V jedenácti učil na Harvardu. Will Sidis byl pravděpodobně nejinteligentnější člověk v historii

Pak se mu svět zhroutil – ne proto, že selhal, ale proto, že uspěl příliš rychle a příliš veřejně. William James Sidis celý dospělý život prchával před slávou, pracoval pod cizími jmény na podřadných místech a kolemjdoucím říkal, že chce žít dokonalý život. Dokonalý život podle něj znamenal: aby ho nikdo neznal. Zemřel sám v pronajatém pokoji. Bylo mu šestačtyřicet let.

William James Sidis se narodil 1. dubna 1898 v New Yorku do rodiny ukrajinských židovských přistěhovalců. Otec Boris byl psychiatr a psycholog, který emigroval z carského Ruska, kde čelil politickému pronásledování. Matka Sarah byla lékařka.

Oba rodiče měli pevnou teorii: génius není vrozený dar, ale výsledek výchovy. Dítě, které dostane správné podněty ve správný čas, se může naučit téměř cokoli. William byl jejich živým experimentem.

Místo pohádkových knih kupovali mapy a encyklopedie. Místo hraček knihy. Otec Boris v psaní a pozdějších přednáškách teorii hájil důsledně: jakékoli zdravé dítě lze takto vychovat. William byl jen důkazem.

Ve dvou letech si četl noviny. Ve čtyřech psal na psacím stroji. V šesti mluvil anglicky, francouzsky, německy, rusky, hebrejsky, turecky, arménsky a latinsky a do skupiny přidával řečtinu. Kromě toho si vymyslel vlastní jazyk, který nazval Vendergood.

V devíti letech požádal otec Harvard o přijetí syna. Odmítli – příliš mladý. O dva roky později, v jedenácti, ho přijali v rámci programu pro mimořádně nadané studenty.

11. ledna 1910 přednášel William Sidis v Harvardském matematickém klubu. V sále seděli profesoři matematiky. Na pódiu stálo dítě.

Přednáška trvala přes hodinu. Téma: čtyřrozměrná tělesa. Sidis vysvětloval geometrii čtyřrozměrného prostoru s jistotou a přehledem, který ohromil přítomné odborníky. Jeden z profesorů řekl novinářům, že za dvacet let svého života ve vědě takový výkon neviděl.

Novináři příběh zachytili. Titulky se šířily. Dítě-génius byl celebrita.

William to nesnášel.

Zájem médií byl pro Williama fyzickým utrpením. Byl introvertní, sociálně neobratný, v kolektivu dětí i dospělých se cítil cize. Spolužáci ho šikanovali. Profesoři se na něj dívali s obdivem, který byl občas blíže zoologickému zájmu než lidskému respektu.

V roce 1914 dokončil Harvard. Bylo mu šestnáct. Nastoupil na Rice University v Texasu jako lektor matematiky.

Skončilo to po roce. Studenti mu dávali najevo pohrdání. Přednášel matematiku odborníkům, byl ale ještě dospívající chlapec, který neuměl žít mezi lidmi. Vrátil se do Bostonu a vstoupil na Harvard Law School.

Ani tam nevydržel. Nedokončil.

Chtěl přestat. Chtěl zmizet. Chtěl být nikým.

V roce 1919 byl Sidis zatčen při potlačeném socialistickém prvomájovém průvodu v Bostonu. Odsoudili ho k osmnácti měsícům odnětí svobody – trest mu byl přeměněn na rok v sanatoriu otce Borise. To, zda si otec sám vybral, nebo byl k tomu donucen soudem, zůstává nejasné.

Po propuštění začal Sidis to, co trvalo zbytek jeho života: prchat.

Stěhoval se z města do města. Pracoval pod cizími jmény: John W. Donnelly, Frank Folupa, Parker Greene. Prodával lístky v tramvaji, přidával čísla v účetních knihách, dělal kancelářského úředníka. Pokaždé, když ho někdo poznal, práci opustil.

Jednou mu spolupracovnice řekla, že připomíná toho génia z novin. Sidis přišel druhý den s výpovědí.

Novinářům, kteří ho v té době hledali, řekl jednu větu, která vystihuje vše: „Jediným způsobem, jak žít dokonalý život, je žít v ústraní. Vždycky jsem nenáviděl davy.“

Pod pseudonymy psal. Bylo toho víc, než se tehdy vědělo – a víc, než se ví dodnes.

Pod jménem Frank Folupa vydal v roce 1926 rozsáhlou knihu o severoamerických domorodých kmenech – jejich migraci, kultuře a historii. Svébytná vědecká práce, na níž pracoval roky. Protože ji vydal pod pseudonymem, zanikla.

Pod vlastním jménem vydal v roce 1925 knihu The Animate and the Inanimate – spekulativní fyzikální esej o entropii a původu života. Kniha předjímala některé myšlenky, které věda formulovala o desetiletí později. Nikdo ji nečetl.

V roce 1937 napsal novinový profil o Sidisovi reporter James Thurber. Byl to krutý, vysmívavý portrét – popis génia degradovaného na podivného úředníka, člověka, který selhalo. Sidis žaloval. Prohrál.

13. července 1944 byl William Sidis nalezen v bezvědomí ve svém pronajatém pokoji v Bostonu. Zemřel téhož dne na mozkovou mrtvici.

Bylo mu šestačtyřicet let.

V pokoji bylo nalezeno mnoho knih a rukopisů. Část z nich zůstala nepublikována a ztracena.

Otec Boris zemřel v roce 1923, matka Sarah přežila syna o šest let. William žil poslední roky svého života zcela odtržen od rodiny.

Přiznával, že nikdy políbil ženu. Nikdy neměl partnera. Nikdy neměl přátele v běžném slova smyslu.

Geniální mozek, který vstřebal jazyk za jazykem a viděl vzory tam, kde ostatní viděli chaos, nebyl vybaven pro to, co se zdá ostatním lidem přirozené.

Sidisovo IQ je uváděno v rozmezí 250 až 300. Přesné testy se nedochovaly – nebo nikdy nebyly provedeny standardní metodou. Čísla jsou zpětné odhady a spekulace.

Jisté je, že byl William Sidis výjimečný způsobem, pro nějž jeho doba neměla kategorii. Dnešní neurologie by v jeho profilu pravděpodobně poznala prvky poruch autistického spektra – extrémní nadání v určitých oblastech, sociální obtíže, přecitlivělost na podněty, neschopnost fungovat v normativním prostředí.

V roce 1910 to nikdo nepoznal. Viděli jen zázrak. A pak se divili, proč zázrak nechce být na odiv.

Sidis jim to řekl sám. Řekl to novinářům, řekl to soudci, řekl to každému, kdo se ptal.

Nikdo neposlouchal.

Zdroje: