Nacisté ji hledali jako „tajemnou dívku s rudými vlasy“. Popravili ji tři týdny před koncem války.

Pak si obarvila vlasy na černo a stala se nejhledanější ženou nacistického Nizozemska. Její jméno bylo v Berlíně – osobní rozkaz k jejímu dopadení vydal sám Hitler. Když ji konečně chytili, nestačil ji popravčí při první ráně zabít. Hannie Schaftová se na něj podívala a řekla: „Střílím líp než ty.“ Bylo jí čtyřiadvacet let a do konce války zbývaly tři týdny.

Jannetje Johanna Schaftová se narodila 16. září 1920 v Haarlemu. Otec byl učitel, matka přesvědčená pacifistka. Sestra zemřela v dětství na záškrt a Hannie vyrůstala jako jedináček v milující, levicově zaměřené rodině. Studovala dobře, měla ráda literaturu a právo – a v roce 1938 nastoupila na právnickou fakultu Amsterdamské univerzity.

V Amsterdamu si rychle našla přátele. Mezi nimi i dvě židovské spolužačky, Philine Polakovou a Sonja Waaijerovou. Přátelství s nimi se stalo osudovým.

Pak přišel německý vpád do Nizozemska. Bylo 10. května 1940.

Zpočátku Hannie dělala, co mohla: ukrývala Židy, vystavovala falešné doklady, pomáhala lidem přes hranice. Pacifistické přesvědčení zdědila po matce – střelná zbraň jí připadala nepřijatelná.

V roce 1943 nacistická správa nařídila všem nizozemským studentům podepsat prohlášení o loajalitě Říši. Hannie odmítla. Spolu s ní odmítly i Philine a Sonja.

Výsledkem bylo vyloučení z univerzity. Pro Hannie to znamenalo konec studia. Pro Philine a Sonju to brzy znamenalo víc – obě byly deportovány do koncentračního tábora. Nepřežily.

Hannie se vrátila do Haarlemu. A požádala o přijetí do ozbrojeného odboje.

Odbojová buňka Raad van Verzet, blízká komunistickému hnutí, ji přijala. Ale ne bez prověrky. Při prvním úkolu – atentátu na kolaboranta – dostala Hannie pistoli. Stiskla spoušť. Nic se nestalo. Stiskla znovu. Opět nic.

Zbraň byla záměrně nenabitá. Odboj chtěl vědět, zda bude schopná vystřelit na živého člověka.

Hannie vyznala zkoušku.

Při dalším úkolu zbraň fungovala. Hannie Schaftová se stala ozbrojenou odbojářkou.

V Haarlemu spolupracovala se sestrami Truus a Freddie Oversteegenovými, dívkami, které do odboje vstoupily jako čtrnáctileté a jež sabotovaly železnice, přepadaly esesáky a pašovaly židovské děti do bezpečí. Tři ženy, tři různé povahy – a jedna společná odpověď na to, co se děje kolem nich.

Nacistická tajná policie záhy zaznamenala sérii útoků na kolaboranty a německé vojáky v haarlemské oblasti. U několika z nich svědci popsali pachatelku: mladá žena, výrazné rudé vlasy.

Hlášení putovala do Haarlemu, do Amsterodamu, nakonec do Berlína. „Tajemná dívka s rudými vlasy“ se dostala na seznam nejhledanějších osob v Nizozemsku. Podle dostupných svědectví vydal rozkaz k jejímu dopadení osobně Hitler.

Hannie to věděla. Obarvila si vlasy na černo.

Změna barvy vlasů ale nestačila. Jeden z jejích spolubojovníků, Jan Bonekamp, byl po zpackaném atentátu zajat gestapem. Musel snést výslech. Pak ho jeden z agentů přelstil – vydával se za člena odboje, získal jeho důvěru a z Bonekampa vytáhl adresu Hanniných rodičů.

Oba rodiče byli deportováni do koncentračního tábora.

Hannie se chtěla udat. Odmítla to udělat jen proto, že vedení odboje přísahu odmítlo přijmout – takový čin by byl příliš cenný pro nacistickou propagandu.

Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 situace v Nizozemsku gradovala. Osvobození bylo blízko – ale nacistická represe stoupala. Hannie dostávala čím dál nebezpečnější úkoly: mapování nacistických ponorkových základen, odpalovacích ramp pro rakety V1 a V2.

Pohybovala se po místech, kde byla silná kontrola.

21. března 1945 jela Hannie na kole s balíkem ilegálních komunistických novin de Waarheid. Na kontrolním stanovišti ji zastavili vojáci.

Prohledali ji. Našli noviny. Našli pistoli. A všimli si – přes černou barvu – rudých kořínků vlasů, které znovu dorůstaly.

Bylo po ní.

Hannie Schaftová byla odvezena do věznice v Amsterodamu a podrobena výslechu. Neprozradila nic.

17. dubna 1945 byla odvezena do písečných dun u Bloemendaalu na severozápadním pobřeží. Stejné místo, kde nacisté popravovali ostatní odbojáře.

Popravčí vystřelil. Netrefil přesně. Hannie upadla, ale žila. Otočila se k němu.

„Střílím líp než ty.“

Popravčí váhal. Velitel ho pobídl. Druhý výstřel byl smrtelný.

Do konce války zbývaly tři týdny. Tři týdny a tři dny.

Po válce nacisté v dunách u Bloemendaalu vykopali masový hrob. Bylo tam 422 těl. Hannie Schaftová byla jediná žena.

Její ostatky byly exhumovány a 27. listopadu 1945 znovu pohřbeny s nejvyššími vojenskými poctami. Na pohřbu promluvil tehdejší ministr války a přítomna byla i královská rodina.

Freddie Oversteegonová, která s Hannie spolupracovala a přežila válku, jí celý život nosila na hrob růže. Nikdy nepochopila – jak sama říkávala – proč ji nacisté zabili právě tehdy, tak blízko konce.

Theunis de Vries napsal o Hannie Schaftové román Het meisje met het rode haar – Dívka s rudými vlasy. V roce 1981 ho Ben Verbong zfilmoval, v hlavní roli s Renée Soutendijkovou. Film se stal národní klasikou.

V anketě Největší Nizozemec roku 2004 obsadila Hannie Schaftová 19. místo.

Jméno Hannie Schaftové nesou školy, ulice a náměstí po celém Nizozemsku. V roce 1996 vznikla na její počest Národní nadace Hannie Schaftové.

Pacifistická studentka práv, která si musela přestat věřit vlastním zásadám, aby mohla dělat to, co považovala za správné. Dívka s rudými vlasy, která si je obarvila černě, aby ji nenašli. Našli ji přesto – příliš pozdě na to, aby to na něčem změnilo.

Zdroje: