Článek
Některé lekce přijdou nenápadně – skrze drobné nezdary a postupné zkušenosti. Jiné vás ale zasáhnou jako blesk z čistého nebe a změní vás navždy.
Jednu takovou jsem dostal i já. Byla tvrdá, nekompromisní a bolestivá. Ale dnes vím, že bez ní bych nebyl tím, kým jsem.
„Máš čas?“
Bylo to obyčejné odpoledne. Pracoval jsem na něčem důležitém, zahloubaný do e-mailů, když mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno mého nejlepšího kamaráda.
„Máš čas?“ zeptal se.
Neměl jsem. Měl jsem hromadu práce, termíny hořely. „Zavolám ti večer, jo?“ odpověděl jsem rychle a zavěsil.
Jenže večer už bylo pozdě.
Život se změní v jediné vteřině
Druhý den ráno mi přišla zpráva. Můj kamarád měl nehodu. Náraz auta, okamžitá smrt.
Pamatuji si jen prázdno. Ten zvláštní pocit, kdy mozek odmítá uvěřit realitě. Jak by taky mohl? Před pár hodinami jsme spolu mluvili. A teď už ho nikdy neuvidím.
Co mi chtěl říct? Proč mi volal? Potřeboval pomoct? Chtěl se jen sejít?
Nikdy se to nedozvím. A nikdy si neodpustím, že jsem mu tehdy neřekl: „Jo, mám čas.“
Hodiny tikají pro nás všechny
Tahle zkušenost mi ukázala něco, co si často nechceme připustit. Myslíme si, že máme času dost. Že všechno počká – rodina, přátelé, sny, které si chceme splnit.
Ale pravda je jiná. Nic nečeká.
Kolikrát jste odložili setkání s někým, na kom vám záleží? Kolikrát jste řekli: „Ozvu se později“ – a pak už jste se nikdy neozvali?
Já to udělal. A přišel jsem o možnost to napravit.
Co mi to dalo?
Od té doby se snažím žít jinak. Vím, že ne všechno v životě máme pod kontrolou. Ale jednu věc ano – jak trávíme čas a s kým.
Když mi dnes někdo zavolá a zeptá se: „Máš čas?“, odpovím „Ano.“
Protože některé hovory se už nikdy nebudou opakovat.
