Článek
Když odešla, zůstalo po ní ticho, které nikdo jiný nemohl zaplnit. Myslela jsem si, že už mi nikdy nic neřekne. Ale mýlila jsem se.
Dopis v kredenci
Bylo to několik dní po pohřbu. Seděla jsem v babiččině domě spolu s rodinou a probírali jsme její věci. Bylo to těžké, ale zároveň krásné – každý předmět, každá kniha a každá fotografie v sobě nesla její dotek.
Pak jsem otevřela starý kredenc v kuchyni. A tam, mezi hrníčky a starými recepty, jsem našla obálku.
Na přední straně stálo moje jméno.
Srdce mi poskočilo. Roztřesenýma rukama jsem obálku otevřela. Uvnitř byl list papíru s babiččiným úhledným rukopisem.
A pak jsem si všimla data.
Bylo napsáno o šest měsíců později.
Vzkaz, který mi změnil život
Polkla jsem a začala číst.
„Milá Terezko, pokud jsi našla tenhle dopis, znamená to, že už tu nejsem. Ale neboj se. Vím, že teď cítíš smutek a prázdnotu. Ale slibuji ti, že to přejde.
Vím, že máš v hlavě spoustu otázek. Možná se ptáš, proč jsem tenhle dopis napsala na pozdější datum. Možná tomu nerozumíš. Ale jednoho dne pochopíš, že čas není takový, jak si myslíme.
Nezapomeň, že jsem tu vždycky s tebou. V tvých vzpomínkách, v tvém srdci, ve tvém úsměvu. A až jednou uslyšíš svou oblíbenou písničku hrát v nečekanou chvíli, bude to můj pozdrav.
A ještě něco – až přijde jaro, najdi místo pod starou lípou. Bude tam něco, co jsem pro tebe nechala.
S láskou, babička.“
Odpovědi mezi větvemi staré lípy
Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Jak mohla napsat dopis s budoucím datem? Jak mohla vědět, co budu cítit? A co znamenalo to o staré lípě?
Čas plynul. Život šel dál. Ale dopis jsem měla schovaný ve své šperkovnici a často jsem se k němu vracela.
Pak přišlo jaro.
Vzpomněla jsem si na babiččina slova a vydala se do její zahrady. Stará lípa tam pořád stála – mohutná a tichá, jako strážce tajemství.
Začala jsem pečlivě prohledávat její kořeny. A pak jsem uviděla malou skleněnou lahvičku, částečně zakopanou v hlíně.
Uvnitř byl další vzkaz.
„Vidíš? Říkala jsem ti, že budu s tebou. Láska nikdy nezmizí.“
Náhoda, nebo něco víc?
Dodnes nevím, jak to babička dokázala. Možná to byla jen náhoda. Možná věděla, jak mě dobře znala, co budu cítit a kdy budu připravená její vzkaz najít.
A možná existuje něco mezi nebem a zemí, co nepochopíme, dokud na to sami nepřijde čas.
Ale jedno vím jistě. Kdykoliv slyším svou oblíbenou písničku hrát v nečekanou chvíli, usměju se. Protože vím, že mi babička posílá svůj pozdrav.
