Napsala Hitlerovi dopis, že lže. Františku Plamínkovou popravili nacisté bez soudu a výslechu

Měla pas, měla pozvání na ženské kongresy ve Skandinávii, měla cestu ven. Po pěti týdnech se vrátila domů. „Moje místo je tady,“ řekla – stejná slova, která o deset let dříve přinesla zkázu Miladě Horákové. Nacisté ji zatkli hned první den války. Pak znovu. Pak potřetí, při heydrichiádě, kdy odmítla veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Těsně před popravou vzkázala spoluvězeňkyni: „Tentokrát mě popraví. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a bez soudu.“ Bylo jí 67 let.

Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 na pražském Karlově náměstí jako nejmladší dcera ševce Františka Plamínka. Rodina nebyla bohatá, ale dcerám dopřála vzdělání. Františka vystudovala pedagogický ústav a nastoupila jako učitelka.

A hned narazila na zeď.

Učitelky v habsburské monarchii musely zachovávat celibát. Pokud se provdaly, ztratily místo. Muži-učitelé toto omezení neměli. Františka se zásnubila – a pak zásnuby zrušila. Vybírala mezi rodinou a prací. Zvolila práci. A pak se rozhodla, že tenhle zákon změní.

Vstoupila do Spolku českých učitelek, začala psát do novin a veřejně vystupovat. V roce 1903 spoluzaložila Ženský klub pražský – vzdělávací středisko, kde se ženy scházely, diskutovaly, vzdělávaly se a formulovaly požadavky na změnu zákonů. Na zahájení přišel Tomáš Masaryk.

O dva roky později, v roce 1905, spoluzaložila Výbor pro volební právo žen. Tehdy neměly ženy v Čechách volební právo. Plamínková chtěla, aby ho měly.

Boj za volební právo vedla s metodičností právničky a houževnatostí osobnosti, které je jedno, co si o ní říkají. Jezdila na mezinárodní ženské kongresy, navazovala kontakty, budovala sítě. Přesvědčovala politiky, psala petice, organizovala demonstrace.

Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, bylo volební právo žen zakotveno v prozatímní ústavě hned od začátku. V roce 1920 prošlo do trvalé ústavy. Na tom měla Plamínková podstatný podíl.

Kandidovala do Národního shromáždění. V roce 1925 byla zvolena senátorkou za Českou stranu socialistickou. Seděla v horní komoře parlamentu – jako jedna z mála žen.

V senátu mluvila o celibátu učitelek, o alimentačním zákoně, o mateřské dovolené, o postavení žen v právu. Ale mluvila také o zahraničí. O Německu. O Hitlerovi. Varovala – opakovaně a otevřeně – před nebezpečím, které se blíží ze západu.

Plamínková se neomezovala na projevy v senátu. V roce 1933, krátce po Hitlerově nástupu k moci, mu napsala otevřený dopis. Stálo v něm, že lže a klame, že jeho politika je protilidská, a že ji to nepřestane říkat, ať ho to nazlobí sebevíc.

Dopis byl zveřejněn. Plamínková tušila, co riskuje.

Pokračovala ve svém. Přednášela v zahraničí, vydávala zprávy o postavení žen v nacistickém Německu, upozorňovala mezinárodní ženské organizace na to, co se děje. Říkala, co se neříkalo.

Po 15. březnu 1939, kdy Wehrmacht vstoupil do Prahy, se Plamínkové přátelé báli. Byla příliš viditelná, příliš hlasitá, příliš známá. Nacisté si pamatují.

V červnu 1939 dostala pas k cestě na ženské kongresy do Skandinávie. Bylo to de facto pozvání k emigraci – kdo jí pas vydal, věřil nebo doufal, že se nevrátí.

Plamínková odjela. Pět týdnů strávila ve Švédsku, Norsku a Dánsku. Přednášela, varovala, prosila o pozornost světa. A pak se v létě 1939 vrátila do Prahy.

Proč? Ptali se ji. Řekla, že její místo je doma.

1. září 1939, v den, kdy Německo zaútočilo na Polsko, byla zatčena gestapem. Propustili ji v říjnu 1939.

Za protektorátu stála Plamínková v čele Ženské národní rady. Nacistický protektorátní tisk na ni útočil opakovaně – žádal, aby rada něco dělala, aby spolupracovala, aby přestala mlčet a mluvila to správné.

Plamínková mlčela. Záměrně. Rada nepublikovala nic, co by nacistům mohlo sloužit jako propaganda. Nepodporovala jejich kroky. Nedávala jim legitimitu.

Nacistický tisk to nakonec napsal otevřeně: ať se vzdá místa „lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším.“ Plamínková se nevzdala.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 se Plamínkové dostalo nabídky. Mohla se zachránit – stačilo veřejně atentát odsoudit, distancovat se od odboje, podepsat, co jí předložili.

Odmítla.

11. června 1942 byla zatčena potřetí. Odvedli ji do Malé pevnosti v Terezíně, kde v té době seděla i Milada Horáková a desítky dalších žen. Horáková na to vzpomínala po válce při procesu s K. H. Frankem: každý den odjížděly z Terezína skupiny vězňů k popravě do Prahy. Každý den se ostatní ptali, kdo pojede zítra.

Jednoho dne jeli Plamínkovou.

Ještě v Terezíně stihla říct spoluvězeňkyni: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy. Ono není jen tak řečnit – hlavní je, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se.“

A těsně před odjezdem: „Tentokrát mě popraví. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a bez soudu.“

30. června 1942 byla Františka Plamínková zastřelena na Kobyliské střelnici v Praze. Bylo jí 67 let.

Na Kobyliské střelnici bylo v letech 1942–1945 popraveno na 1800 osob. Plamínková patřila k prvním.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam, 1992. Pamětní deska na Senátu, 2008. Ulice na Praze 4 a základní škola na Praze 7, kde učila.

Na zahájení Ženského klubu pražského v roce 1903 přišel Masaryk. Čtyřicet let nato seděla Plamínková v senátu, který Masaryk pomohl budovat. A pak skončila na střelnici, protože odmítla lhát.

Její spoluvězeňkyně Milada Horáková přežila heydrichiádu. Za osm let ji komunisté oběsili za stejné vlastnosti, za jaké nacisté popravili Plamínkovou: za neochotu ustoupit, neochotu mlčet, neochotu popřít, co věřila.

Dvě ženy, dvě popravy, dvě totality.

Zdroje: