Článek
Ale pak mi začal povídat detaily, které mě mrazily v zádech.
„Jmenuje se Franta,“ oznámil mi Matěj jednoho dne u večeře, zatímco si nabíral špagety na vidličku.
„Franta?“ zopakovala jsem. „A odkud je?“
Matěj se zamyslel. „Bydlí tady s námi. Ale říkal, že dřív tady bydlel jinak.“
Tahle odpověď mě zarazila. „Jinak?“
„Jo,“ přikývl můj syn, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. „Bydlel tady předtím, než jsi sem přišla ty a táta.“
Polkla jsem sousto a snažila se nedat najevo, jak mě to rozhodilo.
„A jak vypadá?“
„Má takový… divný svetřík a brejle. A hrozně se směje. Vždycky říká, že mám být hodný kluk, jinak mě polechtá tak, až spadnu ze židle!“ Matěj se rozesmál.
To, co řekl dál, mi ale zmrazilo krev v žilách.
„Jo, a víš co? Franta říkal, že měl kdysi psa, jmenoval se Alík. A že vždycky kradl jídlo ze stolu.“
Ztuhla jsem.
Můj děda František, kterému jsme jako děti říkali Franta, měl psa jménem Alík. A byl přesně takový – neustále kradl jídlo ze stolu.
Podívala jsem se na svého syna. Nemohl to vědět. Nikdy jsme o něm nemluvili. Můj děda zemřel dvacet let předtím, než se Matěj narodil.
Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na rukou.
„Matěji,“ začala jsem opatrně, „a co ještě ti Franta říká?“
Chlapec se zamyslel. „Že mi fandí, když stavím kostky. A že mu chybí švestkové knedlíky. A že…“
Podíval se na mě zvláštním pohledem.
„Že ti mám říct, že… že nemáš být smutná. Že už to nebolí.“
Vyrazilo mi to dech.
Přesně tahle věta mi kdysi běžela hlavou, když jsem stála u dědova hrobu. Vždycky jsem měla výčitky, že jsme mu nestačili pořádně poděkovat za všechno, co pro nás udělal. Že odešel tak náhle.
A teď mi ji vzkazoval přes mého syna.
Ten večer jsem nemohla usnout.
Vytáhla jsem staré fotoalbum a začala listovat stránkami. A pak jsem našla fotku, kterou jsem hledala.
Děda František seděl na zahradě, na sobě měl svůj oblíbený proužkovaný svetřík, na nose kulaté brýle, a smál se. U nohou mu seděl Alík.
Přesně tak ho Matěj popsal.
Připadalo mi to nemožné.
Ale druhý den ráno, když se Matěj probudil a přišel ke mně do kuchyně, něco mě napadlo.
„Matěji,“ oslovila jsem ho. „Mám pro tebe něco zajímavého.“
Ukázala jsem mu fotku.
„A co myslíš? Kdo je tenhle pán?“
Matěj se podíval na obrázek, chvíli ho zkoumal, a pak se usmál.
„To je přece Franta!“ řekl nadšeně. „A hele! Má tam Alíka!“
Naskočila mi husí kůže.
Matěj vzal fotku do ruky, jako by mu byla povědomá. A pak udělal něco, co mě naprosto odzbrojilo.
Položil ji vedle sebe a pootočil hlavu, jako by poslouchal někoho neviditelného.
Pak se zasmál a řekl: „Jo, jo, já jí to ukázal! Už ví!“
Podíval se na mě a dodal: „Franta říká, že je rád, že na něj nezapomínáš.“
Ať už to bylo jakkoliv, jedno jsem věděla jistě.
Můj děda byl stále s námi.
