Článek
Sehla jsem se, abych ho sebrala, ale něco mi padlo do oka.
Kousek papíru trčícího zpod postele.
Natáhla jsem se a vytáhla ho ven. Byl to starý sešit. Hnědé desky, rohy lehce pomačkané, stránky zažloutlé.
Nejspíš mi někam zapadl a zapomněla jsem na něj.
Otevřela jsem ho.
A okamžitě mi přeběhl mráz po zádech.
Byl v něm můj rukopis.
Bez pochyb – každé písmeno, každý tah propiskou byl přesně takový, jakým píšu. Znám svoje písmo, poznám ho okamžitě.
Jenže…
Nic z toho, co v něm bylo napsané, jsem si nepamatovala.
Listovala jsem stránkami a s každým dalším řádkem se mi dělalo hůř a hůř.
Byl to deník. Ale ne můj. Nebo byl?
Byla tam data.
Události.
A pak jsem narazila na stránku se včerejším datem.
„Dneska jsem zapomněla klíče v práci a musela jsem se vrátit. Byla jsem strašně unavená. Po cestě jsem málem narazila do cyklisty, co jel bez světel. Příště si musím dát pozor.“
Pustila jsem sešit na postel.
Tohle… se včera opravdu stalo.
Ale já to sem nenapsala.
Stránka s dnešním datem byla prázdná.
Chvíli jsem na ni jen zírala. Pak jsem vzala propisku a – nevím proč – jsem na ni napsala:
„Kdo jsi?“
Položila jsem sešit vedle sebe a snažila se uklidnit.
Tohle má logické vysvětlení.
Musela jsem si ten deník psát a zapomenout na to. Možná jsem ho kdysi začala, možná jsem ho vedla ve spánku?
Ale jak bych mohla zapomenout celý deník?
Muselo to být vysvětlení.
Zavřela jsem oči a snažila se usnout.
Ráno jsem se probudila.
A sešit ležící vedle mě byl otevřený.
Na stránce, kam jsem večer napsala otázku, bylo odpovězeno.
Mým vlastním rukopisem.
„JSEM TY. ALE TY NEJSI JÁ.“
Se zatajeným dechem jsem si přečetla slova znovu a znovu.
Co to mělo znamenat?!
Bylo to moje písmo, ale nepamatovala jsem si, že bych to napsala.
Srdce mi bušilo. Otočila jsem stránku.
Další řádky. Moje vlastní písmo.
„Dnes večer tě někdo zavolá. Nezvedej to.“
Polkla jsem.
Tohle už nebyla náhoda.
Celý den jsem byla nervózní. Kontrolovala jsem svůj telefon, dívala se na hodiny, čekala, kdy se stane to, co bylo napsané v sešitě.
Možná to byl jen blbý vtip, který jsem na sebe kdysi vymyslela. Ale… proč bych to dělala?
Byla jsem nervózní. Přála jsem si, aby telefon nezazvonil.
Ale pak, ve 22:37, to přišlo.
Neznámé číslo.
Stiskla jsem rty.
Nezvedej to.
Ruka mi cukla nad displejem. Měla bych? Nebo ne?
Přišla mi SMS.
Otevřela jsem ji.
A okamžitě mi vyklouzla z ruky.
Bylo tam jen jedno slovo.
„KDYŽ JSI TO NAPSALA, PROČ SE BOJÍŠ?“
A pak… se mi telefon sám vypnul.
Nikdy se mi to předtím nestalo.
Otočila jsem se k posteli. Sešit tam nebyl.
Zmizel.
Zůstala jen jedna utržená stránka, která ležela na podlaze.
Na ní stálo jen:
„JESTLI TOHLE ČTEŠ, UŽ JE POZDĚ.“
Od té doby ho hledám.
Sešit zmizel beze stopy.
Možná to byl vtip mé vlastní mysli. Možná nějaká forma zapomnění, něco podvědomého.
Anebo…
Někdo – nebo něco – mi tím chtělo něco říct.
Ale co?
