Článek
Každou noc jsem slyšel šepot za dveřmi ložnice.
Byl to tichý, téměř nesrozumitelný zvuk. Jako kdyby někdo šeptal mé jméno.
Nejdřív jsem si myslel, že je to jen můj rozespalý mozek, nějaká hra světel a zvuků nočního bytu.
Ale pak jsem si jednou uvědomil, že to není sen.
A rozhodl jsem se otevřít dveře.
To byla moje největší chyba.
První noc – šeptání za dveřmi
Poprvé jsem to zaslechl asi před třemi týdny.
Byla hluboká noc, všude bylo ticho. Vzbudil jsem se bez zjevného důvodu.
A pak jsem to slyšel.
Tiché šeptání.
Za dveřmi ložnice.
Nejdřív jsem zůstal ležet a poslouchal.
Srdce mi bušilo, ale snažil jsem se sám sebe uklidnit. Možná se mi to jen zdálo? Možná to byl jen vítr, možná zvuky z ulice?
Ale pak jsem zaslechl něco, co mě donutilo zadržet dech.
Někdo šeptal mé jméno.
Druhá noc – dveře se pohnuly
Další noc jsem si řekl, že budu dávat pozor.
Nešel jsem spát hned. Seděl jsem v posteli, poslouchal ticho.
Hodiny ukazovaly 3:08 ráno, když to začalo znovu.
Tiché, táhlé šeptání.
Tentokrát jsem si byl jistý – nebyl to žádný vítr.
Srdce mi tlouklo jako o závod. Natáhl jsem ruku ke klice dveří.
A v tu chvíli se stalo něco, co mě přimrazilo na místě.
Dveře se nepatrně pohnuly.
Jako kdyby za nimi někdo stál.
A čekal, až otevřu.
Třetí noc – bylo to blíž
Další noc už jsem měl plán.
Rozhodl jsem se, že schovám telefon vedle dveří a zapnu nahrávání.
Chtěl jsem důkaz.
Usnul jsem s pocitem, že se ráno konečně dozvím pravdu.
Když jsem se ráno probudil, okamžitě jsem vzal telefon.
A pak jsem viděl, že se nahrávání zastavilo přesně ve 3:15 ráno.
Jako kdyby někdo telefon vypnul.
Třesoucíma rukama jsem pustil záznam.
Nejdřív bylo slyšet jen ticho.
Pak šepot.
A pak…
Zvuk něčeho, co dýchalo těsně u mikrofonu.
Poslední noc – otevřel jsem dveře
Přes den jsem se snažil být racionální. Možná to byl jen nějaký technický problém? Možná jsem telefon vypnul sám?
Ale v noci, když se šepot vrátil, už jsem věděl, že to není náhoda.
Tentokrát jsem se rozhodl jednat.
Pomalu jsem se posadil na postel.
Přiblížil se ke dveřím.
A pak jsem vzal za kliku a otevřel.
Co bylo za dveřmi?
Nic.
Chodba byla prázdná.
Ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního.
V prášku na podlaze byly otisky bosých nohou.
Ale nevedly pryč.
Vedly ke dveřím.
A pak… končily.
Jako kdyby ten, kdo tam stál, prostě zmizel.
Konec?
Od té noci už šeptání neslyším.
Ale někdy, když se v noci vzbudím, mám pocit, že nejsem sám.
A když se podívám na dveře, vidím malinkou mezírku pod prahem.
A někdy… mám pocit, že se tam něco hýbe.
Možná jsem tehdy otevřel něco, co nemělo být otevřeno.
A možná… se to jednoho dne vrátí.
