Jediná česká herečka popravená nacisty. Anna Letenská šla z natáčení rovnou na smrt

Anna Letenská, rozená Svobodová, se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně do rodiny, kde bylo divadlo každodenním chlebem. Otec Oldřich byl herec a režisér, matka Marie herečka. Dvě ze sourozenkyň šly stejnou cestou. Malá Anna tedy nevyrůstala v kamenném domě s pevným zázemím – vyrůstala na prknech kočovných scén, v zákulisí venkovských sálů, v rytmu neustálého stěhování.

Profesionální kariéru zahájila velmi brzy, v pouhých patnácti letech, roku 1919 u divadelní společnosti Suková-Kramelová. Následovala léta putování po českých a moravských divadlech – České Budějovice, Olomouc, Bratislava, Kladno. Herečka bez stálého angažmá, ale s rostoucím talentem a vyhraněným komediálním naturelem.

Přelom přišel teprve roku 1939, kdy Anna dostala vysněné místo v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech. Bylo jí pětatřicet let a čekala na tento okamžik dvě desetiletí. Záhy si vybudovala pověst nejlepší komické herečky souboru – té, která dokáže beze snahy rozesmát celý sál, a přitom v sobě ukrývá i sílu na vážné role.

Filmová kariéra Anny Letenské trvala pouhých pět let, ale byla plodná. První velkou roli dostala v roce 1937 ve snímku Kříž u potoka, poté ji diváci mohli vidět v Babičce, v komedii Milování zakázáno a v řadě dalších snímků. Ztělesňovala energické, zemité ženy s přirozenou vřelostí – postavy, které si publikum oblíbilo, protože jim věřilo.

Jak vzpomínali kolegové, Letenská takové ženy nehrála. Ona jimi prostě byla. Její smích byl nakažlivý, přítomnost na jevišti přirozená. Nikdo nepochyboval, že patří mezi přední tváře české kinematografie nastupujících čtyřicátých let.

Posledním filmem, do nějž byla obsazena, se stala komedie Přijdu hned režiséra Otakara Vávry. Natáčela se v létě 1942. Hrála paní správcovou Koubkovou a její výkon diváky rozesměje dodnes. To, co za kamerou prožívala, v záběrech není vidět vůbec.

Soukromý život Anny Letenské byl pohnutý. V roce 1925, v době angažmá na východě Čech, poznala operního zpěváka Ludvíka Hrdličku. Vzali se a z části Prahy, odkud zpěvák pocházel – z Letné – si přijala příjmení jako umělecký pseudonym. Zůstala Letenskou i poté, co se po patnácti letech manželství roku 1940 rozvedli. Syn zůstal v péči otce a osudu tak unikl.

O rok později, v roce 1941, se Anna znovu provdala. Tentokrát za architekta Vladislava Čalouna, prokuristu dopravní společnosti a člověka s pevným vlasteneckým přesvědčením. Čaloun byl zakotven v sokolském hnutí, a tedy i v ilegální odbojové síti, která v okupované Praze pomáhala těm, kteří riskovali životy v boji proti nacistům. Zda Anna o detailech manželovy činnosti věděla, historici dodnes plně nevyjasnili. Zcela jistě však věděla, kdo je jejím mužem.

V červenci 1942, krátce po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se Praha proměnila v město strachu. Gestapo pátralo po všech, kdo měli byť jen vzdálenou spojitost s atentátníky Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem.

Jedním ze sledovaných byl lékař MUDr. Břetislav Lyčka – muž, který po atentátu ošetřil zraněného Kubiše. Lyčka se znal s Vladislavem Čalounem ze Sokola, oba spolupracovali s odbojem. Když nacistická smyčka začala dotahovat, Lyčkovi se rozhodli prchnout na Moravu. V noci před plánovaným odjezdem potřebovala Františka Lyčková místo k přespání. Vydala se do Soukenické ulice č. 11, k Čalounovým.

