Článek
Stěhování proběhlo hladce a já se konečně mohla začít zabydlovat. Byt byl sice prázdný, ale měl zvláštní atmosféru, jako by v něm stále zůstaly stopy předchozích majitelů. Nic divného – vždyť byl postavený už ve třicátých letech.
Během vybalování jsem si všimla, že některá prkna v podlaze na konci ložnice se mírně viklají. Klekla jsem si a zvědavě je nadzvedla. Nečekala jsem, že pod nimi něco najdu.
Ale našla jsem.
Malý, starý, zašlý deník.
Srdce mi začalo bít o něco rychleji. Opatrně jsem knihu zvedla a setřela z ní prach. Kožené desky byly popraskané stářím. Opatrně jsem deník otevřela.
A okamžitě mi přeběhl mráz po zádech.
První stránka nesla mé jméno.
To nebylo možné. Cítila jsem, jak se mi začínají třást ruce. Otočila jsem stránku a začala číst.
Text byl psaný úhledným rukopisem. Neznala jsem ho. A přesto… každé slovo bylo o mně.
Dětství. Město, kde jsem vyrůstala. Moje první škola. Jména mých rodičů. Přesné detaily. Moje oblíbená hračka.
Dospívání. Střední škola. První láska. Zklamání, které přišlo po ní. První zkouška na vysoké.
Každá stránka přesně popisovala můj život. Všechny klíčové okamžiky. Jako by to psal někdo, kdo mě sledoval.
Zhluboka jsem se nadechla a otáčela stránku za stránkou. Bylo to podrobné, neuvěřitelně přesné. A pak jsem se dostala na poslední stránku.
Byl tam dnešní datum.
Hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek. Jak to, že to někdo ví? Kdo to napsal? A hlavně – co bude dál?
Třesoucí se rukou jsem otočila na další stránku.
A tam bylo něco, co tam ještě být nemělo.
„Večer, až se setmí, někdo zaklepe na dveře. Neotvírej.“
Hruď se mi sevřela panikou.
Okamžitě jsem zavřela deník a pevně ho sevřela v rukách. Co to má znamenat? Někdo mě sleduje? Nebo je to jen hloupý žert?
Zkontrolovala jsem telefon – bylo šest večer. Do setmění zbývalo pár hodin. Možná bych měla jít pryč. Někam ven, mezi lidi. Až do noci.
Ale co když… co když by se pak stalo něco ještě horšího?
Sotva jsem stačila vstát, ozvalo se zaklepání na dveře.
A venku už byla tma.
