Článek
Ten den bylo počasí chladné, obloha zatažená a vítr nesl vůni deště. Mezi zaprášenými stánky s harampádím jsem uviděla krabici plnou starých hraček. Byly tam plyšáci s vypadanou srstí, porcelánové panenky s popraskanými tvářemi, dřevěné vláčky s ošoupanou barvou.
A pak jsem si všimla něčeho zvláštního.
V rohu krabice seděla hadrová panenka. Byla stará, ale zachovalá. Měla černé zapletené vlasy, vyšívané oči a úsměv, který vypadal až příliš živě. Na sobě měla jednoduché šatičky se zašitou dírou na boku.
Vzala jsem ji do ruky. Byla lehká, až moc. Měla jsem pocit, jako by něco čekala.
„Kolik za ni?“ zeptala jsem se prodavačky.
Stařena za pultem se na mě podívala zvláštním pohledem. „To nechceš, děvenko.“
Zasmála jsem se. „Ale ano, je hezká. Kolik?“
Žena si povzdechla. „Dám ti ji zadarmo. Jen mi slib, že ji vyhodíš, pokud se ti nebude líbit.“
To mě zarazilo. „Proč bych to dělala?“
Stařena se mi zadívala přímo do očí a řekla: „Ona si vybírá, kdo ji má mít.“
Měla jsem pocit, že vtipkuje, ale v jejím hlase nebylo nic veselého.
Vzala jsem panenku domů.
První noc byla klidná.
Položila jsem ji na poličku v ložnici a brzy usnula.
Ve tři ráno mě něco probudilo.
Otevřela jsem oči a poslouchala. Byt byl tichý, jen hodiny na stěně tikaly pravidelným rytmem.
A pak jsem to uslyšela.
Šepot.
Slabý, skoro neslyšitelný.
Srdce se mi rozbušilo. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se po místnosti. Nikdo tam nebyl.
A pak se můj pohled zastavil na poličce.
Panenka ležela jinak, než jak jsem ji večer položila.
Připadala mi… blíž.
Ráno jsem se sama sobě smála. Byla to jen sugesce, nic víc. Staré věci měly svou atmosféru a moje mysl si s tím prostě pohrála.
Ale ten pocit nejistoty ve mně zůstal.
Druhý večer jsem ji položila do šuplíku nočního stolku. Jen pro jistotu.
Znovu jsem se vzbudila kolem třetí ráno.
A tentokrát byla panenka zpátky na poličce.
Srdce mi divoce bušilo. Přísahala bych, že jsem ji dala pryč. Jak se mohla vrátit?
A pak jsem to uslyšela znovu.
„Aleno…“
Mé jméno.
Vyšlo ze tmy. Jemně, ale zřetelně.
Strnula jsem. Oči mi těkaly po pokoji. Nebylo tam nic.
Ale cítila jsem, že tam něco je.
Další den jsem panenku strčila do šatní skříně. Nechtěla jsem se jí zbavit – alespoň ne hned. Ale musela jsem ji dostat z dohledu.
Jenže další noc byla ještě horší.
Neprobudil mě zvuk. Probudilo mě něco jiného.
Pocit.
Jako by někdo stál u mé postele a díval se na mě.
Zadržela jsem dech a pomalu otevřela oči.
A uviděla panenku.
Seděla přímo přede mnou, na nočním stolku. Koukala se na mě.
„Aleno…“
Hlas byl tentokrát hlasitější. Téměř… naléhavý.
V tu chvíli jsem věděla, že už nezůstane tam, kam ji dám.
Ona se bude vracet.
A tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla.
Vzala jsem ji ven. Byla hluboká noc, ulice byly prázdné. Šla jsem k řece, která protékala městem.
Držela jsem panenku v rukou a cítila, jak je najednou těžká. Jako by věděla, co chci udělat.
„Sbohem,“ zašeptala jsem.
A hodila ji do vody.
Chvíli jsem tam stála a dívala se, jak se potápí. Hladina se zavlnila a pak se uklidnila.
Byl konec.
Ulevilo se mi.
Ale když jsem se otočila k odchodu, znovu jsem ji uslyšela.
„Aleno…“
Hlas byl tentokrát za mnou.
