Soud ho dvakrát osvobodil. Pak případ převzala StB. Vlasta Burian zaplatil za jeden špatný skeč vším

Pak přišla válka, pak přišlo osvobození a pak přišel soud. Soud ho osvobodil. Pak přišel druhý soud a osvobodil ho znovu. Pak případ přebral politický komisař a Burian byl odsouzen. Přišel o divadlo, o vilu, o majetek. Posledních deset let života cestoval po zapadlých štacích, hrál v nevytopených sálech a umíral pomalu. Jan Masaryk – muž, jehož parodoval v osudném skeči – za Buriána osobně intervenoval. Bylo příliš pozdě.

Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci jako Josef Vlastimil Burian, syn krejčovského mistra a ochotnického divadelníka. Rodina se v roce 1901 přestěhovala do pražského Žižkova – a Praha mu otevřela svět.

Burian byl sportovec: brankář fotbalového Ac Sparta Praha, tenista, všestranný atlet. A bavič: od kabaretů a hospodských vystoupení přes profesionální angažmá v Rokoku a Červené sedmě až k vlastní scéně.

V roce 1924 otevřel Divadlo Vlasty Buriana na místě dnešního Divadla Komedie v Praze. Repertoár byl jednoduchý: frašky, komedie, improvizace. A uprostřed všeho Burian – člověk s živelnou fyzikou, neomylným smyslem pro timing a schopností improvizovat způsobem, který spoluhráče i diváky přiváděl k šílenství.

Byl to fenomén. Jeho filmové role – Přednosta stanice, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Anton Špelec ostrostřelec – sledovaly statisíce diváků. Byl to komik světového formátu v době, kdy světoví komici byli Chaplin a Keaton.

Soukromě trpěl manio-depresí a byl náladový. Navenek byl hvězda.

Říjen 1938, Mnichov, pak 15. března 1939 a Wehrmacht v Praze. Pro Buriana to znamenalo nový, tísnivý svět.

Nacisté ho zbožňovali. Byl slavný i v německém prostoru – zvláště v sudetských oblastech, kde ho znali z dob, kdy se tam ještě česky mluvilo. Do jeho vily na pražské Hanspaulce chodili představitelé Třetí Říše, kteří chtěli naživo spatřit „maršálka.“ Burian je nedokázal odmítnout – odmítnutí by bylo nebezpečné.

Přímé spolupráci se vyhýbal. Nenastoupil do žádného německého filmu – vymlouval se na neznalost němčiny, což bylo pro rodáka z Liberce absurdní výmluva, ale fungovala. V německém nebo protektorátním propagandistickém filmu se neobjevil nikdy.

Pak přišel podzim 1941 a žádost o spolupráci na rozhlasovém pořadu. Série skečů nazvaná Hvězdy nad Baltimore zesměšňovala londýnský exil – a konkrétně ministra zahraničí Jana Masaryka, syna zakladatele republiky.

Burian skeč natočil. Podle pamětníků, svědků i pozdějšího hodnocení historiků ho odříkal zjevně bez zájmu a nadšení – výkon byl tak mdlý, že se říkalo, že nacisté byli zklamaní. Jeden pamětník poznamenal, že to byl nejhorší výkon, který Burian v životě podal.

Pak odmítl další role v nacistické propagandě. Nacisté mu v roce 1942 zakázali točit české filmy. V roce 1944 jeho divadlo zavřeli úplně.

Po osvobození v květnu 1945 byl Burian zatčen okamžitě – patřil k prvním zatčeným umělcům. Obvinění se zakládalo na pěti bodech: skeč o Masarykovi, styky s nacistickými úředníky, jméno v českém fašistickém tisku, přijetí státní ceny od protektorátního ministra Moravce v roce 1942 a – snad nejkrutěji – jeho velký majetek a okázalý způsob života za protektorátu.

Ten poslední bod byl klíčový, i když ho nikdo takto otevřeně nepojmenoval. Burian byl bohatý a byl vidět. Zatímco ostatní žili skromně nebo se schovávali, Burian bydlel ve vile, jezdil autem, jeho hvězdný status byl nenarušen. To samo o sobě bylo v atmosféře poválečné msti těžko odpustitelné.

Soud Buriana dvakrát zprostil obvinění. Retribuční soudnictví fungovalo nerovnoměrně a chaoticky – a v Burianově případě důkazy prostě nestačily.

Pak případ přebral politický komisař. Burian byl odsouzen.

Tři měsíce vězení. Půlmilionová pokuta. Pracovní tábor. Zabavení divadla, vily a prakticky veškerého majetku. Zákaz veřejného vystupování.

Jan Masaryk – muž, jehož Burian parodoval v osudném skeči – intervenoval osobně. Řekl, že Burianův výkon byl tak ubohý, že ho nelze považovat za propagandu, a žádal, aby byl případ přehodnocen.

Na intervenci Masaryka byl Burian propuštěn z vazby a vyšetřován na svobodě. Jenže politický komisař, který pak případ přebral, se Masarykovou intervencí nezabýval.

Jan Masaryk zemřel v březnu 1948 – vypadl z okna ministerstva zahraničí za okolností, které nikdy nebyly plně objasněny. Burian byl stále souzen.

V roce 1950 mu bylo povoleno vystupovat znovu. Ale svět, do nějž se vrátil, byl jiný.

Divadlo bylo pryč. Hvězdný status byl pryč. Nové publikum vyrůstalo bez něj. Komunistický kulturní establishement ho přijal podmínečně a s odporem – byl to burziazní herec, symbol prvorepublikového kapitalismu.

Nastoupil do Divadla Umění lidu v Karlíně. Měl se naučit potlačit svoji individualitu, přizpůsobit se souboru, dodržovat text. Pro Buriana, jehož génius spočíval v improvizaci a v živelnosti, to byl trest jiného druhu.

V roce 1953 odešel na zájezdovou estrádní činnost. Jezdil po závodních klubech, podnikových jídelnách, zapadlých sálech. Hrál pro dělníky na večírcích po směnách. Bylo mu přes šedesát a byl to Vlasta Burian – jenomže v nevytopených sálech, se špatným zvukem a bez jakéhokoli zázemí, které potřeboval.

31. ledna 1962 zemřel Vlasta Burian v Praze na plicní embolii. Ještě několik dní před smrtí vystupoval na štaci.

Pohřben byl tiše na vinohradském hřbitově. Žádné státní pocty, žádná vzpomínková slavnost. Člověk, jehož filmy sledovaly statisíce diváků, odešel diskrétně – jako by jeho smrt byla úředním problémem, s nímž si nikdo nevěděl rady.

Jeho manželka Nina zemřela přímo u jeho hrobu při návštěvě – náhlá smrt na místě posledního odpočinku.

V roce 1994 byl Burian plně rehabilitován. V roce 2002 bylo obvinění z kolaborace úředně zrušeno a ostatky manželů Burianových byly slavnostně přeneseny na Vyšehrad.

Thirty-two let po smrti.

Případ Vlasty Buriana je jedním z nejjasnějších příkladů toho, jak se poválečné retribuci nejednalo vždy o spravedlnost, ale o příležitost.

Stovky herců a umělců vystoupily za protektorátu v propagandistických pořadech. Většina z nich poválečnou mstu nepocítila. Burian byl výjimečný – ne mírou spolupráce, ale mírou slávy a bohatství, které tuto spolupráci obklopovalo.

Byl příliš viditelný, příliš bohatý, příliš úspěšný. A to byl v roce 1945 v novém režimu dostatečný důvod.

Soud ho dvakrát zprostil. Nestačilo to.

Zdroje: