Článek
Jednoho dne, když jsme s manželem Filipem navštívili mou babičku, mi podala starý fotoalbum. Bylo těžké, potažené tmavě červenou látkou, a když jsem ho otevřela, vdechla jsem vůni starého papíru.
„Tohle je album tvojí prababičky Anny,“ řekla babička s úsměvem.
Stránku po stránce jsem si prohlížela černobílé snímky – mladé dívky v dlouhých šatech, děti hrající si před domem, muže v elegantních oblecích s klobouky.
A pak jsem otočila stránku a strnula.
Byla to svatební fotografie.
Moje prababička Anna stála uprostřed, v nádherných krajkových šatech, s jemným závojem a nesmělým úsměvem. Vedle ní byl její ženich – vysoký muž s pečlivě nagelovanými vlasy a vážným výrazem.
Ale to nebylo to, co mě šokovalo.
V pozadí, mírně rozostřený, stál jiný muž.
A vypadal úplně stejně jako můj manžel Filip.
Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Filipe,“ oslovila jsem ho a ukázala na fotku. „Podívej se na toho muže.“
Přiblížil se ke mně a chvíli se na snímek zamyšleně díval. Pak se jeho výraz změnil.
„To… to přece nejsem já,“ řekl s úsměvem, ale jeho hlas zněl zvláštně. „Ale… vypadá mi dost podobně.“
To bylo slabé slovo.
Měl stejný tvar obličeje, stejný výraz, dokonce i postoj a gesta.
„To je zvláštní,“ zamumlala babička a přisunula si album blíž.
„Víš, kdo to je?“ zeptala jsem se.
Babička zavrtěla hlavou. „Nevím. Tohle je jediná svatební fotka, kterou máme. Nikdo nikdy neříkal, že by tam měl být někdo další.“
Projela mnou zvláštní nervozita.
„Možná to byl jen náhodný svatební host,“ navrhl Filip a pokrčil rameny.
Ale něco mi na tom nesedělo.
Když jsme se vrátili domů, nemohla jsem na tu fotografii přestat myslet.
Otevřela jsem laptop a začala pátrat v rodinných záznamech.
Kdo mohl být ten muž?
Prošla jsem historické matriky, seznamy obyvatel, dokonce i staré články v novinách z doby, kdy se moje prababička vdávala.
A pak jsem našla něco, co mi vzalo dech.
Muž na fotce měl jméno.
Podle starých záznamů šlo o Josefa Malého.
Narodil se v roce 1905 a pracoval jako hodinář ve stejném městě, kde žila moje prababička.
To samo o sobě nebylo nijak zvláštní. Ale když jsem pátrala dál, našla jsem něco děsivého.
Josef Malý náhle zmizel v roce 1928 – přesně v roce, kdy se moje prababička vdala.
Nikdo nevěděl, kam šel. Jako by se vypařil.
A co bylo ještě podivnější?
Můj manžel Filip se narodil přesně 60 let po jeho zmizení.
Celé noci jsem nemohla spát.
Druhý den jsem se Filipovi svěřila se svým objevem.
Nejdřív se zasmál. „Takže ty naznačuješ, že jsem reinkarnace nějakého zapomenutého muže z fotky?“
Ale když jsem mu ukázala vše, co jsem zjistila, přestal se smát.
„Nikdy jsi neměl zvláštní sny? Pocit déjà vu?“ zeptala jsem se.
Filip chvíli mlčel.
„Ano,“ přiznal nakonec. „Často se mi zdá sen o nějakém místě, které nepoznávám. Je tam starý krámek s hodinami a zvonek nad dveřmi. A venku prší.“
Ztuhla jsem. „Josef Malý byl hodinář,“ zašeptala jsem.
Podívali jsme se na sebe.
A pak Filip řekl něco, co mi na těle zvedlo husí kůži.
„Víš… když jsem tě poprvé potkal, měl jsem pocit, že tě už znám.“
