Martin Luther chtěl spálit část Nového zákona

Dnešní protestantské církve stojí na základním pilíři zvaném Sola Scriptura (Pouze Písmo). Běžný věřící je v kostele a na kázáních veden k tomu, aby uctíval Nový zákon jako absolutně dokonalý, neomylný a Duchem Svatým nadiktovaný celek. Většina dnešních protestantů čte Bibli jako pohádku, která v ucelené podobě doslova spadla z nebe.

Je načase těmito pravověrnými kruhy tvrdě zatřást a říct pravdu. Současní protestanté jsou naprosto neznalí toho, co ve skutečnosti učil jejich vlastní zakladatel. Martin Luther, muž, který přeložil Bibli do němčiny a rozbil moc katolické církve, totiž Nový zákon jako nedotknutelnou modlu rozhodně nebral.

Luther při překladu Nového zákona v roce 1522 jasně viděl to, před čím dnes církve zavírají oči: biblický kánon je plný teologických rozporů a prokazatelných podvodů. Věděl, že některé texty jsou lživě připsány apoštolům, a proto se rozhodl jednat radikálně. Čtyři knihy Nového zákona (List Židům, List Jakubův, List Judův a Zjevení Janovo) vytrhl z jejich běžného pořadí, přesunul je do jakéhosi „odpadkového“ dodatku na úplný konec své Bible a v obsahu jim dokonce odmítl přidělit čísla kapitol. Považoval je za podřadné a falešné.

Luther byl absolutním zastáncem Pavlovy teologie, která tvrdila, že člověk je spasen pouze vírou. Když ale četl List Jakubův, narazil na tvrdý teologický náraz. Autor tohoto listu totiž učení o spasení pouhou vírou přímo popírá a tvrdí: „Víra bez skutků je mrtvá.“

Luther tento rozpor uvnitř „neomylného Božího slova“ nesnesl. Odmítl přijmout, že by takový text měl být součástí kánonu, a autora listu zcela dehonestoval. Ve své Předmluvě k Novému zákonu z roku 1522 napsal tuto drtivou a dnes bedlivě tajenou citaci:

„Suma sumárum, evangelium svatého Jana a jeho první list, Pavlovy listy, zvláště Římanům, Galatským a Efezským, a první list Petrův jsou knihy, které ti ukazují Krista a učí všemu, co je pro tebe nezbytné a spasitelné vědět, i kdybys nikdy neviděl ani neslyšel žádnou jinou knihu nebo učení. Proto je list svatého Jakuba ve srovnání s nimi skutečně slaměným dopisem, neboť v sobě nemá vůbec nic z povahy evangelia.“

Protestanté dnes kážou z Listu Jakubova jako ze svatého textu, zatímco jejich zakladatel ho chtěl jako „slaměného panáka“ z Bible vyhodit.

Ještě tvrdší úder zasadil Luther knize, která je dnes alfou a omegou mnoha křesťanských hnutí – Zjevení Janovu (Apokalypse). Zatímco dnešní kazatelé z ní odvozují konce světa a děsí jimi davy, Luther si zachoval chladný, kritický rozum. Zjevení Janovo považoval za absurdní halucinaci sestavenou úplně někým jiným než apoštolem Janem.

Nechápal, proč by Bůh diktoval něco, čemu nikdo racionálně nerozumí. Vadil mu krvavý, mstivý tón knihy a absolutní absence skutečné Kristovy lásky. Ve své Předmluvě ke Zjevení Janovu (1522) vynesl tento nekompromisní verdikt:

„O této knize Zjevení Janova ponechávám každému svobodu, aby si na ni udělal vlastní názor. Nechci nikoho vázat svým názorem nebo úsudkem. Říkám jen to, co sám cítím. V této knize mi chybí více než jedna věc, což mě vede k přesvědčení, že není ani apoštolská, ani prorocká. Můj duch se s touto knihou nedokáže vůbec smířit. Pro mě je dostatečným důvodem k tomu, abych si jí nevážil, už jen to, že v ní Kristus není ani vyučován, ani poznáván.“

Luther otevřeně přiznal, že v této nejoblíbenější knize fanatiků nevidí ani stopu Ducha Svatého.

Lutherova čistka nebyla jen emocionálním výbuchem. Byla to chladná analytická práce člověka, který na rozdíl od tehdejšího kléru chápal, že v Bibli jsou podvody. Vezměme si List Židům. Katolická tradice ho po staletí připisovala apoštolu Pavlovi. Luther však okamžitě rozpoznal, že je to lež.

Kritizoval navíc teologii v 6. a 10. kapitole Listu Židům, která tvrdí, že po křtu už neexistuje odpuštění těžkých hříchů. Ve své Předmluvě k Listu Židům (1522) napsal:

„Je zcela jisté, že tento list nenapsal svatý Pavel ani žádný jiný apoštol. Obsahuje totiž učení, které popírá a zakazuje pokání hříšníkům po křtu, což přímo odporuje všem evangeliím a Pavlovým listům. Z tohoto důvodu jej nemohu postavit na stejnou úroveň s apoštolskými spisy.“

Podobně naložil i s Listem Judovým, který správně identifikoval jako nepůvodní výtah z jiných textů, plný odkazů na mimobiblické mýty, které nemají s autentickým křesťanstvím nic společného.

Je naprosto alarmující, že dnešní věřící hlásící se k odkazu Martina Luthera nemají tušení, jak tento muž k Bibli skutečně přistupoval. Luther věděl, že kánon není jednolitý nadpřirozený monolit. Věděl o podvodech, věděl, že se texty navzájem popírají, a nebál se použít vlastní rozum k tomu, aby zrno oddělil od plev.

Pokud dnes protestanté trvají na absolutní neomylnosti a posvátnosti celého Nového zákona, jdou přímo proti historickému a teologickému odkazu svého zakladatele. Je nejvyšší čas, aby se věřící začali skutečně vzdělávat a studovat, jakými historicko-kritickými metodami se Bible formovala.

Skutečná spiritualita totiž nespočívá v uctívání slepené knihy a slepém polykání „slaměných dopisů“. Spočívá v odvaze hledat pravdu, stejně jako to udělal Luther, když smetl ze stolu texty, ve kterých už nedokázal najít božskou podstatu.