil pohled na apoštola Pavla tím, že rozbil letitý mýtus o tehdejším judaismu. Starší teologie tvrdila, že judaismus byl chladným náboženstvím „spásy ze skutků“ a Pavel proti němu postavil osvobozující „náboženství milosti“. Sanders ukázal, že to hrubě zkresluje obě strany.
Pavel totiž neřešil zničení judaismu. Řešil bezprecedentní misijní a sociální problém: Musí nežidé (pohané) přijmout židovský Zákon (obřízku, stravovací předpisy), aby se stali součástí Božího lidu? Pavlova odpověď zněla ne. Odpověděl tím na zcela jinou realitu než před ním pozemský Ježíš.
Víra, která působí skrze lásku
Znamená to tedy, jak se někdy karikuje, že pro Pavla na životě a lidských skutcích nezáleží? Vůbec ne. Ačkoliv se ospravedlnění přesunulo od dodržování Zákona k víře, Pavel očekává radikálně proměněný život:
„V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“ (Gal 5,6) [bibleserver.com]
Pavel dokáže mluvit ve 2. kapitole listu Římanům nesmírně přísně o Božím soudu podle toho, co člověk reálně dělá. Spása tedy není pouhý teoretický souhlas; víra je hnacím motorem zcela nové etiky.
Od „následování“ k bytí „v Kristu“
Fascinující je i posun v samotném jazyce. Ježíš vyzývá: „Následuj mě.“ Učedník kráčí za učitelem. Pavel ovšem používá silně mystický jazyk: „v Kristu“, „s Kristem“. Kristus už není pouze historický učitel udávající etické normy, nýbrž stává se novým existenciálním prostorem člověka. A právě zde se Pavel stává systematickým teologem s dosahem pro celý antický svět.
A nesmíme opomenout ani roli žen, kde historický Pavel předbíhá dobu. Pokud kriticky odfiltrujeme pozdější (nepravé) pastorální listy (1. a 2. Timoteovi, Titovi), které ženám přikazují mlčet, objevíme u autentického Pavla Prisku, Akvilu, diakonku Febu nebo dokonce Junii, o níž mluví v souvislosti s vynikajícími apoštoly. Tradice pozdějších generací nám často zastírá to, jak revoluční původní společenství ve skutečnosti bylo. Pavel nebyl osamoceným zakladatelem křesťanství, ale geniálním spolutvůrcem, který jej dokázal přenést k pohanům.