Anna Letenská ji nevyhodila. Jak by mohla – věděla, že žena je na útěku, a svého muže milovala.

Ráno Františku Lyčkovou zatklo gestapo přímo na Hlavním nádraží. Při výslechu prozradila adresu, kde noc strávila. Vladislava Čalouna zatkli 17. července přímo v kanceláři v paláci Kotva. Jeho manželka byla předvolána na Petschkův palác – sídlo pražského gestapa – k výslechu, ale propuštěna. Zatím.

To, co následovalo, nemá v dějinách české kinematografie obdoby. Anně Letenské bylo nařízeno hlásit se každé ráno na gestapu – a pak jít natáčet.

Režisér Otakar Vávra a producent Miloš Havel se pokoušeli zasáhnout. Havel osobně navštívil šéfa kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora SS-Sturmbannführera Martina Wolfa a žádal o ochranu herečky. Neuspěl. Gestapo svolilo k tomu, aby Letenská film dohrála – z jakého důvodu, zůstává předmětem spekulací. Možná ji chtěli využít jako nástroj k odhalení dalších spojení. Možná jen čekali na konec práce.

Anna Letenská celou dobu natáčela. Přicházela na plac, říkala repliky, komicky gestikulovala, rozesmívala kolegy. Nikdo – nebo téměř nikdo – nepoznal, co se za tím výkonem skrývá. Každé ráno odcházela na gestapo. Každý večer se vracela k roleti a textu.

Druhého září 1942 padla na place poslední klapka. Natáčení skončilo.

Třetího září ráno nastoupila Anna Letenská do tramvaje a zamířila – jako každý den – na gestapo. Naposledy ji viděl kolega František Filipovský. Zastavila se u něj, pár slov, úsměv. Pak přešla ulici.

Tentokrát ji nepustili.

Anna Letenská byla odvezena na Pankrác, poté do Malé pevnosti v Terezíně. Spolu s manželem Vladislavem Čalounem byli 23. října 1942 transportováni do koncentračního tábora Mauthausen v Horním Rakousku.

Popravu nacisté provedli záludně, jak bylo v Mauthausenu zvykem. Letenskou odvedli do takzvané ordinace a vyzvali ji, aby se postavila k měřícímu přístroji. Kat schovaný za přepážkou vystřelil štěrbinou do týla.

Bylo 24. října 1942. Anně Letenské bylo osmatřicet let.

Vladislav Čaloun byl popraven o tři měsíce později, spolu s dalšími vězni. Syn Anny, který bydlel u prvního manžela, osudu rodičů unikl.

Premiéra komedie Přijdu hned se konala 25. prosince 1942. V době, kdy pražské publikum sledovalo paní správcovou Koubkovou a smálo se jejím replikám, byla Anna Letenská dva měsíce mrtvá.

Po válce byla Anna Letenská vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. V listopadu 1947 byla v Divadle na Vinohradech slavnostně odhalena její busta – stojí tam dodnes, na prvním balkóně, jako tichá připomínka herečky, která zemřela dřív, než mohla naplno zazářit.

V roce 1948 dostala ulici v Praze – původní Ve Pštrosce u Vinohradského divadla se přejmenovala na ulici Anny Letenské. Mnozí, kdo po ní denně chodí, netuší, kdo tato žena byla.

Spisovatel Norbert Frýd její příběh zachytil v povídce Kat nepočká. Režisér František Filip z ní v roce 1971 natočil film – Annu ztvárnila Jiřina Bohdalová. O desetiletí později připomněl osud Letenské televizní seriál Bohéma.

Anna Letenská byla jedinou českou herečkou popravenou nacisty. Nezahynula proto, že by bojovala v odboji. Zahynula proto, že jedné noci neodmítla přístřeší ženě, která prchala před smrtí. A to v době, kdy taková gesta stála životy.

Zdroje:

https://www.forum24.cz/herecku-zavrazdili-naciste-kvuli-zapojeni-do-odboje-musela-ale-dotocit-film